Článek
Na pražském Hradě jsem si přála presidentku.
Ač byl film Presidentka pojat spíše humorně, ukázal, že i žena na nejvyšším postu touží po obyčejné lásce a teple domova. Přístavu, do kterého se bude ráda vracet a veškeré povinnosti nechá za dveřmi domova. Osobnost, z níž vyzařuje elegance, jistý nadhled. A přestože šéfuje celé zemi i armádě, neztrácí obyčejnou lidskost, její slova dokáží pohladit po duši a přimět lidi k zamyšlení. Presidentka, která dokáže nastínit blízkou budoucnost, a umět vysvětlit národu svému i nepříjemné věci. Sama bych jednou na pražském Hradě viděla ženu, kterou si národ zamiluje stejně tak, jako kdysi celý svět princeznu Dianu. Presidentku, v níž lidé opět naleznou královnu lidských srdcí. Paní, která v zemi patriarchátu nalezne své místo a vnese do zkostnatělé politiky svěží vánek. Člověka, který ukáže svou lidskou stránku a nebude se stydět třeba za slzy, emoce. Jemnou, oduševnělou, citlivou, národem milovanou osobnost, která bude spojovat lidi napříč generacemi.
Ne rozdělovat nebo dokonce mnohými pohrdat. President stejně tak jako většina politiků mluví především o lidech, ne s lidmi. Zcela ustal vzájemný rozhovor mezi generacemi. Je třeba vyzdvihnout zásluhy jak dnešních seniorů, střední generace, která se pomalu, ale jistě chystá na odpočinek, ale také generace mladé. Každá má nějaké zásluhy. Zrovna tak, ale připomenout poklesky a chyby, kterých by se měli převážně ti mladí vyvarovat. Starší generace touží po vděku za vše, co vybudovaly v potu tváře. Avšak zapomínají na to, že v jejich díle pokračují jejich děti a určitě budou i vnoučata. A i když už jsou nějaký ten pátek v důchodu, koloběh života pokračuje dál. Včetně toho pracovního. Dál se staví metro, rozrůstá doprava, fungují nemocnice.
Dnešní společnost je hluboce rozdělena. Na do sebe zahleděné mileniály, neviditelné, do této kategorie spadá generace 50+, spíše ženy, a seniory, kteří očima vládní garnitury nejvíce ujídají ze společného krajíce. Tím, jak společnost celkově chudne, mezigenerační příkopy se prohlubují. Dnes nikdo nevidí minulost ani budoucnost. Žije se tady a teď. Po nás potopa. A peníze jsou až na prvním místě. Naše společnost má především bolavou duši.
Frustrovaní padesátníci i mileniálové.
Mileniálové jsou frustrovaní, padesátníci opotřebovaní a unaveni životem. Dnešní společnost, přestože žije v luxusu a zatím ještě i v míru je nespokojená a otrávená tak, jak snad nikdy v dějinách nebyla. A viníky mnozí hledají a nacházejí především ve vládě. A to v jakékoliv, a také v presidentovi. Jedni ho chválí, druzí haní. President Petr Pavel je především bývalý voják a horko těžko porozumí dnešní mladé generaci, která nikdy nedržela v ruce samopal, nebo mužům, kteří zženštěli. Je to tvrdý chlap a při případných odvodech by si patrně nebral servítky.
Politika a námi volení zástupci. Zástupci lidu z lidu.
ANO Andreje Babiše. Tuto stranu jsem v samém počátku volila jako stranu nové naděje a myslím, že bych jí svůj hlas odevzdala při dalších volbách. Zpočátku se ANO presentovalo jako strana zastupující každého občana. V novodobých dějinách hnutí prolomilo ustálení politických stran, a když se chopilo žezla, vneslo do Strakovy akademie zcela odlišný pohled a styl vládnutí. A především premiérem se nestal politik, jak bylo léta zvykem, ale magnát vlastnící mnoha milionové korporáty. Zkrátka někdo z podnikatelské sféry, kdo do politiky nevlezl s holým zadkem, aby odtamtud vyšel po letech jako milionář s několika nemovitostmi, a dobrým zajištěním sebe i své rodiny. Alespoň takto se Andrej Babiš v prvopočátku presentoval, a tím na sebe nabaloval další příznivce napříč sociálními vrstvami.
Babišovu tvář poodkryl covid 19
Bohužel přišel covid a najednou se bezmyšlenkovitě začalo rozhazovat na všechny strany. Mnohdy zbytečně. Taková kasina určitě pomoc ze strany státu nepotřebovala, stejně tak, jako společnosti vykazující přebytek. Někteří umělci, kterým se také pomohlo, šli na brigádu. Třeba do supermarketu za kasu. Další za štědrý příspěvek od státu odcestovali do exotiky, a ještě se presentovali na Instagramu, jak si svou báječnou dovolenou užívají. A zdaleka to nebyli jen umělci, ale i spousta dalších lidí, kteří v tom uměli správně chodit. Jak se říká, hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Další velkou chybou Andreje Babiše se stalo, kupování si určité voličské skupiny, a to především z řad seniorů.
Z jeho úst stejně tak jako z promluv jeho pravé ruky Aleny Schillerové nebylo slyšet takřka nic jiného než naši senioři. Naprosto přehlédli nejproduktivnější, a také zranitelnou generaci 50+, kde si nemoc také začala vybírat svou daň. Mně takto odešli dva přátelé ve věku sedmapadesáti let, kdy je mladší kolegové nakazili v práci. Mnozí měli oslabenou imunitu, trpěli zdravotními neduhy, jaké tento věk přináší, z práce chodili unavení a vyčerpaní. Často museli brát přesčasy za své nemocné kolegy a nikdo se těmito lidmi nesoucí na svých bedrech ty nejtěžší otěže nezabýval. A přitom, bez práce těchto lidí, ale i mladších by seniorům nemohl přispívat na lepší důchody nebo roušky. Heslo řídit stát jako firmu poněkud vzalo za své.
A tímto začalo postupně docházet k mezigeneračnímu souboji. Lidé vycítili, že jsou opět kastováni obdobně, jako tomu bylo počátkem 90. let. Do té doby seniory nikdo neřešil a staří, mladí žili dá se říci pospolu ve vzájemné harmonii. Andrej Babiš učinil stejnou chybu, jaké se dopustila ODS v 90. letech minulého století, kdy upřednostňovala a vyzdvihovala především podnikatele. Samozřejmě k nevůli národa. Lidé v této zemi jsou na upřednostňování jedné sorty lidí nad druhou celkem hákliví. Lidé to Babišovi ale spočítali a ANO stálo rozhodnutí, kdy hnutí kastovalo občany volební hlasy. A tím se zrodila Pětikoalice.
Pětikoalice, Fialova vláda.
Toto klubko je rozporuplné. Zatímco jedni Fialovu vládu chválí, že měla alespoň po dlouhých ztracených letech odvahu podívat se na důchodovou reformu a nezamést ji pod koberec, druzí jí spílají. Především za vysílání špatného signálu do společnosti. Z před covidového premianta a tahouna v EU jsme spadli až na samý konec řetězce. Inflaci jsme měli při nízkých mzdách nejvyšší v EU. Občané nabyli neblahý pocit, že je se započetím války na Ukrajině vláda odsunula na druhou kolej, a mnozí Ukrajinci s patřičnými výhodami začali převažovat nad českými občany z řad potřebných. A aby vláda své poddajné poddané trochu zklidnila, zastropovala na rok ceny plynu a energií pro domácnosti, a také navýšila po tu dobu příspěvek na bydlení.
Nikdo příliš nezkoumal, zda člověk žijící v pražském pronajatém bytě nevlastní třeba další nemovitosti, které pronajímá. Stát vyplácel dávku spíše pronajímatelům nemovitostí, kteří svým nájemníkům mohli navyšovat nájem jak je libo. Stát jim to přece uhradí a jaké by to bylo podnikání bez vysokého zisku. A člověk se nemusel namáhat, hledat si levnější garsonku třeba v paneláku na sídlišti, když si s výpomocí státu mohl klidně pronajmout několika pokojový byt v centru města. Nebo se rovnou přestěhovat do menšího města, kde nejsou náklady na bydlení tak vysoké. Na západě je to vcelku běžné.
Naprostý faul Mariana Jurečky
Dalšího neodpustitelného faulu se dopustil Marian Jurečka. Na jedné straně vláda neustále naříká nad prázdnou kasou, v níž nejsou peníze a na důchody si musí půjčovat, a na té druhé vyzve lidi, aby šli do předčasného důchodu, protože je to finančně výhodné. A to na úkor především padesátníků a mladších, kterým naopak odchod na odpočinek o nějaký ten měsíc prodloužila. Jednu skupinu občanů zvýhodnila se vším všudy, a tu druhou, které schází do důchodu jen pár let, a zaměstnavatelé se o pětapadesátníky a starší zrovna dvakrát neperou poškodila. Tímto pětikoalice klesla daleko pod úroveň ANO, a rozbouřila vášně ve společnosti. A také Babišovi nabila munici do voleb. ANO šplhá nahoru bez ohledu na úlety jeho předsedy. Lidi zajímá především to, aby měli co do úst, a čím zaplatit složenky, než Babišovy politické hrátky. Ostatně tento politik není neznámou osobností. Ba, právě naopak.
A také tady máme frustrované padesátníky, kteří musí živit armádu dnešních důchodců, zatímco oni musí pracovat takřka o deset let více s vidinou nižšího důchodu, než generace na kterou přispívají. A mileniálové, kteří se hroutí z toho, že budou muset živit armádu Husákových dětí, včetně části generace předešlé, a ještě si muset šetřit na vlastní stáří. Vyřešit se to při tom dalo vcelku jednoduše hned v počátku 90. let.
Lidé by odváděli především na svůj vlastní důchod a případnou nezaměstnanost, a 1-2 % na důchody svých rodičů. Na sklonku podzimu života by se pak mohli rozhodnout, zda půjdou do důchodu třeba v šedesáti letech, nebo zůstanou dále pracovat. Ten, kdo začal pracovat hned po maturitě by měl slušně naspořeno, a lidé by byli motivováni pracovat. Státní důchod by lidé dostali třeba na úrovni životního minima, bez ohledu na to, kolik si na důchod sami odvedli. Solidární sociální systém patrně nepočítal s tím, že za pár desetiletí klesne porodnost, a postupně budou na pracovním trhu docházet lidé v produktivním věku.
Lidé ztratili odvahu. Nikdo nechce převzít zodpovědnost.
Byla by to asi ta nejspravedlivější varianta a nehrozilo by, že v budoucnosti bude jeden pracující živit jednoho nebo dokonce dva důchodce. Záleží na přílivu migrantů, umělá inteligence. I kdyby se tento rok a další mnohanásobně zvýšila porodnost, takto velký výpadek produktivních lidí nenahradí a důchodový systém nespasí. Ve společnosti panuje nespokojenost a vzájemná nevraživost. A to v jednom národě. Málokdo chce převzít odpovědnost za sebe, svou rodinu stát, budoucnost.
Ruce ke státu stále více natahují mladí, staří, nepřizpůsobiví, a nikdo stále nemá dost. A zatímco jedna osamělá žena vyžije s minimální mzdou v čistém 16 500, jiná paní v seniorském věku se presentuje v médiích jako živořící s čistými 30 000. Další extrém představila mladá rodina v nedávném pořadu Výměna manželek, kdy mladý muž nepracuje a paní je na mateřské. Celkem mají příjem 27 000 čistého a nic jim nechybí. Kdysi by takový chlap v plné síle nejspíše mazal na vojnu. Zkrátka je něco shnilého v zemi české. Poctivě pracující lidé právem nabývají pocitu, že jsou zneužíváni takřka ze všech stran. A ti, co zabezpečili sebe a svou rodinu, mají na krku ještě další spoluobčany. Třeba právě paní Adélu nebo mladíka s ručičkama dozadu.
Schází nám pokora a projev vděčnosti.
Lidé ztratili vzájemnou úctu, pokoru, skromnost. Mnozí se naučili jen dostávat a brát, a to celkem bez práce, vlastního přičinění a úsilí. Společnosti chybí skutečný vzor. Někdo, kdo udá nový, zdravý směr. A především představí vizi. Ale kde, a odkud brát nové politiky. Odvážné osobnosti, které ponesou na trh svou čistou kůži skutečné službě lidu. Zdá se, že došly. Ve světě politiky schází ženský pohled na svět. Zcela jiný pohled má starší muž a naprosto odlišný žena, matka. Žijeme ve světě tvrdých loktů, v němž schází něha, soucit, trpělivost. A možná i pocit užitečnosti. Spousta lidí se v dnešním zmateném světě ztrácí a nestačí mu. A tak jen tiše volají. Světe zastav se, chci vystoupit, už nemohu dál.
