Článek
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem po oslavě Kristových narozenin hledala zajímavé pracovní uplatnění. Nabídky se jen hrnuly a já jsem si mohla vybírat. Nakonec jsem se rozhodla pro profesi, která mě naplňovala a posouvala dál. Ve svém oboru jsem se stala naprostou profesionálkou. I když cesta nebyla vždy lehká. Musela jsem překonat spoustu překážek a hodně na sobě zapracovat. Po stránce fyzické i psychické.
Své práci jsem se věnovala přes patnáct let, a možná bych jí vykonávala dál, kdyby šéfa, který odešel do důchodu nevystřídal mladší kolega. A ten hned po nástupu začal dělat nové pořádky. Když si mě zavolal k sobě do kanceláře, čekala jsem všechno, jen tohle ne. Plný sebevědomí a té své mladické nerozvážnosti si nebral servítky.
„Poslyšte, nezdá se vám, že zdejší kolektiv je poněkud přestárlý. Chce to přivést svěží vánek. Co to tam máte za báby na recepci, ani usmát se to neumí.“ No, jen jsem zalapala po dechu. Táhne mi na padesát, a on tady starší lidi pravděpodobně nechce. Během půl roku se s několika zaměstnanci dohodl na odstupném, a ti se svěšenou hlavou a smíšenými pocity odcházeli na úřad práce nebo do předčasného důchodu.
S těmi, kteří se vzpouzeli se nikterak nemazlil. Nabral spoustu nových mladých kolegů, a ti se jim snažili práci znepříjemnit. A ti, co jim nestíhali, dostali vytýkací dopis, že svou práci neodvádějí tak, jak mají. Nakonec plni flustrace firmu opustili sami, avšak bez odstupného. Když jsem se do firmy za několik měsíců přišla podívat, nebyla to ta organizace, kde takřka každý dostal šanci ukázat, co v něm je, a co umí. Anebo se alespoň něčemu novému přiučit.
Zestárneš, jdeš.
Kde si kolegové navzájem pomáhali a v kolektivu se pod šéfem s lidskou tváří dobře pracovalo. Firma dosahovala i poměrně dobrých výsledků. Pod mladým namistrovaným managerem, společnost spíše stagnovala. Zaměstnanci se zde střídali jako ponožky. Zvláště ten, kdo nebyl s vedoucím jedna ruka, zkrátka šel. Bylo mi ze všeho tak nějak smutno. Vždyť jsme to byli právě my, kdo dali firmě tvář, značku, kam zákazníci rádi chodili. Jedinou naší chybou bylo jen to, že jsme zestárli.
Bohužel, dnes nikdo o starší zaměstnance nestojí. Tedy, pokud nejsou skutečnými mistry svého oboru. I když ani ten nejlepší mistr nemusí být dobrým mistrem, pokud se začnou ozývat zdravotní problémy související s věkem. Znám spoustu lidí před šedesátkou i po ní, aktivně si hledající práci. Pracovat zkrátka chtějí. Mají zkušenosti, jsou disciplinovaní, poměrně loajální, ale nikdo o ně nestojí.
A tito lidé, kteří pracovat skutečně chtějí se mnozí začínají dostávat do existenčních problémů. Zvláště s nově nastavenou superdávkou. Především si mají hledat práci. Nikde však o ně nestojí a oni se začínají dostávat do začarovaného kruhu. Těm, co žijí sami, může dokonce hrozit ztráta bydlení. Ačkoliv ústava zaručuje práci každému, kdo pracovat chce, s bující diskriminací nikdo nic nedělá.
Znám paní, která má ve svém věku 58 let, tři rekvalifikace, maturitní vzdělání, aktivně sportuje, pečuje o sebe a stejně vždy po odepsání na pracovní nabídku obdrží negativní zpětnou vazbu. Potencionální zaměstnavatel jí s politováním oznamuje, že si váží jejích zkušeností, dlouholeté praxe v oboru, vzdělání, i toho, že podstoupila rekvalifikační kurz, avšak upřednostněn byl vhodnější uchazeč.
Paní se zhoršil zrak, potřebuje nové brýle, ale nemá na ně. Později na opovrhování touto generací doplatí zdravotnictví a vše zaplatí i ti, co lidi 55+ odmítali zaměstnat z důvodu různých předsudků. Mladí poukazují na to, že budou muset živit čím dál více starších lidí. Avšak příliš šancí jim nedávají s tím, že do mladého, dynamického kolektivu nezapadnou, nerozumí novým technologiím a zůstávají zamrzlí někde mezi dinosaury.
Příliš mladí na důchod a příliš staří na práci.
Kdyby alespoň zaměstnavatelé uvedli, že hledají spíše mladší zaměstnance, snad by se i člověk cítil lépe v tom, že nejen tuší, ale i ví, proč byl odmítnut. Bohužel, paní žije sama, v pronajatém bytě v menším městě a na superdávku o pár procentních bodů nedosáhne.
Nezaměstnaná je už přes rok a začíná se dostávat do situace, kdy vše začíná vzdávat s tím, že je na světě marná, zbytečná, nikdo už o ni v tomto věku nestojí. Na práci je příliš stará a na důchod zase moc mladá. Defakto se stárnoucí populací si přestávají vědět rady i mnohé úřady práce.
Své uchazeče firmám, které o starší zaměstnance nestojí nutit nemohou a pozice pro starší lidi se nevytvářejí. Jen pro OZP, kde na ně zaměstnavatel pobírá dotace. Připadá mi zastaralá i ústava České republiky. Pokud je diskriminace starších lidí na trhu práce nepřípustná, proč stát nepoužije různé nástroje, nevytvoří novely.
Hranici 50 let začínají překračovat silné ročníky ze 70. let. Pokud budou končit na ÚP, bude to malér. Anebo také ne. Holt budou mít nižší důchod a stát na tom vydělá. Jsme zvláštní společnost. Člověk musí být buď mladý, protože v mládí je pokrok lidstva.
Anebo naopak už senior, a mít to své jisté. Lidé před důchodem se začínají stávat nadbyteční. A to s trhem práce již brzy pořádně zamává AI. Budeme mít armádu bezdomovců tvořenou lidmi jen pár let před důchodem?
Zdroj:
prace.cz
indeed.cz
jobs.cz
e15.cz/prispevky-a-davky/superdavka/
cs.wikipedia.org/wiki/pravo-na-praci
plzen.rozhlas.cz/lide-nad-50-let-hledaji-v-cesku-praci-nejdele-tema-se-tyka-i-plzenskeho-kraje-9600959
hrad.cz/cs/ceska-republika/ustava-cr
