Článek
Po celé dvacáté století se hongkongské město Kowloon drželo pověsti nejhustěji obydleného na světě. Na konci své existence měl podle skromných odhadů asi 55 tisíc obyvatel, kteří se rozkládali na ploše 2,6 hektaru. Nedostatek stavební plochy zde nahradil růst domů místo do šířky, tak do výšky. Do výšky z původních třípatrových domů se staly až čtrnáctipatrové vratké kolosy slepené z plechu a plastu. Voda často pocházela ze starých studní a amatérských vrtů, elektřina většinou z nelegálních přípojek a děravých dieselových generátorů. Denní světlo bylo pro většinu místních obyvatel neznámým luxusem. Hygienické standardy neexistovaly, svoz odpadu nefungoval. Lidé, kteří zde žili, byli sice chudí a marginalizovaní, ale byli svobodní, a proto šťastní.
Útočiště pro chudé, vyhoštěné ale i zločince
William Gibson, jeden z prvních autorů kyberpunkových románů tvrdil, že každá ekonomicky významná metropole potřebuje neviditelnou šedou zónu někde na své periferii, která umožňuje provozovat nelegální podnikání. Ačkoli taková oblast vizuálně vypadá jako hnisající bolák, je pro existenci města stejně důležitá jako výstavní bulváry a nákupní centra. Z existence zóny, kde se ze špinavých peněz stávají čisté, kde se vyměňují drogy, zbraně, informace a technologie, mají nakonec prospěch všichni. A právě na tomto principu fungoval po dlouhá desetiletí Kowloon, jen co by kamenem dohodil od sedmi milionů obyvatel Hongkongu, dokud ho městská rada nenechala v roce 1994 srovnat se zemí.
Tehdejší Kowloon nevypadal nijak podivně. Za zdmi domů a bytů se však skrývaly různé příběhy.
Původní rybářská vesnice, která na konci devatenáctého století čítala sedm set obyvatel usazených podél valů čínské pevniny, se během několika generací rozrostla do stěží představitelného lidského mraveniště. V roce 1898 připadl Hongkong na základě smlouvy britskému impériu, ovšem s výjimkou Kowloonu. Zůstali jen čínští správci a vojáci a Britové o něj neměli zájem. Kowloon Walled City, jak se sídlu začalo říkat podle vojenských hradeb, se tak stalo enklávou. Město bylo městem samo pro sebe. Nebylo ani čínské, ani britské. Vyhnanci z Hongkongu, nezaměstnaní, lidé s náboženskými bludy, lidé s přehnanými politickými ambicemi, obchodníci s opiem, kriminálníci. Ti všichni početně zvyšovali počet obyvatel Kowloonu, který byl slovy britského guvernéra Matthewa Nathana odsouzen k neustálému růstu kriminality. Útočiště před spravedlností a anonymitou zde mohl najít každý, komu se začínaly hřát nohy pod nohama. Další období růstu zažil Kowloon během druhé světové války, kdy se Hongkong stal centrem válečného plánování, zoufalé obrany, masakrů civilistů a nakonec i spojeneckých náletů během japonské okupace. Tehdy zde začaly vyrůstat velmi propracované slumy, které Britové ani Číňané pod svou vládou nikdy nezískali zpět.
Město, jehož obyvatelé drží při sobě
Kowloon byl jako hladová díra v zemi, která vysává a požírá lidi, a kdo jednou vstoupí do stínu jeho domů, už nikdy nespatří denní světlo. Takové přísloví o tomto městě platilo ještě v šedesátých letech. V té době zde žilo asi 12 tisíc lidí. Ostrůvek svévole se však nemohl volně rozprostřít do prostoru, a tak začal růst do výšky. A rostl hojně. V roce 1987 bylo při sčítání lidu zjištěno neuvěřitelných 52 520 obyvatel. Žádná cestovní kancelář nenabízela prohlídku neexistujícího města a jen málo cizincům se podařilo proniknout do centra Kowloonu. Čekaly na ně úzké, temné uličky, spíše chodby lemované odpadky, v nichž se proháněly krysy a hmyz. Okny se z kbelíků vyléval tekutý domovní odpad. V osmdesátých letech tu nějaký čas strávila spisovatelka Jackie Pullingerová, autorka knihy Trhlina ve zdi, která se věnovala drogově závislým. Právě ona upozornila na to, jak suverénně si jihoasijská mafie Triád podmanila Kowloon Walled City. Dvě zločinecké skupiny soupeřící o moc, známé jako 14K a Sun Yee On, zde po léta vedly brutální válku v uzavřeném světě.
Bojovalo se nejen o nevěstince, herny a továrny na drogy, ale především o právo vybírat výkupné od místních obyvatel. V letech 1973-1974 policie skutečně provedla 3 500 razií, zatkla přes 2 500 osob a zabavila přes dvě tuny drog. A nebylo to nic platné. Obyvatelé Kowloonu se drželi neuvěřitelně v ústraní, nechtěli mluvit s nikým zvenčí, a když přišla policie, vždy je přivítalo jen hrobové ticho. Životní krédo místních obyvatel - Po slunci přichází déšť - mělo logiku podloženou životní zkušeností. Koneckonců bez ohledu na to, kolik mafiánů policie při zátahu sebere, vždy jich zůstane dost na to, aby mohli dál vybírat poplatky a umlčovat ty, kteří chtějí z neopatrnosti promluvit.
Kowloon Walled City jako vzor
Za nejpropracovanější se dá považovat systém rozvodu vody. Sami obyvatelé vykopali řadu studní a pak vodu rozváděli po celém městě potrubím. Samotné čerpání vody bylo energeticky náročné, a proto probíhalo jen v určitou denní dobu. Lidé si ale počínali mnohem úsporněji než v nejmodernějších ekodomcích. Opuštění oficiální kontroly a řízení zde vyústilo v dokonalou ukázku přirozeného designu. Někomu může Kowloon připadat jako ztělesnění pekla na zemi, ale Albert Ng Kam-po, dnes pětačtyřicetiletý pastor evangelického společenství, nemůže než souhlasit. Prožil zde celé své dětství. A byla to jeho nejradostnější léta. Život uvnitř jim nepřipadal nebezpečný, všechno bylo velmi přirozené. Po náročném procesu vystěhování, který přišel na 3,7 miliardy hongkongských dolarů, začaly demolice, které trvaly od března 1993 do dubna 1994. Dnes na místě fenomenálního lidského mraveniště stojí zelený park.
