Článek
Na první pohled připomíná televizor naruby, který mnoho z nách nepochopí. Pultová střecha, kulatá okna ve šikminách, balkon po celé šířce domu – ikonický vzhled šumperáku už dnes málokoho nadchne. A přesto se z něj stal sen tisíců rodin, které v něm viděly víc než jen beton a sklo. Viděly v něm naději na vlastní domov, ačkoliv téměř pro nikoho nemohl být vlastním. Každý se bál, co bude. Rodinný dům typu V, známý spíš jako šumperák, patří k nejvýraznějším stopám, jaké v československé krajině zanechala architektura druhé poloviny 20. století. Odkazoval na bruselský styl, kterým se Československo v roce 1958 chlubilo na světové výstavě Expo.
A stal se hitem především mezi mladými rodinami, které nechtěly končit v panelácích, ale zároveň si nemohly dovolit drahé vily navržené architekty. Chtěly dům byl pro ně vlastní, jednoduchý a levný. Za zrodem šumperáku stál Josef Vaněk. Nenápadný projektant, původně vyučený zedník od Bati, který později vystudoval průmyslovku a zakotvil jako zaměstnanec okresního stavebního podniku v Šumperku. Právě tam, u rýsovacího prkna, nakreslil dům, který měl být odpovědí na bytovou nouzi a touhu po komfortu. Paradoxně však inspirace nepřišla z jeho hlavy.
Už v roce 1959 navrhl architekt Vladimír Kalivoda ve Valašském Meziříčí reprezentativní vilu pro ředitele strojíren v Litovli. Dům, který později posloužil jako předobraz šumperáku. Vaněk se k podobnému projektu dostal o pár let později, a to při návštěvě stavby v Topolanech u Olomouce si okopíroval plány a na jejich základě navrhl vlastní variantu. Když pak sklízel úspěch, ozvala se i kritika. Tvůrce z Topolan ho obvinil z kopírování. Vaněk se hájil tím, že projekt výrazně přepracoval. A skutečně, rozdíly byly patrné, i když inspirace byla zjevná.
První šumperák přitom nestál v Šumperku, jak by se mohlo zdát, ale v Rapotíně. Vaněk tam na stavebním úřadě přesvědčil manžele Kocúrkovy, že jejich původní projekt nestojí za nic, a nabídl jim svůj. Nejen že návrh poskytl, ale se stavbou osobně pomáhal. Druhý dům stejného typu vyrostl rovněž v Rapotíně, až třetí pak přímo v Šumperku – pro místního lékaře. Co na šumperáku tehdy tolik lákalo? Praktická dispozice, jednoduchost výstavby a jasné oddělení zón. Přízemí sloužilo čistě technicky – garáž, kotelna, prádelna, sušárna, někdy i menší sklípek. Všechno, co nebylo nutné mít v hlavní obytné části, mělo své místo dole. Obytné patro bylo naopak nahoře – předsíň uprostřed, z ní vstupy do všech místností: obývák a ložnice směrem k prosklenému balkónu, dětský pokoj, kuchyně s jídelnou, koupelna, záchod.
Kuchyně bývala vybavena i podávacím okénkem – detaily, které dnes působí úsměvně, ale tehdy byly praktickým hitem. Typické čelo domu s prosklením a balkonem, který po stranách zakončují šikminy s kulatými okny, připomínalo televizor – odtud druhá přezdívka domu. A popularita rostla. Vaněk věděl, co dělá. Nabízel plány za necelých 850 korun a tvrdil, že stavbu zvládnou tři lidé za dva měsíce. Celkové náklady prý nepřesáhnou 100 tisíc korun – v době, kdy podobná částka odpovídala ceně bytu. O šumperák byl obrovský zájem. Plány Vaněk mnohdy rozmnožoval doma s pomocí rodiny, později vydal i vlastní brožuru s kontaktními údaji. Jeho úspěch ale narážel na pravidla doby. Nadřízení ho obvinili z nedovoleného podnikání, v době normalizace to nebyla maličkost.
Systém tehdy nepodporoval iniciativu jednotlivce. Nakonec situaci vyřešilo členství ve stavebním družstvu, kde mohl plány legálně dál prodávat. Oficiálně se prodalo kolem pěti tisíc plánů, ale podle odhadů vzniklo až dvacet tisíc šumperáků. Lidé si plány kopírovali, šířili, upravovali. Do roku 1971 jich stály v republice přibližně dvě tisícovky. Tehdejší noviny je oslavovaly jako vzor moderního bydlení. Byly považovány za důkaz pokroku a důstojného životního standardu.
Ne všichni ale nadšení sdíleli. Kritici upozorňovali, že typové domy narušují ráz vesnic – mezi tradičními staveními působily jako pěst na oko. Architektům vadila jejich monotónnost, opakování téhož bez výraznější invence. Obytné patro v patře, absence napojení na zahradu, vnitřní dispozice, která z dnešního pohledu nedává smysl. A přesto se šumperák stavěl dál – až do poloviny 80. let, kdy se jeho éra uzavřela. Dnes je snadné soudit. Ale tehdy byl šumperák symbolem dostupnosti. Lidé si nemohli najmout architekta. Projekční ústavy navrhovaly především fabriky a sídliště. O vlastní dům se zájemci museli postarat sami.
A šumperák nabízel konkrétní, srozumitelný plán, kterému rozuměl i člověk bez praxe. Návod, jak se dostat k bydlení, bez protekce a složitostí. Možná právě tohle z něj dělá tak fascinující jev – nejen pro historiky, ale i pro dokumentaristy. Fotograf Tomáš Pospěch o šumperácích napsal dvě knihy. Zjistil mimo jiné, že snad neexistuje jediný šumperák, který by přesně odpovídal původnímu návrhu. Každý stavebník si projekt nějak upravil – kvůli materiálu, kvůli dětem, kvůli vlastnímu vkusu. Někdo přidal přístavek, jiný celý druhý dům, když čekali dvojčata. Dnes šumperáky najdeme nejen v Česku, ale i na Slovensku, v Polsku nebo bývalé NDR. Jeden se prý objevil i v Lucembursku. Mnohé byly přestavěny, některé zbourány, ale tisíce jich přežívají dál – často v pozměněné podobě, ale stále rozpoznatelné. Pro část lidí je to domov jejich dětství.
Pro jiné pozoruhodný relikt doby, kdy sny o bydlení šly ruku v ruce s kompromisy. Na realitním trhu dnes cena šumperáku začíná na pěti milionech – možná právě proto, že připomíná dobu, kdy ještě šlo bydlet důstojně i bez hypotéky na třicet let. A tak tenhle televizor s balkónem zůstává součástí české krajiny. Ne proto, že by byl krásný. Ale proto, že v sobě nese příběh. Příběh o naději, o improvizaci, o době, která měla jiná pravidla. A o tom, že i nevzhledný dům může být pro někoho tím nejkrásnějším místem na světě.
Zdroje: www.novinky.cz , irozhlas.cz, lan-litomysl.cz, www.idnes.cz
