Článek
Jeho jméno se nejen v Norsku, ale i v zahraničí stalo synonymem kolaborace a zrady. Před 80 lety začal Vidkun Quisling psát jeho poslední kapitolu, když se s Hitlerovým požehnáním stal předsedou norské pronacistické vlády. Tím dosáhl toho, po čem dlouho toužil - stanout v čele národa jako jeho vůdce. Národ si to však nepřál.
Od levice ke krajní pravici
Bývalý armádní důstojník se do norské politiky zapojil koncem dvacátých let. V té době radikálně změnil názor. Zatímco dříve sympatizoval s levicí (chtěl dokonce vstoupit do komunistické strany), najednou začal veřejně prezentovat své krajně pravicové názory. Podle mnoha názorů za tuto změnu mohla jeho osobní zkušenost se stalinským režimem. Vidkun Quisling v Sovětském svazu několik let pracoval jako humanitární pracovník Červeného kříže a Společnosti národů a také jako diplomat mezinárodních vztahů - jaký to paradox.
Po návratu do Norska začal publikovat odborné knihy. Ve svých článcích a knihách rozvíjel teorie o nadřazenosti nordické rasy a zaostalosti Slovanů, o roli Židů během ruské bolševické revoluce a o nutnosti zavést v Norsku přísnou rasovou politiku. Quisling se dostal do povědomí lidem díky podpoře Frederika Prytze, obchodníka a diplomata, s nímž se seznámil v Rusku a který měl vlivné přátele ve vysokých politických kruzích. Jemu také vděčil za své jmenování ministrem obrany v květnu 1931. Ve funkci vydržel necelé dva roky a jeho působení bylo poznamenáno několika skandály. Odešel krátce poté, co se v Německu dostal k moci Hitler, a právě Hitler se stal jeho novou inspirací.
Norům se nelíbil, ale nacistům ano
V květnu 1933 založil Vidkun Quisling hnutí Nasjonal Samling (Národní sjednocení), které se podle jeho představ mělo stát stejně vlivnou politickou silou, jakou byla v Německu Hitlerova NSDAP. Svému vzoru se chtěl podobat nejen vymyšlením podobné ideologie, ale také srovnatelnými stranickými symboly a tím, že se nechal titulovat na Fører neboli vůdce. Hned první volby v roce 1933 však ukázaly, že nic z toho Nory neoslovilo - strana získala pouhá dvě procenta hlasů. Quisling v domnění, že mu to přinese úspěch, přitvrdil svou antikomunistickou a antisemitskou rétoriku. Účinek byl však opačný a v dalších volbách strana dosáhla ještě menšího zisku. Stále více si ho však všímal Berlín, zejména nacistický ideolog Alfred Rosenberg, který v něm viděl potenciálního spojence při realizaci německých expanzionistických plánů. Quislinga tento zájem potěšil a začal se nacistům doslova vtírat. Na schůzce v prosinci 1939 dokonce Hitlerovi navrhl, že v Norsku vyvolá státní převrat, po němž by se země připojila ke spojencům. Samozřejmě doufal, že se tím splní i jeho velký sen a on se chopí moci. Po německé invazi do Norska 9. dubna 1940 oznámil ve státním rozhlase, že se ujímá moci jako premiér, protože předchozí kabinet podal demisi. Následně nařídil armádě, aby se Němcům nebránila.
Nic mu nepomohlo, ale přeci se malé slávy dočkal
Vidkun Quisling se svého malého úspěchu skutečně dočkal. Prvního února 1942 ho Josef Terboven na Hitlerův pokyn oficiálně uvedl do funkce předsedy nové norské vlády. A to loutkové, nutno jedním dechem dodat. Říšský komisař totiž o své pravomoci nepřišel. Jeho chvíle slávy však po pár letech skončila. Na začátku roku 1945, kdy už bylo jasné, že konečná porážka nacistického Německa je jen otázkou krátkého času, jako by se Quislingovi otevřely oči. Ještě nedávno jeden z Hitlerových nejvěrnějších spojenců při osobních setkáních stále deklaroval svou podporu vůdci, ale zároveň ho žádal, aby podepsal mírovou dohodu a stáhl německá vojska z Norska. Hitler to však odmítl. „Obávám se, že to definitivně zpečetí mou pověst zrádce,“ řekl prý Quisling jednomu ze svých blízkých spolupracovníků se slzami v očích po návratu domů.
Byl prohlášen za zrádce, on o tom nevěděl
Jeho pověst zrádce byla zpečetěna, aniž by o tom věděl. V den kapitulace Německa se Quisling dobrovolně vydal do rukou policie. Skončil ve vězení a v srpnu 1945 byl postaven před soud. Proti obvinění z pokusu o státní převrat, vlastizrady, napomáhání nepříteli, ale i z vraždy, zpronevěry a dalších zločinů se bránil tvrzením, že vše, co dělal, dělal jen ve snaze zachovat nezávislost Norska. Vidkun Quisling byl nakonec popraven v časných ranních hodinách 24. října 1945 na nádvoří pevnosti Akershus v Oslu. „Byl jsem nespravedlivě odsouzen a umírám nevinný,“ stihl ještě naposledy vykřiknout.
Zdroje: Norwaylife, 27wallstreet
