Článek
Bylo pozdní léto 1941 a Hitlerova vojska spolu se svými spojenci, Rumuny, Maďary, Italy, Chorvaty a Slováky, postoupila hluboko do nitra Sovětského svazu a obklíčila také černomořský přístav Oděsu. Právě tam vzala pětadvacetiletá zdravotní sestra poprvé do ruky pušku. A veliteli sebevědomě odpověděla: „Jsem si jistá. Ležela jsem a dívala se, jak se Rumuni zakopávají. Velitel nám přísně zakázal střílet bez jeho svolení,“ vzpomíná ve svých pamětech Ludmila Pavličenko a vysvětluje, proč před svým prvním odstřelovačským úspěchem raději požádala o svolení svého nadřízeného.
Ženy tehdy nesměly v Rudé armádě sloužit se zbraněmi ani jinými nebezpečnými předměty. Jenže kousek od ní právě dopadl granát a těžce zranil vojáka Rudé armády, který ležel vedle ní. A on jí podal svou pušku. „Soustředila jsem se na to, abych zůstala klidná a uvolněná, pečlivě jsem zamířila a vystřelila. Můj Rumun zvedl ruce a upadl. Počkala jsem zlomek vteřiny a přes okraj zákopu se objevila další hlava. I tu jsem dostala. Třetí Rumun pak zmizel,“ popsala později Pavličenková svůj křest ohněm, jak nazvala svůj první odstřelovačský výstřel.
Nezletilá nevěsta
Pro Ludmilu nebyly střelné zbraně žádnou novinkou. Rodačka z ukrajinské Bílé Cerkve, která se narodila 12. července 1916 jako Belova se už ve čtrnácti letech zapojila do mládežnického sdružení mladých střelců organizovaného Rudou armádou v Kyjevě. Stejně jako se střelbou, i s rodinným životem začala velmi brzy. V šestnácti letech otěhotněla, provdala se za Alexeje Pavličenka a porodila syna Rastislava.
Energická mladá pracovnice kyjevské zbrojovky se nakonec vrhla na studium historie na Kyjevské univerzitě. To už ale přišel červen 1941 a armády Adolfa Hitlera vtrhly do SSSR. Ludmila Pavličenko se okamžitě přihlásila jako dobrovolnice, ale byla nespokojená, směla pracovat pouze jako zdravotnice. „Bylo velmi frustrující sledovat bitvu a nemít v ruce granát,“ svěřila se ve svých pamětech Stalinova odstřelovačka, kterým dala hlavní titul Paní Smrt - tak jí totiž začali přezdívat Němci, když se o její existenci dozvěděli.
Hitlerovy bestie
Ověřený a potvrzený počet zastřelených nepřátel je 309, což zahrnuje úctyhodných 36 vítězných odstřelovačských soubojů. To vše Ludmila zvládla za jeden rok služby. V červnu 1942 ji zranil minometný granát a sovětští politruci svou živoucí legendu raději stáhli z fronty. Byla vyznamenána vysokým vojenským vyznamenáním Hrdina Sovětského svazu a poté až do konce války cvičila další odstřelovače. Po válce se věnovala historii a zemřela 10. října 1974 jako slavná a oslavovaná válečná veteránka.
„Hitlerovi muži byli horší než ty nejbrutálnější bestie. Nebyli to jen vrazi, ale tyrani, sadisté a zrůdy, pro které neplatily žádné zákony,“ svěřila se ve svých pamětech, které vyšly i v angličtině pod názvem Killing the Enemy (Zabíjení nepřítele). „Každý Němec, který zůstal naživu, potom vraždil ženy, děti a starce. Mrtvý Němec však nemohl ublížit. Když jsem tedy zabíjela Němce, zachraňovala jsem životy, Němci padali jako králíci a já věděla, že musím, protože tím mohu zachránit mnoho nevinných lidí.“
Psychologie přežití
Ludmila Pavličenko měla kromě přesné mušky především vytříbený cit pro načasování a aranžmá úderu. Aby její skrýš neprozradil záblesk a hluk výstřelu, s oblibou útočila za dělostřelecké palby nebo za bouřky. K jejím oblíbeným trikům patřilo míření nikoli na prvního muže hlídky, ale méně pozorného druhého. V napadené jednotce tím účinněji vyvolala paniku. Případně střílela do nohou, protože sténání zraněného rozptýlilo pozornost ostatních vojáků. Odstřelovačce se tak naskytly další cíle. První stovku oslavila 29. srpna. Průměr pěti zabitých obětí denně budil respekt.
Zdroje: TheWorld, Alltheinteresting, SkyHistory
