Článek
Každá zkrátka dostala nějakou tu malou pozornost. Ať už jí vedoucí podniku věnoval červený karafiát nebo krabičku s utěrkami, ženské duši to udělalo radost, a tak nějak víc rozkvetla. Snad nejvíce vzpomínám na oslavy, které měly patřit především ženám. Mnohem víc si je ale vychutnaly naše drahé polovičky zastupující silnější pohlaví. Muži se měsíce března mnohdy nemohli dočkat a s blížícím se datem 8. březen doslova hypnotizovali kalendář. A že to mnohdy pánové dokázali pěkně rozjet i na několik dlouhých dní. Pak si vše u manželky žehlily karafiátem se sklopenou hlavičkou či rozehřátou bonboniérou, pokud ji zapomněli v teple či dokonce odložili na topení.
No a poznat své nadřízené i spolupracovníky ve zcela jiném rozpoložení byl také zážitek. Zvláště tehdy, když přijel nějaký ten Vasil ze Sovětského svazu a otevřel voděnku staličnaju. To veselí nebralo konce. Mnoho podniků bylo s těmi sovětskými spřátelených. Snad jednu výhodu to mělo. Lidé si až tak neměli co závidět a navzájem se osočovat. Platy byly většinou stejné pro většinu pracujících, ať už v obchodě či v kanceláři. Jako prodavačka jsem pobírala 1 100 kč a později jako administrativní síla 1500. Důchody byly také rovnostářské a nízké. Lidé oslavili, opili se, vyspali se z toho a pak hurá budovat ty lepší zítřky. A pak odjezd s rodinou na chatu anebo si stavěli rodinné a později i družstevní domy svépomocí.
Zatímco oni tento svátek pojali jako mezinárodní den žízně pod rouškou lásky k ženám, s nimiž i bez nich ho musí náležitě oslavit, ve skutečnosti znamenal mnohem víc. A pro ženy nesl důležitý odkaz. Připomíná stávku newyorských švadlen, která se uskutečnila roku 1908. 8. března 1908 v New Yorku pochodovalo zhruba 15 000švadlen, včetně mnoha imigrantek. Demonstrovaly zde za lepší platy, kratší pracovní dobu, politická a hospodářská práva žen a také konec dětské práce. Svátek žen se na americkém území poprvé slavil 28. února 1909 jako Národní den žen, kdy ho vyhlásila Americká sociální strana.
Do Evropy se dostal až o dva roky později, díky návrhu německé socialistky a zakladatelky dělnického ženského hnutí Clary Zetkinové. Datum 8. března byl pro oslavu dne žen vybrán až po první světové válce. A to především kvůli velké demonstraci a protestním akcím žen v Petrohradě roku 1911, což předcházelo únorové revoluci. Tato událost se podle juliánského kalendáře konala poslední neděli v únoru, což v gregoriánském kalendáři připadá právě na 8. březen. Jakmile car později abdikoval, prozatímní vláda schválila volební právo žen.
V roce 1975 Mezinárodní den žen oficiálně uznala Organizace spojených národů, která tento svátek označila za připomínku mezinárodního boje žen za rovnoprávnost, spravedlnost a rozvoj.
Dnes se například na mezinárodním poli zdůrazňuje nerovnoměrné zastoupení žen v politice a na vyšších manažerských postech. A také to, že ženy stále pobírají nižší plat než muži a tím pádem mají později i nižší důchody a častěji upadají do chudoby. A bohužel i ve 21. století se na té nejvyšší úrovni hlasy především mužů rozhoduje o ženách bez žen.
Za minulého režimu, který si MDŽ zčásti přivlastnil, byly ženy často presentovány jako ocelové údernice, nejlepší pracovnice a bojovnice za socialismus a mír. Mnohé dokonce převzaly od presidenta vyznamenání brigáda socialistické práce. Pracovat musel každý, včetně matek malých dětí, pro které byly zřizovány jesle a školky. Mateřská tehdy trvala pouhé dva roky, dříve i méně a jak pravila moje babička, socialistický režim by do montérek navlékl i samotnou Pannu Marii. Oni dobře věděli, že přínosem pro společnost je mladá pracovní síla. Ženy měly sice mateřskou kratší, ale do důchodu naopak odcházely v čase, kdy už jim síly začaly pozvolna ubývat. Dnes na to jdou obráceně. Ženy si v mládí pobydou sice déle doma, ale ve stáří už přestanou svým mladším kolegům stačit, budou se cítit vyčerpané.
Tváří socialistické budoucnosti se stala především matka plodící průkopníky lepších zítřků. Obrazně řečeno v jedné ruce držící srp. Kladivo měl její manžel. Symbol nejen bezmezného vztahu k SSSR, ale též pracující rodiny. Příživník ženského i mužského pohlaví šel do tepláků lepit pytlíky. Tak to prostě bylo, a ne vše bylo jen černobílé. Dnes se k mnoha praktikovaným věcem začínáme pozvolna vracet. Narychlo se zakládají dětské skupiny v zájmu dostat co nejvíce mladých žen znovu do práce. Ono ty lepší zítřky mohou pro další generace skutečně tvořit mladí lidé, plni elánu, energie i touze, zanechat po sobě nějaký odkaz. Ze šedin už se toho příliš nevydoluje a toho si byli vědomi i soudruzi.
Ženy odcházely do důchodu dle počtu dětí kolem 55 let a plnily svou další důležitou roli. Péči a starost nejen o vnoučata, ale i své staré rodiče. Tím tolik nezatěžovaly sociální systém, kdy nebylo potřeba tolik domovů pro seniory, pečovatelek, kuchařek. Dnes, kdy pracují pomalu čtyři generace se systém pomalu ale jistě začíná hroutit. Především sociální oblast. A žena, když porodila děti, věděla, že v případě, že budou třeba častěji nemocné, babička, pokud nežije na druhém konci republiky se postará. Přestože mnohé generace žily pospolu třeba v panelákovém bytě 4+1, děti se stále rodily. Až na výjimky většina rodin měla alespoň dvě děti. A tím pádem se nemusely tolik řešit důchody tak, jako je tomu nyní.
Po listopadu 1989 se tak nějak zapomnělo jak na ženy, tak i rodiny. A neblahé následky sklízíme právě nyní. A i dnes jakoby mnohé ženy ztratily svou hrdost a odvahu. Odkývají, co jim muži nalajnují, a pomalu jdou jako ty ovečky na porážku. Newyorské švadlenky jim vybojovaly kratší pracovní dobu. A ony dnes ve světě té nejmodernější techniky pracují na dvanáctihodinových směnách denní, noční a k tomu se ještě musí postarat nejen o svou vlastní rodinu ale i staré rodiče. Ženy jsou s blížící se šedesátkou naprosto vyčerpané, na pokraji zhroucení, bez energie a častěji nemocné. A vidina důchodu v nedohlednu, tím, kterak se zákony a různá ustanovení mění takřka ze dne na den.
V dnešním prapodivném patriarchálním světě se bojí přijmout své ženství, zestárnout. Jakoby to, co jim vybojovaly jejich předchůdkyně mělo být zapomenuto. A odkaz měl vyšumět do ztracena.
Neměly by se ženy či alespoň část z nich v tento den, ať už ho slaví či nikoliv na chvilku zamyslet, zda si zaslouží takový obraz, jaký je jim podsouván. A kdo dal komukoliv právo ponižovat a dehonestovat méně hezké či starší ženy. „Přijmeme uklízečku. Podmínka. Zaslat životopis s fotografií. Do mladého, přátelského kolektivu přijmeme ženu na recepci. Přijmeme recepčního muže.“
odkaz:
http: radimejinak.cz/mezinarodni-den-zen
http: prace.cz, ineed.cz
