Článek
Prababička Edith Steinové se v pátek večer při zapalování šabatových svící modlila a na závěr vždy dodala: „Pane, sešli na nás tolik, kolik můžeme unést.“ Soudě podle Edithina nelehkého života s tragickým koncem, byla to nesmírně silná osobnost, která dokázala ustát mnoho překážek, porážek a těžkostí. Nic z toho, co snášela, ji nezlomilo. Ani nacisté, kteří ji nelidsky zavraždili v koncentračním táboře, nad ní nezvítězili. Ani jejich pokus o nadčlověka si Evropu nepodmanil. Právě Edith Steinová, původně prostá židovská dívka, byla prohlášena za světici a spolupatronku starého kontinentu. Mnozí křesťané ji dodnes uctívají jako vzor hodný následování. Na první pohled vypadá její příběh jako fikce hollywoodského trháku. Je však naplno prožíván v autentické hloubce vážných rozhodnutí a v kontextu nepříznivých historických okolností.
Dětství bez otce
Narodila se v malém pronajatém domku na Uhelné ulici ve Vratislavi. Bylo to tehdy 12. října 1891. Její otec byl obchodník se dřevem. Za tímto účelem založil vlastní firmu, která byla zpočátku značně zatížena dluhy. Často se proto musel potýkat s obtížemi při zajišťování obživy své rodiny. Když Edith byly necelé dva roky, její tatínek zemřel na úpal během letní pracovní cesty v lesích mezi Bukovicí a Goszeczem. Péči o rodinu a obchod musela převzít jeho matka. Obchodní situace se postupně zlepšovala a rodina splatila všechny dluhy. Steinovi se přestěhovali do většího domu, ale skromné životní podmínky přetrvávaly. Edith byla celoživotně ovlivněna šetrností. Ve svých pamětech uvedla: „Nebylo vůbec snadné uživit a obléci sedm dětí. Nikdy jsme nehladověli, ale byli jsme zvyklí na největší jednoduchost a šetrnost. Něco z toho nám zůstalo dodnes. V kruzích, v nichž jsem se později pohybovala, jsem se často vyznačovala svým skromným oblečením, a přestože mi to bylo nepříjemné, jako každá výjimka se mi nikdy nepodařilo dosáhnout nějakého podstatného zlepšení.“
Za svůj židovský původ se styděla
Matka dodržovala všechny židovské předpisy a vychovávala své děti v náboženském duchu a kázni. Nikdy však nevytvářela dusné prostředí. Děti ji přirozeně respektovaly. Později, mimo domov, už Edith a její sourozenci matčinu víru nepřijali a rituální předpisy nedodržovali. Neštěstí, které postihlo otce, nebylo mezi příbuznými jediné. Dva strýcové spáchali sebevraždu kvůli finančním potížím. Jedna z tet zemřela na rakovinu. A aby toho nebylo málo, další příbuzní přišli kvůli vlně antisemitismu o práci. Nic z toho neodpovídá obrazu, který o Židech podávaly politické a ideologické kruhy nenávisti ve 20. století.
Šťastná léta během studií
Přestože Edithina matka měla ráda, když ji někdo kontroloval, důvěřovala jí. Nechala Edith vybrat si školu, kterou chtěla, a financovala její studia. Nejprve ve Vratislavi, pak v Göttingenu. Na obou místech si našla přátele, jezdila na výlety a především byla nadšená z učení. Byla velmi svědomitá a pilná. Pečlivě si vybírala předměty a plánovala. V té době měli doma ještě staré plynové světlo. Když spala se sestrou v pokoji, malá svíčka, která jim udržovala světlo po ruce, kdyby ho potřebovaly, náhle zhasla. Ráno vešla do pokoje druhá sestra a ucítila plyn. Našla je obě bledé a v těžkém bezvědomí. Musela rychle jednat. Edith na to nikdy nezapomněla."Probudila jsem se ze stavu sladkého ticha, zbavená všech snů, a když jsem se vzpamatovala a zhodnotila situaci, první, co mě napadlo, bylo: Jaká škoda! Proč nás nenechali v tom hlubokém klidu navždy? S velkým překvapením jsem zjistil, jak málo se držím života." Smrt pro ni tehdy měla romantický nádech. Byla neznámá, cizí a vzdálená.
První světová válka
V Göttingenu se poprvé vážněji setkala s katolickou vírou. Vyznávali ji lidé, které obdivovala. O křesťanství nijak hluboce nepřemýšlela, ale její předsudky začaly opadat. Věnovala se naplno fenomenologii a doktorátu z filozofie, ale přišla válka. Po jejím vypuknutí se Edith začala zajímat o práci pro Červený kříž. V Německu byla spousta zaměstnanců. Podařilo se jí získat místo pomocné síly v Hranicích na Moravě, kde byl zřízen vojenský infekční lazaret s kapacitou čtyř tisíc lůžek. Byla to základna pro karpatskou frontu. Snad poprvé v životě její matka její rozhodnutí nepodpořila. Edita neustoupila a řekla jí to: „Tak to musím udělat bez tvého souhlasu.“ Její matka se nakonec sama postarala o zajištění ošetřovatelských potřeb při balení. Absolvovala měsíční kurz s šestitýdenní praxí. I zde byla pečlivá a svědomitá. Poslední období války strávila opět ve Vratislavi. V době nouze a strádání si nedovedla představit, že by nepřiložila ruku k tolik potřebné pomoci.
Neštěstí ve štěstí
Jakmile se situace stabilizovala, byla šťastná, že mohla dokončit svou disertační práci. Úspěšně ji obhájila na univerzitě ve Freiburgu, kam odešel pracovat Husserl. O rok později válka skončila a Edith se mohla věnovat vědecké práci. Nějakou dobu byla také Husserlovou asistentkou a pracovala na jeho rukopisech. Nepodařilo se jí však získat tolik potřebnou docenturu. Mnohem významnější událostí v jejím životě byla konverze od judaismu ke křesťanství. Prvního ledna 1922 přijala v kostele svatého Martina v Bergzabernu křest. Ačkoli se stále věnovala filozofické práci, vrátila se k pedagogické praxi, která ji živila. Vyučovala němčinu a dějepis ve Speyeru, kde žila v dominikánském klášteře. To byl její první ucelenější kontakt s řeholním světem. V této sféře se jí nicméně podařilo získat i docenturu vědecké pedagogiky v Münsteru.
Nástup Hitlera k moci ji zkomplikoval život
Pak přišel rok 1933 a s ním zákaz vyučování po nástupu Hitlera k moci. Edith, která oddaně milovala německou kulturu a historii, byla Německem pronásledována. Stejně jako se cítila klidná, když ji smrtelně ohrožoval plyn z lampy, ani tentokrát se nenechala vyvést z míry. Stále se věnovala svému vnitřnímu duchovnímu životu. Na podzim roku 1933 dokonce vstoupila do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem, kde po roce přijala jméno Terezie Benedikta od Kříže. Koncem roku 1938 je nechala přeložit nizozemským Echtem. Obávala se, že by její přítomnost mohla ohrozit sestry v klášteře. Po obsazení Nizozemska Němci byla Edita 2. srpna 1942 zatčena gestapem a internována ve sběrném táboře ve Westerborku. Odtud byla převezena do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde 9. srpna zahynula. Po celou dobu byla nacisty krutě týrána, mlácena a několikrát po sobě i škrcena. Ačkoli se nacisté snažili Edith vymazat z povrchu zemského, neměli šanci. V knihách žije dál. Dodnes vycházejí její filozofické a pedagogické práce po celém světě.
Zdroje: Britannica, Vatican.va, Jstor.com
