Článek
Ahoj léto, ahoj prázdniny, ahoj školo.
Prázdniny se nám pomalu překulily do své druhé poloviny. Červenec jsem si náležitě užila. Měsíc provoněný létem, sluníčkem přírodou a vodních radovánek. Při výstupu z vody jsem si pokaždé připadala tak dokonalá, znovuzrozená, očištěná a plna energie. Za to druhý prázdninový měsíc zdá se být takový uplakaný. Občas začínám cítit závan podzimu. A tak jsem se položila na pohovku, nalila si sklenku vína a oprášila stará rodinná alba. Za okny pochmurno, deštík vesele bubnuje do mých oken a já s úsměvem ve tváři nad mnohými už zažloutlými fotkami listuji ve vzpomínkách.
Pamatuji si svůj první školní den. Natěšená malá holčička v růžových šatičkách a červenou aktovkou na zádech a kytičkou pro svou učitelku vcházím do třídy. Svého budoucího království. Je krásný slunečný den provoněný podzimem. Ještě nedávno jsem s babičkou chodila na pole na klásky pro slepičky, jahody, maliny a ony už plodí ostružiny a začínají růst houby. A příroda je zbarvena do zlatova. Ve třídě dostávám různé učebnice, pastelky, barvičky a také slabikář. Už se moc těším na to své máma má mísu. Za ten rok jsem se toho naučila opravdu hodně a paní učitelka je zkrátka můj vzor. Po večerníčku sním o tom, jak se až dospěju také stanu paní učitelkou.
První třída kašička, druhá třída myšička ale co to. Jak postupuji o stupínek výš, na vysvědčení se už neusmívají samé jedničky. Občas se objeví i nějaká ta trojka a co horšího čtyřka. Jak říká můj tatínek, stolička. Matematiku přímo nesnáším a při tělocviku si já holka krev a mlíko při vybíjené připadám spíše jako vrata, do kterých se všichni trefí na první dobrou. Oblečení také nic moc. Jsem Husákovo dítě a co si kdo nespíchl podle Burdy jakoby nežil. A já jsem do školy nosila tesilky po sestřenici a také blůzky v nichž jsem vypadala spíš jako stará mladá. Byla jsem mezi všemi těmi třídními obletovanými a hýčkanými kráskami černá ovečka sedící v poslední lavici s Tondou. Klukem s nejméně šesti dioptriemi. Pro ostatní spolužáky a hlavně věčně se chychotající spolužačky jsme byly dvojka k nezaplacení. A pak Andrejka, dívka sice bystrá a chytrá, ale napadající na jednu nohu. Skoro nikdo až na nás dva se s ní nekamarádil. Prostě do kolektivu s tím svým handicapem nějak nezapadla.
Měli jsme ve třídě samozřejmě třídní krásku. Holku, co mohla dělat z fleku modelku. Chytrá příliš nebyla, snad její nejlepší známkou byla trojka, ale uměla to jak se spolužáky tak s učiteli. Takový sladká barbie, kdo jen by odolal. Ostatní holky jí podstrojovaly a skoro každá chtěla být nejen její kamarádkou ale hlavně se jí co nejvíce podobat. A tak se po večerech namísto opakování látky k zítřejšímu zkoušení šilo o sto šest. Maminky i dcery. Téměř v žádné domácnosti, kde byla víc jak jedna žena nesměl chybět šicí stroj a časopis Burda.
Lehké jsme to ale v žádném případě až na pár světlých výjimek neměli. Bylo nás příliš. Opravdu silný populační ročník, kdy si každý to své místečko pod sluncem musel vybojovat. Ve třídě nás bývalo i pětatřicet. Chudák paní no vlastně tehdy soudružka učitelka. Jak s notnou grácií dokázala zvládnout ročník nedospělých dospěláků, to tedy hluboká poklona. Nejhorší to snad bylo v sedmičce, kdy došlo na výběr povolání. A ten až tak dobrý nebyl. Na maturitní obory se dostalo hodně málo dětí. A tak zbývalo jen učiliště. Prodavačka, servírka, švadlena, brašnářka, pak obory sice také jen s výučním listem, ale za to o něco luxusnější na které se také nedostal jen tak někdo. Buď musel mít někde dobré známé nebo skvělé známky. Kadeřnice, automechanik, kuchař, číšník. To už byl prostě někdo. Většina z nás začala pracovat hned po vyučení ve svých 18 letech. Dnešním studentům, co klidně studují dvě tři vejšky fakt musíme připadat jako exoti. Jejich mottem je, kdo si neužívá nejméně do třiceti, jakoby nežil. No, to už většina z nás měla nejméně dva potomky a kluci za sebou dvouletou základní vojenskou službu. A ta z mnohých jak jsme my holky říkávaly uch, udělala skutečné chlapi.
Léta uplynula a staré dobré časy odpluly s vodou v potoce neznámo kam. Patrně do hlubokého oceánu, kde se ztratily. Když jsem se před lety zúčastnila jednoho školního srazu, nestačila jsem se divit. Mnohé spolužáky jsem stěží poznala. Z třídních krasavců se stali otcové od rodin s pořádným pupkem a kdepak je naše barbína. Ach ne, to že je ona. Ta nejméně stokilová paní s oteklýma nohama a jemnými vlásky sestříhanými na podivné mikádo. A kdo je tamhle ten fešák. No není možná. Brýlatý Tonda, tichošlápek sedící vedle mě v poslední lavici. Celkem pohledný muž, úspěšný manažer s pár prošedivělými vlasy. A Andrejka, stala se záchranářkou. To snad ani není možné. Martin, kluk co sotva prolezl základku, vyrůstající jen s matkou. Tehdy potupa. Jeho rodina nebyla zrovna výkvět socialistické společnosti. Tatínek za něco seděl, pak se kamsi vytratil a maminka musela mít dvě práce. Večer chodívala ještě uklízet do divadla. A klučina musel pomáhat v domácnosti a starat se o mladšího brášku. Ve škole byl často vysmívaný a šikanovaný. Pak se vyučil snad kominíkem, odkroutil vojnu a po revoluci zmizel do Kanady, kde se našel jako ochránce přírody. Zvířata moc miloval, mnohem víc než lidi od kterých už jako malý kluk musel snášet jen samá příkoří a opovržení.
Jojo, škola. To není jen o známkách. Skutečná škola života je mnohem tvrdší, drsnější a občas člověku pěkně nafackuje, aby se probral. A vzdělání se dá dodělat téměř v každém věku. To už člověk skutečně ví kdo je, čím je a snad i jaké je to jeho pravé poslání v životě. A čas od časů nad školní kráskou a premiantkou třídy zvítězí ošklivé káčátko z poslední lavice a nad třídním borcem, co snědl všechnu moudrost světa a vše protlačí jen silou úplně obyčejně neobyčejný obrýlený kluk. Škola a učitelé vůbec, ale i spolužáci a rodina stvoří nějakou bytost. V životě už ale člověk bojuje sám za sebe. A na známky z 1 se opravdu nikdo na pohovoru neptá. Chce jen vidět to, co je v člověku jako takovém. Škola, to je jen základ života. Tak se jí nebojte ani vy děti, ani vy rodiče. V životě je nakonec vše úplně jinak.
