Článek
Pes prý dokáže vycítit blížící se infarkt, mrtvici či odhalit rakovinu plic, vaječníků. A něco na tom bude. Kolik zla jen panuje mezi lidmi poslední dobou napříč různými sociálními vrstvami, až z toho člověka bolí na duši. Kolik lidí si jen vybíjí zlost a flustraci na zvířatech, dětech, starých lidech. Bez ohledu na věk a pohlaví, kde si člověk pomalu přestává být jistý, kdo je kdo, aby náhodou někoho neurazil. Bůh stvořil člověka. Jako muže a ženu ho stvořil a požehnal mu slovy. „Opanujte zemi, kterou vám dávám, podmaňte si veškerou havěť. Milujte se a množte se. “ Tak praví Bible. Trochu úsměvně převypráví Stvoření světa stejnojmenný film z roku 1957, v němž ještě úskočný a proradný ďábel přidá. „Perte se a žerte se.“ Jakoby tímto rozdmýchal první vzájemnou nenávist mezi lidmi. Bůh však člověku stále žehná písní milujte se a množte se, svět trvá teprve chvilku. Milujte se a množte se, učte se násobilku. Bůh dbal nejen na plození, ale i vzdělání člověka. Vždyť ho také stvořil k obrazu svému.
Zlo se v dnešní době snad nejvíce šíří na sociálních sítích, kam ten podivný ďáblík patrně strčil své drápy. A má nespočet různých masek. Stačí si přečíst různé komentáře v diskusi, kde to neskutečně perlí. Mnohdy pod temnou rouškou anonymity. Stačí jen mít odlišný názor a člověk se hned stává pro ruským dezolátem, babišovou koblihou, což je snad nějaký novodobý módní styl, blbcem nebo nevzdělancem. Kolik jen odborníků, inženýrů s vysokou školou života nacházíme třeba jen na Facebooku. Na problém, který řeší věda, politici, ekonomové, soudní znalci, lékaři spoustu let, mají a znají hned jasnou odpověď. A také oni jediní mají právo vyjádřit svůj neomylný názor. Na jiný, odlišný a třeba i reálný se nebere ohled a oponent často získá nevábnou a ne příliš lichotivou nálepku.
Především muži se zde chovají jako neandrtálci, co se nestydí urážet ponejvíce ženy. A to se zvláště podepisuje na psychice především mladých lidí, dívek. Tito lidé pak snadněji sklouznou k sebepoškozování sebe samých, bulimii. Přestávají si věřit. Ti starší už jsou otrkaní a ostřílení životem, takže to buď přejdou mávnutím ruky, nebo utrousí jadrnou poznámku. Anebo s diskusemi nadobro skončí a raději se věnují něčemu užitečnému. Spousta lidí si na sociálních sítích beztak léčí své nízké ego a flustraci, kterou zatím nemohou profilovat jinde. Do televize, třeba pořadu Michaely Jílkové Máte slovo, by asi odvahu jít neměli.
Proto mám raději zvířata. Křehké, něžné bytosti milující čistou, nezištnou láskou až za hrob člověka takového, jaký doopravdy je. Bez přetvářky. Ve svých pětapadesáti letech jsem poprvé spatřila svět z koňského hřbetu. A proč nepřiznat věk, nestydím se za toto číslo v kalendáři. A proč také. Děkuji Bohu a andělům za každý nový den, do kterého se probudím, zdravá, mám co jíst, střechu nad hlavou a své milované kočičky. Jiní to štěstí nemají. Kolik lidí se třeba půlstoletí ani nedožije. Člověk by měl být vděčný. Lepší pohled na svět jsem nezažila. A také jsem si narovnala svá bolavá záda, cítila to utěšující teplo z koňského těla. Můj koníček mě vedl provoněnou loukou plnou nádherných kvítků, až oči přecházely nad tou krásou, která se dá vnímat jen srdcem. Stačí zavřít oči a zlehka se nadechnout.
Kobylka snad vycítila, že na ní sedím úplně poprvé, a tak se neustále otáčela. Z jejích nádherných očí s nekonečně dlouhými řasami jsem vyčetla. „Všechno je v pořádku, neboj se. Jsem tvůj přítel a ukážu ti nádherný svět, kde tvá duše zaplesá.“ Procházely jsme kolem rybníka, v jehož hladině se odnášel slunečný svit. Občas se v něm mihla malá rybka. A já jsem si připadala jako princezna v té nejkrásnější pohádce, ze které jsem nechtěla nikdy odejít. Najednou můj koníček zastavil, zařehtal a lehce pohodil hlavou směrem ke mě. Došli jsme k malému lesíčku a spatřili nad obzorem zapadající slunce. Neskutečná krása, nad kterou bych se kochala hodiny a hodiny. Všude uklidňující ticho do něhož se ozývalo jen ptačí štěbetání.
Právě to jsem potřebovala. Být co nejdál od toho zkaženého a umělého světa tvořeného sociálními sítěmi, z něhož jakoby odcházelo dobro a pozvolna umírala láska. Zdaleka už to nebyl ten hezký svět plný radosti, jaký jsem si pamatovala ze svého dětství. Svět, který byl ještě v pořádku a lidé k sobě měli mnohem blíž. Dnes si každý žije tak nějak pro sebe a nic a nikdo ho nezajímá. Jakoby lidé tak nějak otupěli. Stájník, který mě provázel, mi nabídl, pokud chci, mohu z koně slézt a vést si ho. A tak jsme kráčeli vedle sebe. Chvilkami jsem ho obejmula a lehce pohladila po hřívě. Cestou jsme potkali srnu s koloušky, v trávě skotačili zajíčci. A lidé. Vůbec mi nechyběli. Krásně jsem si v samém nitru přírody vyčistila hlavu od informacemi přehlceného světa.
Člověk vás náhodně potká. Zatímco jeden slušně pozdraví a pán ze staré školy se ještě lehce ukloní, jiný bezostyšně okrade, nebo dokonce zabije. Prostě jen tak pro ukojení svých choutek. Zvíře ne. I když blízké setkání s medvědem si také příliš představit nedokážu. Ale když by byl nažraný… Zvíře většinou zabije buď z hladu, nebo když se cítí ohroženo. Při houbaření jsem se setkala s bachyní převádějící přes lesní strouhu svá malá prasátka. A ta dokáže být pěkně nebezpečná. Zůstala jsem stát na místě jako solný sloup. Jen jsme si hleděly do očí. Na chvilku se zastavila, spočítala svá mláďátka a šla dál. Nádherná rodinka a starostlivá maminka. Neměla v úmyslu mi ublížit a ani já jí ne. A proč taky. Les, to je především její domov. Já jsem zde jen pouhým hostem.
Jak pravil Svatý František z Assisi, zvířata jsou našimi bratry a sestrami. Před Bohem jsme si všichni rovni. Všechny živé bytosti. A kdo ví, zda nás nemilují a nedávají mnohem více lásky než ti lidští. Hezky o Františkově lásce ke zvířátkům pojednává Italský film Bratr slunce a sestra Luna. Láska má mnoho podob. A vůbec nezáleží na tom zda nese podobu dlouhonohé blondýnky, nebo má čtyři nožičky a po celý svůj život nosí kožíšek. Hlavně, že existuje. Protože láska je silnější než smrt. Toho, koho jsme milovali navždy poneseme ve svém srdci. Člověka i zvířátko. Vždyť už existují i zvířecí hřbitovy, např. v pražských Bohnicích kam, lidé chodí zavzpomínat na svého čtyřnohého miláčka. A mnohdy i jediného.
Svět zvířat, to je můj facebook. V časech mého dětství to byla táboráková kytara, kobercový klepač nebo hřiště. A také chlouba, když jsme my holky vedle maminky vezly v kočárku panenku a těšily se, až se sami staneme maminkami. Dnes skoro malé holčičky s kočárky nevídám. Nejvíce opravdových přátel nacházím v přírodě. Mnozí jsou zcela němí, jiní štěkají, mňoukají, mečí, bečí nebo řehtají a pohazují svou hřívou. A přesto ke mě moudře promlouvají. Svým srdíčkem.
Můj sen je žít někde na farmě. Pěstovat bylinky, vyrábět zdravé sýry, tvaroh, mléko, sbírat vajíčka od slepiček. Přesně tak, jak mě to kdysi naučila babička. Snad právě zdravá strava prostého venkova mě zocelila a uchovala zdravou. Sice věk už nějaký ten zdravotní handicap nese, ale tělo si stále dokáže poradit. Myslím, že právě strava v dětství rozhoduje nejvíc a také pohyb o budoucnosti člověka. Zde se patrně nachází tajemství dlouhověkosti. Tatínek si přál být bačou ve slovenských horách. Život v sídlištní betonárně by mě asi umořil zaživa. Bez kontaktu s přírodou a zvířátky si život ani neumím představit. Dává mi životní sílu a naplňuje pohárem zdraví.
Moje babička žila celý život na venkově a často mi říkala." Vyrve-li někdo můj kořen z lůna přírody, odsoudí mě k smrti. Mé srdce přestane bít a slunce v mých očí navždy pohasne." Dnešní svět proměnil lidi přírody v lidi betonu. Snad i proto jsou mnohá jejich srdce tvrdá jako skála a oni nešťastní. A světem prostupuje zlo, jež nezná soucit s lidmi ani se zvířátky. Ne král džungle lev nebo krokodýl. Největší predátor na světě je člověk, co dokázal zničit i svou vlastní planetu, která mu byla jen propůjčena. A tím možná odsoudil sám sebe k záhubě.
http:signalnizvirata.cz
Bible
