Být v důchodu, tak si pískám. Pro mladé a lidi před důchodem je doba těžká.

Být v důchodu, jsem v klidu a mám se mnohem líp než kdejaký pracující. Méně stresu, žádný strach, že přijdu o práci a stěží zaplatím své výdaje. Pokud omarodím, důchod se mi nějak nepokrátí na rozdíl od doby, kdy jsem pracovala a nemocenskou pobírala jen 60% svého platu.

V době, kdy jsem měla na krku hypotéku opravdu nic moc. A pokud mi nějaký čas bude zdravíčko ještě nějakou dobu dobře sloužit, mohu pracovat i v důchodu na částečný úvazek, a tím získám další příjem do rodinného rozpočtu pro strýčka příhodu. Anebo pro velké malé radosti, kdy si zajdu třeba na masáž, do divadla nebo si užiji lázně v plné parádě se vším všudy.

Stanu se hýčkanou a opečovávanou královnou. A pokud na svou práci už stačit nebudu, nebo mi mladší kolegové budou dávat viditelně najevo, že zkrátka už přece jen patřím do do muzejního archivu a nestíhám pobrat všechny ty novoty, zůstanu doma a svůj podzim života si budu užívat plnými doušky. Třeba dlouhými pobyty v přírodě nebo se naučím rybařit. Stará už budu, tak se ještě stanu tichým bláznem.

Vždyť pokud budu pobírat průměrný důchod nebo se k němu budu alespoň blížit, stále je to o pár tisícovek víc, než činí minimální mzda. Pokud bude třeba, uskromním se. Nemusím se za ničím honit. Byla jsem přece také mladá, něco jsem viděla, něco jsem zažila a spoustu let odpracovala. A také jsem se dle svých možností a schopností alespoň zčásti připravila na své stáří.

Žádné každoroční dovolené u moře. Byla jsem u něho jen párkrát v životě. A poprvé jsem ho spatřila až ve svých čtyřiatřiceti letech. Poctivě jsem si na něho ušetřila a odsloužila spoustu přesčasů, abych ten zázrak přírody mohla spatřit na vlastní oči a zaplavat si v něm. Ani značkové oblečení nebo nejnovější model mobilu. Přednost mělo splácení hypotéky.

Mít střechu nad hlavou považuji za mnohem důležitější než třeba dovolenou v exotické destinaci. Na tu časem zbyde už jen vzpomínka, kdežto právě nemovitost, ač maličká garsonka v menším městečku mě zajistí na stáří. Nejsem ubrečený a věčně nespokojený člověk. Všechno mít nemohu a ani v tomto životě se nestihnu podívat všude tam, kam bych chtěla. Pokud jsem chtěla mít vlastní střechu nad hlavou, spoustu věcí jsem musela oželet.

Své stáří bych si užívala a mladým nepřekážela v rozletu.

Dětství a dospívání jsem prožila v socialismu, plnou dospělost už v kapitalismu. Tento přechod byl pro spoustu lidí velmi těžký, včetně mých rodičů. Vše probíhalo za pochodu, ceny letěly raketově nahoru, asi jako dnes, jen platy a důchody se zvýšily jen nepatrně. Spousta lidí přišla o práci, na ulici jsme vídali první bezdomovce. Dá se říci, že zprvu přežili jen ti silní, odolní a protřelí životem. A také ti, co si včas dokázali převléct kabát.

Doba byla těžká, komplikovaná, avšak mladí lidé se nehroutili tak, jako je tomu nyní. Byli jsme takoví chameleóni. Jinak to snad ani nešlo. Naopak jsme se snažili využít možností o jakých se našim rodičům a zvláště prarodičům ani nesnilo. Záchytné stanice ve formě sociálních dávek neexistovaly. Jediné, co se vyplácelo, byla podpora v nezaměstnanosti.

Lidé, zvláště senioři zvládli těžké časy snad jen díky sounáležitosti rodiny. Babička měla důchod velmi nízký a tak vypomáhala rodina. Žili jsme pospolu a navzájem si pomáhali. Nakonec babička i v důchodu chodila na pár hodin vypomáhat do JZD. Stejně jako dnes i dříve převážně v zemědělství chyběli lidé, přestože úřady práce se postupně plnily. Pokud se propouštělo, první na řadě byli starší lidé, což se takřka po 35 letech příliš nezměnilo. Ani dnes o lidi před důchodem příliš firem nestojí.

Když to vezmu z jakékoliv stránky, dnes to nemají lehké jak mladí lidé, pro které je bydlení nejen drahé, ale především nedostupné, tak starší lidé, krátce před důchodem, o které trh práce příliš nestojí. Reálné mzdy poklesly, v regionech dál od Prahy, Brna, Plzně lidé pobírají buď minimální mzdu, nebo jen pár stovek nad ní. Jako seniorce by se mi ve srovnání s nízkopříjmovými zaměstnanci dařilo patrně lépe. Především tím, že už by mě netížila hypotéka jako železná koule u nohy. Stala bych se nezávislou a po mnoha letech pracovního života byla paní svého času.

„Děti“ štěkají nebo mňoukají.

Ale samozřejmě jsem si tou trnitou cestou projít také musela. Ono v životě totiž zadarmo takřka nic není. A ani do stáří se nevchází lehce. Už jen tím, že na pracovním trhu musím zůstat o deset let déle, než moje maminka, která odcházela na zasloužený odpočinek v 55 letech. Dříve se ale rodilo mnohem více dětí. Dnes je namísto dětského pláče z mnoha domácnostech, a to nejen seniorů, ale i mladých rodin slyšet štěkání nebo mňoukání. Jenže to má jeden háček. Pejsek ani kočička na důchody vydělávat nebudou. A tak mladí budou žít ve světě starých.

To, že mladí lidé si namísto dítěte raději pořídí kočku nebo psa jim nikdo nemůže mít za zlé. Když si vezmu sebe, kdybych byla dnešní seniorkou, stát investuje více do mě, než do mladých rodin. Přece jsem ve volbách silnější a početnější hlas. Na rozdíl od pracujících , kterým ne každý zaměstnavatel přidá, i mezi některými zaměstnavateli jsou pěkní skrblíci se můj důchod o nějakou tu stovečku každý rok valorizuje. A protože jsem poctivě odváděla, nad svým důchodem bych rozhodně nebrečela.

Byly i zlaté dobré časy, kdy valorizace důchodů probíhaly několikrát ročně. No, byla bych asi pěkně hloupá seniorka, kdyby se mi takovýto přístup politiků nelíbil. Jenže: úplně zadarmo by to nebylo a někdo by ten dluh jednou zaplatit musel, protože jak známo, vláda si na důchody půjčuje. A nás důchodců je a bude opravdu hodně. Ale z nebe nikdo z nich nespadl. Stárnoucí populace se zkrátka neomlazuje.

Žít tady a teď.

Ženy nechtějí rodit, muži nechtějí ženy a ženy zase muže. Ne ve všem hrají hlavní roli peníze, protože rozmnožovat se nechtějí ani bohatší rodiny. Mládí je krásné a lidé si chtějí užívat. Vzdělávat se, cestovat, žít pohodlně. Pak se ale překulí čtyřicítka, padesátka a člověk najednou zjišťuje, že zůstal sám. Nikdy neuslyší nejkrásnější slova:„ maminko, tatínku, babičko, dědečku". Na stará kolena ho nikdo láskyplně neobejme, slovem nepohladí po duši.

Bude mít tvář popsanou vráskami, postříbřené vlasy a mladí lidé, kterých bude stále méně a méně na něho budou pohlížet jako na toho, kdo tady jen překáží a ujídá chlebíček , na který už nevydělává. Toto už je ta druhá, odvrácená tvář stáří. Zvláště toho osamělého. Mě vždy babička říkala:„ já nic už nepotřebuju, uskromním se, hlavně, ať vy se máte jednou líp, než jsme se měli my". Dnes chce mít každý všechno hned, tady a teď. Snad i proto to jde s celou naší společností tak nějak z kopce.

Kdysi nám ve škole naše soudružka učitelka říkala, že rodina je základ státu. A tak si někdy pokládám otázku, zda to my starší a pokročilí těm mladým tak nějak všechno neztěžujeme. Stačí se podívat na mnohé naše politické elity, které to mají do důchodu už jak se říká za pár, anebo dokonce už v něm jsou. Mladým rodinám jsou už vzdáleni na hony, že jejich potřebám ani snad rozumět nemohou, nebo spíše ani nechtějí. Kdo jim, a nejen jim ale jednou utře zadek, podá misku s kaší, až se jim ruka třásti bude. Toť otázka přímo hamletovská.

Valorizace důchodů od ledna 2026:

O kolik se zvýší penze?

Od ledna 2026 se průměrný starobní důchod zvýší o 668 korun a dosáhne částky 21 839 korun. Všechny starobní, invalidní i pozůstalostní penze se navýší o 240 korun, k tomu se přidá růst zásluhového procentního dílu o 2,6 %. Informoval o tom ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL).

U předčasných důchodů, kde příjemci ještě nedosáhli řádného věku, se valorizace od ledna projeví pouze v solidární části o 240 korun. Zásluhová složka se jim zvyšovat nebude.

Valorizace probíhá vždy v lednu. Zohledňuje růst cen pro domácnosti důchodců a třetinu růstu reálných mezd. Tentokrát se kvůli stagnujícím výdělkům promítne jen inflace.

Solidární díl musí vždy činit minimálně desetinu průměrné mzdy a je pro všechny stejný. Zásluhový díl se odvíjí od odpracovaných let, odvodů z výdělků a počtu dětí. Také on musí dosahovat alespoň desetiny průměrné mzdy. Podle Jurečky se za posledních deset let důchody zvýšily nad růst cen a během období této vlády vzrostly o 28 procent.

Tabulka: Kolik přidá lednová valorizace 2026?

Výše důchodu:

13 000 Kč+464=13 464

 15 000 Kč+516=15 516

 17 000 Kč+620=17 620

19 000 Kč+620=19 620

23 000 Kč+724 Kč=23 724

25 000 Kč+776 Kč=25 776

Podle návrhu rozpočtu bude mít ministerstvo práce na důchody v roce 2026 k dispozici 722,2 miliardy korun, tedy o téměř 22,5 miliardy více než letos. Na odvodech se má vybrat 737,9 miliardy korun, takže by systém mohl být po letech deficitů v přebytku přes 15 miliard korun.

Podle Jurečky zlepšení přináší růst ekonomiky, mezd i změny v nastavení penzí. Ke snížení schodků přispívá také zpomalení valorizací, zpřísnění pravidel pro předčasný důchod a důchodová reforma, která postupně snižuje výpočet nových penzí. Naopak výdaje zvyšuje minimální důchod ve výši 20 % průměrné mzdy.

Na konci června vyplácela Česká správa sociálního zabezpečení celkem 2,35 milionu starobních, 416 900 invalidních a 67 200 pozůstalostních důchodů. Průměrná starobní penze tehdy činila 21 063 korun. Další desetitisíce důchodů vyplácejí resorty obrany, vnitra a spravedlnosti, kde jsou částky tradičně vyšší.

„Potkat těhotnou bude vzácnost. Prvorodičky stárnou, roste počet matek nad 40 let“, říká porodník Krofta • Zdroj: e15

Mají se senioři skutečně tak špatně? Zpověď pečovatelky.

Zdrcující výdělky pečujících o seniory. Zbyde jim čtrnáct stovek na měsíc. Realita nízké výplaty pečujících o seniory: Často si musí jít po práci přivydělat.

Pečují o seniory, přitom vydělávají zhruba 20 tisíc korun čistého a reálně skoro nemají na jídlo. Pečující volají po rychlém řešení a popisují, že obvyklou praxí je i druhá práce, aby měli na nájem.

Pečovatelka v příbramském domově pro seniory otevřeně ve volební reality show Republika Příbram konfrontuje pirátského lídra Zdeňka Hřiba se svojí výplatou.

„Na to, že je to fyzicky a psychicky náročná práce, tak ten plat je žalostný, hodně žalostný,“ zmiňuje Eliška Holobradová. Postupným odkrajováním – nájem za zhruba 17 tisíc korun, telefon, internet a výdaje na dojíždění do práce se dopracovává k částce, která jí měsíčně zůstane k dispozici.

„A to jsem do toho nezapočítala ani nákupy, hygienu. Když si to takhle shrnu, tak mi zůstane třeba 1400 korun,“ vypočítává pečovatelka a jasně tak ilustruje letitý problém hluboce podprůměrných výplat pro pečující.

Dana Búriková, předsedkyně odborové organizace zaměstnankyň a zaměstnanců v sociálních službách ALICE pak plošněji mluví o běžné praxi, že pečující nízké mzdy dohánějí dalšími přivýdělky.

„Úplně mě drásá, jak má sociální pracovník pomáhat lidem, aby se postavili na vlastní nohy, když potom, co skončí šichtu, tak jde vykládat do supermarketu zboží, aby si zaplatil nájem,“ říká.

Podle ní je základním problémem, že samotní pečující jsou unavení nebo pod tlakem. „Pracujeme s lidmi s Alzheimerem a podobně, je to psychicky náročné, a pokud vám v hlavě běží, jak seženete peníze na rozbitou pračku, protože na novou si z výplaty neušetříte, tak nemáte nervy pořád dokola klientovi opakovat, že už obědval,“ říká.

Loňský průzkum společnosti Ippos pak přišel s tím, že 55 procent oslovených považuje nedostatečné finanční ohodnocení sociálních pracovníků za riziko pro stabilitu celého systému sociálních služeb. Více než dvě třetiny dotázaných zároveň souhlasí, že stát by měl více finančně podporovat sociální práci. Průzkumu se zúčastnil reprezentativní vzorek 613 osob ve věku mezi 30 až 60 lety.

Vedoucí zdravotního úseku v domově seniorů Centra sociálních služeb města Příbram Hana Javorská v Republice Příbram vysvětluje, že nastupující pečovatelé bez praxe vydělávají 20 tisíc korun čistého měsíčně.

„Podotýkám, že to je teď, kdy je zaručená mzda. Do té doby byli placení tabulkově a pečovatelka nastupovala třeba za 17 tisíc korun,“ zdůrazňuje Hana Javorská.

Zaskočený Zdeněk Hřib reaguje, že ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) se problému nedostatečně věnoval.

„Protože já v městských firmách, které mám pod sebou, tak tam rozhodně lidé nízké platy nemají,“ argumentuje lídr Pirátů a nabízí řešení, že stát by mohl potíráním hospodářské kriminality a korupce získat půl bilionu korun ročně a peníze by přitom mohly pomoci právě pečujícím profesím. Plat pečovatelů by se podle Hřiba neměl dostat pod průměrnou mzdu, tedy aktuálně zhruba 48 tisíc korun hrubého.

Projděte si průměrnou výplatu včetně odměn a přesčasů pečovatelů v posledních letech; kromě covidového období a mimořádných odměn se drží pod úrovní průměrné mzdy. Přímo na místě ale pečovatelku potenciální řešení nenadchlo.

„Je hrozně hezké to slyšet, ale lidé, kteří berou takhle nízké platy, potřebují řešení hned,“ reaguje Eliška Holobradová na vizi, že by se měla dostat minimálně na průměrnou mzdu. Skeptický je následně i vedoucí úseků příbramského sociálního centra Tomáš Cipra, který poukazuje na to, že různá řešení už slibovali i předchozí politici.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se pak důrazně ohrazuje proti poznámce, že se Marian Jurečka tématu nevěnoval.

„Zřizovatelé nyní mají, díky MPSV, mnohem větší flexibilitu při konstrukci výsledného platu, který je ve srovnání s obdobím před tímto volebním obdobím mnohem vyšší. Naším cílem bylo soustředit se na kvalitu odvedené práce, ocenit pečlivost, ale i nadstandardní a příjemný přístup sociálních pracovníků ke klientům, což jsme chtěli promítnout i do celkové výše odměny, proto jsme v roce 2024 zvýšili limit pro osobní příplatek na dvojnásobek,“ zdůrazňuje Kateřina Procházková, ředitelka odboru komunikace.

Podle ní tak výsledná výše platů pečovatelů vždy záleží na příslušném zřizovateli, což bývá u domovů pro seniory nejčastěji kraj nebo obec. „MPSV nastavuje pouze zákonné minimum, které dotyčný pracovník musí dostat, horní hranici pak stanoví zřizovatel, který se řídí příslušným tabulkovým rozpětím,“ říká Kateřina Procházková.

Nově propojená sociální a zdravotní data dokládají zvyšující se obtížnost práce pečujících osob - roste podíl klientů s demencí.

Konkrétně tak podle ředitelky ministerské komunikace mohou pečovatelé bezprostředně po absolvování střední školy nastoupit v příslušném platovém tarifu, který se pohybuje v rozmezí od 23 400 do 25 760 korun, a k tomu mohou mít na osobním ohodnocení až 33 300 nebo 37 240 korun měsíčně.

„V maximu se tedy jedná o částku 56 700 až 63 000 korun hrubého měsíčně, k tomu může pracovník navíc obdržet mimořádné odměny, které se ovšem nevyplácí na měsíční bázi,“ dodává ředitelka odboru a mluvčí MPSV.

Jenomže předsedkyně odborové organizace ALICE zase vysvětluje, že v praxi se vše odvíjí spíše od té minimální než maximální hranice.

Otázka, proč si pečovatelé neřeknou o 56 tisíc korun, Danu Búrikovou pobaví. „Pardon, že se směju. Říct si můžete. A teď jde o to, jestli to dostanete. Je tam rozpětí a vždycky se všichni drží toho spodku. Je fajn, že si mohou říct o 50 tisíc, ale je tam rozpětí od–do. A zřizovatelé se budou vždycky držet té spodní hranice,“ reaguje.

Podle ní je to důsledkem špatně nastaveného financování veřejných sociální služeb. Mluvčí Ministerstva práce Kateřina Procházková zdůrazňuje, že financování veřejných sociálních služeb, kde pečující pobírají plat, je vícezdrojové.

Další potíž do budoucna – odhadovaný vývoj počtu klientů a nutných lůžek pobytových sociálních služeb předpokládá v dalších letech výrazný růst. Já jen dodávám. Není to ostuda našich politiků, že mnozí klienti sociálních ústavů pobírají vyšší důchody než ti, kteří o ně pečují? A pokud budou pečovatelé chodit o žebrácké holi, péče o seniory se přenese převážně na jejich rodiny. Ale to mnohé politiky asi příliš na srdci netíží.

Zdroje:

https://nms.global>cz>cesi-deti-chteji-ale-realita

https://www.e15.cz>duchody

https://www.kurzy.cz>mzda

https://www.zpravypribram.cz>tag>republika-pribram