Mordové rokle. Pohodová rodinná cykloturistika s nádechem mrazivé historie

Při našich výletech se držíme pravidla, že dokud to fyzicky zvládneme, budeme šlapat po svých, i když je to někdy pěkná dřina. Následující vyprávění tak není o výkonech s pomocí elektriky, ale o sportování v pravém smyslu slova. Přesto je třeba na úvod podotknout, že rovinatá oblast v okolí středočeských Milovic umožňuje snadno ukrajovat kilometry na tachometru i netrénovaným.

Pro začátek našeho putování jsme zvolili Jívový rybník, jež se nachází asi v polovině cesty mezi obcemi Vlkava a Loučeň. V obou naleznou historiemilové zámky. Po pár metrech šlapání na hrázi velmi romantického rybníčku se lesní cesta dostane k rozcestí, kde zahneme na další cestu vpravo, tentokrát již značenou červenou turistickou značkou.

Po pár metrech se napojíme na luxusní asfaltovou značenou cyklo trasu, ze které nás červená značka po chvilce odhání vlevo na typické lesní cesty, kterých jsou v okolí nekonečné kilometry. Křížíme hlavní silnici a sjíždíme pohodovým sjezdem do Všejan a následně Vanovic. Trasa se stočí mezi pole, rychle se vracíme do krásných rozlehlých lesů. A v našem případě úplně prázdných lesů, bez lidí.

Lehce se vlnící trasa nás dovede přímo do skanzenu Mordové rokle, který nemůžete přehlédnout. Dostanete se k vojenskému objektu, jehož historie je mnohem delší než nejznámější epocha zdejších dějin, tedy pobyt sovětské armády za minulého režimu. Každý kluk, ale i zvídavější holka, si tu přijde na své. Po pauze a trochu historie pokračujeme po červené dál a sjíždíme klasickou panelovou cestou pro tanky k další hlavní silnici. Po přejetí si malinko šlápneme do kopečku, je to taková hezká terénní chvilka v lesích, byť na zpáteční cestě neoceníme, že následuje prudký sjezd.

Naučnou stezku Mordové rokle jsme opustili přiblížením k oblasti Boží Dar. Kdysi velmi rozsáhlé středisko sovětské armády dnes připomíná pár zrekonstruovaných bytových domů a jeden, který při sérii stovek demolic zůstal jako memento toho, co se zde dlouhé roky odehrávalo. Okolí ani v dnešní době není zcela vyčištěné a varovné cedule najdete na každém kroku.

Z Božího Daru se asfaltkou rychle dostanete ke středobodu místního vojenské areálu, tedy k letišti. Zde dávejte pozor, letiště je svým způsobem volně přístupné, ale je využívané pro sportovní létání, jak jsme se přesvědčili sami. Budete-li se ale pohybovat po stranách u hangárů a nepolezete-li k hlavní přistávací dráze, užijete se rozlehlost celého areálu bez problémů.

Kolem pastvin divokých koní a praturů dojedete až do Milovic. Stezka vás povede okrajem tankodromu a střelnice, zbytky jsou stále patrné. Pro mě to byla připomínka doby, kdy jsem jako mladý po odsunu sovětské armády tuto oblast objevil.

Sovětskou éru už toho moc nepřipomíná, ale mé vzpomínky jasně říkají, kde byla česká a kde sovětská část, prostor pro seřadiště tanků je také zachován a pravidelný vlak z Moskvy končil na stejném nádraží, na které jezdí vlaky i nyní. Nezapomenutelné jsou také široké cesty z dlažebních kostek, po kterých tanky a další technika přejížděla od nádraží do dalších objektů.

Monumentální nástěnnou dlaždičkovou mozaiku na stěně zrekonstruovaného kulturního domu si můžete vychutnat i dnes. Svým způsobem je to fascinující monument. Dojet můžete k zábavnímu parku Mirákulum nebo kamkoli jinam. Milovice mají řadu tajemství a zákoutí, kde můžete nalézt střípky historie.

Polovina cesty končí v restauraci Zahrádka na kopečku, kterou můžeme s klidným svědomím doporučit i těm, kdo potřebují například bezlepkovou stravu. Nají se tu opravdu každý, bude to dobré a bude toho dost. Jaké zjevení při našich cestách.

Druhá půlka naší cesty vedla stejnou cestou, neboť jsme byli u našeho romantického rybníku ubytováni. Takže kam to bylo z kopce je to nyní výšlap a opačně. Přesto jsme našlapali bez větších spěchů a stresu téměř čtyřicet kilometrů a vrátili se v čase na místa, kde jsme se s manželkou poprvé potkali díky našemu kamarádovi. Najít cestu do těchto končin však můžete i z úplně jiných důvodů…