Na Štědrý den bez proudu, s nefunkční centrálou a bez maminky. To vážně?

Sobotní události mě sice vyčerpaly, spát jsem šel v potemnělém domě bez přívalu elektrické energie, ale do spánku mi vlastně nebylo. V jednu jsem byl vzhůru. Něco se změnilo, bliká nám ložnice. Temno na digitálním budíku ukazuje, že to hlavní to nebylo, proud stále neběží a mě začínají hlavou probíhat všechny černé scénáře Štědrého dne. Ale něco je jinak. Vyhlédnu z okna ložnice a je mi to jasné. Intenzivní sněhovou kalamitu z předchozího večera náhle vystřídalo oteplení a doslova průtrž mračen. A na sever od nás se na obloze blýská. Paráda.

Usnout se snažím marně, hypnotizuji budík, aby se rozblikal a já na něm mohl nastavit krásné ráno, s teplou vodou a fungujícím sporákem. V lednici taje losos. Ve mě zase duše. Musím nahodit centrálu, spustí se nouzový okruh a bude alespoň teplo a nějaká ta nezbytná elektřina. Zachrání se lednička a mrazák. Ale žena stále nemá umyté vlasy, na plynu plánovanou večeři neuvaří.

Vstávám s rozedněním. „Máme problém,“ hlásí žena vedle. Jako bych to sám netušil. Proud stále nejde, záchod bez vody. Volím priority, první je voda na splachování záchodu, sám budu muset. Čistička už přes 12 hodin neběží, nejde proud. Ach jo. Snad to bakterie ustojí. Musí, jsou to holky biologicky odolný, pár hodin bez kyslíku je přece nevyhubí. Ti týpci přes čističky to říkali, určitě jo. Namlouvám si to dál.

Venku obleva jak poleva, včerejší chumelení je minulostí. Voda teče všude proudem, shora, zdola, ze stráně, kanalizací, trávník je jako houba. Beru kyblíky, jdu k okapu za zahradní domek a chytám dešťovou vodu. Před záchodem zřizuji vodní stanoviště na splachování a osazenstvu domu hlásím, že velká potřeba se vykonává na spodní toaletě a splachování je ruční. Kdo ho použije, doplní z okapového zdroje do kyblíku další vodu. Pokud přestane téct ze střechy, lopatkou se nabírá sníh a nechá roztát. Nepohodlné, ale funkční. První problém Štědrého dne vyřešen.

Jdu zjistit, co se děje. Obleva dokonala dílo zkázy z předchozího dne. Silnice jsou neprůjezdné, jen tam kde jsem večer ještě projel domů, leží přes cestu čtyři smrky a hasiči se tam s tím mordují. Rozhodujeme, že se transport maminky musí zrušit, že mi na jejím plynovém sporáku experimentálního vánočního lososa nezvládneme a sem ji vozit nebudeme. ČEZ v aplikaci hlásí, že na našem odběrném místě bude závada odstraněna do čtyř hodin odpoledne. Sajgon. Vytáčím číslo.

„No ahoj, tak jak to vypadá?“ ptá se maminka. „Hele, tady je kalamita, padají stromy, silnice jsou neprůjezdné a nám stále nejde proud,“ říkám a čekám katastrofu. „No, já si teda myslím, že raději nikam nejezdi, jsme dospělí, dárky si dáme jindy, a hlavně ať se nikomu nic nestane. Já jsem si vyndala z mrazáku kapra, toho si osmažím a budu koukat na televizi.“ Jedna z nejnormálnějších vět, které jsem od maminky slyšel za poslední roky. Je rozhodnuto, akce maminka se ruší. Jenomže žena stále nemá umyté vlasy, a to už druhý den.

Jdu nahodit centrálu. V domě jsme prozíravě nechali udělat nouzový okruh na centrálu, která většinu svého života odpočívá v pokoji, teda v garáži. Teď nadešla její významná chvíle, což obnáší ji vyhrabat od všeho, co ne na ní naskládáno a dovézt ji na vozíčku před garáž. Je to kus techniky, musí utáhnout čerpadlo na topení, zásuvky s ledničkou a vytáhnout vodu ze studny. Roky jsme ji nepotřebovali, ale premiéra to není.

Zapnout do stavu ON, pustit benzín a vytáhnout sytič. Banalita. Pak cca 150 marných pokusů o ruční nastartování, baterka je samozřejmě KO. Mokrej jako žába jdu zoufale dovnitř, kde mi žena nabízí čaj z plynového vařiče a mimoděk se zeptá, jak to vypadá. „Nestartuje,“ odpovídám. V návalu paniky sleduji diskuzní skupinu přátel a vzpomenu si na souseda z druhé vesnice, elektrikáře. Než mu stačím napsat, jestli se nechce utrhnout na hodinku a vydat se na pomoc, čtu, že se mu rozbil záchod a že už je na cestě do hobbymarketu v Praze.

Vracím se ke svým pokusům s centrálou. Přichází manželka, že prý sousedka hlásí, že odstávka bude až do pěti odpoledne. „Jsme v jednadvacátém století, to si snad ten ČEZ dělá legraci?“ hřímá, jak jsem ji už dlouho neviděl, teda možná nikdy. Dostavila se hysterie. Snažím se to uklidnit, že když bydlíme v díře po granátu, tak to není pro energetiky priorita a že se zase tak moc neděje, že jen nejde proud, jsme živí, zdraví, na nikoho nespadl strom a dům nám také nehoří. „Je Štědrý den a já nemám umytou hlavu, budeme jet muset k našim,“ už skoro křičí. Je zle.

Volám souseda naproti, šikovný kutil, povoláním technik. Že prý mám z karburátoru odpustit benzín, že bude zvodnatělý. Dělám, co můžu, za další půl hodinu píšu, že to nepomohlo. Uplyne patnáct minut a Marek stojí ve vratech s úsměvem na rtech. „Neběhá, co?“ vznáší diplomatickou otázku. „Ty jsi taky na centrále?“ ptám se. „Já na dvou, jedna mi to neutáhne, ale taky jsem se s tím teď hodinu pral.“

Zvoní mu telefon. „Jo, no, musíš odpustit benzín z karburátoru, bude to tím,“ říká volajícímu a ukončuje hovor. „Taky řeší centrálu?“ ptám se. „Taky a taky mu to neběhá, jako nám všem.“ Pak šteluje svíčku, znovu odpouští karburátor, čistí filtr a na 62 druhý pokus jsme úspěšní. Připojuji kabel, přepínám centrální přívod na nouzový okruh. Manželka vybíhá z domu a hlásí, že lednička běží. Oči jako žárovky, je jedenáct dopoledne a nejhorší je za námi.

V půl dvanácté naskakuje proud. Žena ožívá a sonduje, jestli v bojleru zůstalo dost teplé vody. „To bychom ještě stihli přivézt maminku a vše by mohlo jít podle plánu,“ říkám. „Jo, ale řekneš jí to ty,“ dostává se mi odpovědi. Volám mamince. „Já nevím, je to nebezpečné, říkají, že padají ty stromy a je kalamita.“ „Mami, tady už žádná kalamita není, cesty jsou průjezdný, stromy už nepadají, žádný sníh tu není.“ „Ale já tady mám toho kapra, musím ho osmažit.“ „To klidně osmaž, já nepřijedu dřív, než v jednu.“ „Já nevím, je to hrozný, co se děje.“ „Hele, já ti nabízím, že tě vyzvednu a nebudeš na Štědrý večer doma sama. Je to trochu hektický, nedá se nic dělat, ale pořád to stíháme.“ „A co já budu dělat s tím kaprem?“ „Sníš ho zítra, mám tedy přijet?“ „Tak jo.“

Žena se vrací z koupelny jako vyměněná s čistou hlavou. Září na všechny strany, na světě je zase krásně. Já se oblékám a vyrážím na D1. Krásná, prázdná, suchá, klidná. Co víc si přát. Jsem u maminky. „To je strašný, co se to děje. Chodítko vezmi to z kočárkárny, s tím chodím ven.“ Neprotestuji, nakládám, maminku, chodítko, tašku se sladkostmi, druhou s dárky a razíme směr D1. „To je hrozný, co jede těch aut takhle na Štědrý den,“ slyším maminku a střídavě nevěřícně zírám na prázdnou dálnici a maminku. „A těch kamiónů, co jezdí, těch já se bojím,“ slyším. Žádný kamión v dohledu. „A to máte to druhé auto rozbité, že jezdíš teď pořád tímhle?“ „Jezdím s ním, protože s ním jezdím já.“ Jako by to nebylo jedno.

Přijíždíme domů. „To jsme tu rychle.“ „To víš, byla prázdná dálnice, ještě seď, vezmu nejdřív chodítko,“ a odnáším ho z kufru, aby ho doma utřeli, je přeci jen na ven a tady bude uvnitř. Dojdeme s mamkou do chodby. „To jste nemohli přivézt to domácí? Vůbec to nejde umýt,“ říká žena. „Vzal jsem, co mamka chtěla. Nenapadlo mě to.“ „No já ho chtěla, protože s ním chodím ven,“ říká maminka. „Ale maminku jsem přivezl správnou,“ hlásím odevzdaně. Jsou dvě hodiny odpoledne. Jde se vařit.

Ve tři slavnostně večeříme, čas je neúprosný. Slavnostní proslov si už předem vyžádal syn. Děkuje všem, kteří mu letos pomohli se dostat na osmileté gymnázium. Nevěřícně na sebe koukáme, slušně poděkujeme a já přemýšlím, jestli nemají v Bohnicích místo, že bych se stavil na zbytek roku. Podává se losos se smetanovou omáčkou a opékanými brambory. Problém je slupka brambor, maminka ji neukousne. Jdeme rozbalovat.

Před pátou balíme, nakládám maminku, chodítko, dárky a hurá směr Praha. „To je strašný, co jezdí těch aut,“ slyším od vedle a spokojeně valím prázdnou dálnicí, jakou si zase rok neužiji. Maminka vrácena včas, pohádka bude v cajku. Nasedám, vyrážím. Je neděle, musím natankovat, dneska dávají čtyřikrát více bodů než v jiné dny. Aplikuji aplikaci a vracím se domů s plnou nádrží.

Tam panuje pohoda u Sám doma, syn je prý poslední ve třídě, kdo to neviděl a je mimo, když to spolužáci řeší. A mě je zase jedno, že jsme neměli slavnostní přípitek, jedli jsme v teplácích a marně přemýšlím, co jsem dostal od Ježíška. No, je mi to jedno. Záchod splachuje, lednička chladí, sporák vaří, centrála je uklizená, maminka doma spokojená a žena má umyté vlasy. Tepláky u svátečního stojí jí prý taky nevadí, nechtěla to otevírat. Byly to ale krásné Vánoce.