Článek
Dnešní společnosti velí kult věčného mládí a ženy se pomalu bojí zestárnout. Věk se ale zastavit nedá. Tento stroj času nám nemilosrdně odpočítává každý rok, měsíc, hodinu, vteřinu. Všem naprosto stejně. Nedá se koupit a ani uplatit. Jen s tím nepatrným rozdílem, že každý stárneme trochu jinak. Někdo rychleji, druhý pomaleji. A nelze vinit pouze geny a rodinné dispozice. Důležité je, jak se člověk o sebe stará, zda aktivně sportuje a jí střídmě. Pokud netrpí nějakým závažným onemocněním či některou z civilizačních chorob, například cukrovkou, v menší míře může jíst takřka vše. Třeba i jednou za čas hezky propečený bůček nebo křupavou kachničku se zelím a bramborovým nebo houskovým knedlíkem podle libosti a dobrý oběd zapít sklenkou piva. To aby se té kachničce dobře plavalo, jak říkával tatínek.
Mnohem důležitější než věk kalendářní je ten náš vnitřní, biologický. A ten nikterak neoblbneme. I ve vyšším věku můžeme vypadat díky zázrakům plastické chirurgie jako ze žurnálu, ale vnitřně se můžeme cítit skutečně jako babičky. Tu a tam přece jen něco někde zabolí a tělo už je za ta léta přece jen opotřebované, což je naprosto normální. I auto v garáži nám časem začne rezivět, a buď ho navždy odepíšeme a pořídíme si jiné, nebo ho dotáhneme do servisu, kde se na něho technik podívá a mnohé stopy času, pokud to půjde, na nějakou dobu zahladí. A stejně tak je to i s naším tělem.
Stárnutí je zcela přirozený jev. Stárnou stromy, zvířata i lidé. Jen z toho nedělají takovou rošádu. Řídí se především svým vnitřním instinktem, nikoliv diktátem společnosti udávající již několik let trend věčného mládí. Jenže ten zázračný elixír ještě nikdo nevynalezl. Ani zlatý grál, v němž je možná skryto tajemství nesmrtelnosti, se zatím nenašel. Touze věčného mládí bohužel začíná podléhat stále více krásných žen, které ze sebe tímto stvoří spíše posměšné kašpárky. Stačí se podívat na zpěvačku Madonnu, která neunesla postupné stárnutí a zestárnutí, že se několikrát svěřila do rukou plastické chirurgie, která jí spíše uškodila a ubrala na kráse. Stal se z ní v šedesáti letech, dá se říci už v babičkovském věku, jakýsi podivný rozverný ďiblík s vizáží patnáctileté puberťačky, kterého nepoznávají ani mnozí fanoušci této celebrity.
Další královnou nepovedených plastik je Donatella Versace připomínající ve svých osmašedesáti letech zhmotnělou kreaturu. Zamilovala jsem si film Deník Bridget Jonesové, kdy se tato žena přímo pasovala do role nás neobyčejně obyčejných žen, jakých jsou tisíce a tisíce. Se svou potrhlou povahou a oplácanou postavou si získala spoustu fanynek a mnohé z nás se v ní poznaly a soucítily s touto postavou. Pak však i ona propadla touze vypadat věčně mladá a svěřila se podobně jako spousta dalších žen před ní do rukou plastického chirurga. Přirozenost se kamsi vytratila a obličej Renée Zellweger vypadá strnule, bez mimiky. Přitom lidé a především fanynky jí milovaly takovou, jakou ve skutečnosti byla. Přitom jak ženské tělo stárne, mnohé k podzimu života začínají po těchto zákrocích připomínat spíše vysušené indiánky.
Ženy si nejvíce nechávají upravovat prsa a oční víčka. A také odsávat tuk a formovat postavu, aniž by hnuly prstem. Vše obstarají stroje. Jak lehká je mnohdy cesta k naprosté dokonalosti. Často i ze zdravotních důvodů. Na tom nic špatného není, jako na tom, že si některá jednou, dvakrát za život nechá vpíchnout botox. Pokud to i s ním přeženou, jejich tváře připomínají spíše sysla a nic moc hezký pohled na ně to není. Snad nejhorší, čeho se může především mladá krásná žena, mnohdy ještě dívka v rozkvětu, na sobě dopustit, nechat si vymodelovat rty do takových rozměrů, že by mohla z fleku konkurovat kačeru Donaldovi. Mnohé celebrity, ať si připadají jakkoliv oslnivě, připomínají spíše kapra.
Plastikovi se dnes zdaleka nesvěřují jen ženy, ale tato móda čím dál více hýbe i mužským světem. Pánové zkrátka nechtějí zůstat v ničem pozadu, ale většinou to tak nepřehánějí jako ženy. Až na výjimky jdou spíše do menších úprav. Lidé jsou naprosto zblblí. Není nad to, spatřit na jednom z pracovních pohovorů tak pětapadesátiletou paní, rozverného a neustále se chichotajícího ďíblíka s vlasy spletenými do copánků protkané různobarevnými bavlnkami, v černé kožené sukýnce hodně nad kolena a kožené bundičce k pasu. S tím, že má nejméně dvacet kilo nadváhu, se nějak zvlášť nezatěžovala. To už byli mnohem lépe a přirozeněji oblečeni mladší lidé. No, proti gustu žádný dišputát, jak by řekla má babička. Je to její věc do jaké role se stylizuje. Když chce hrát divadlo, ať ho tedy hraje. Obecenstvo asi najde všude. Někdo jí dá palec nahoru, jiný si pomyslí cosi o strašákovi do zelí.
Mě se naopak líbí lidé, co dokážou stárnout přirozeně a s grácií. Na jedné straně tady máme kult šedesátiletých ďiblíků a přesladkých barbín a na té druhé, se ženy ke své přirozenosti začínají vracet a chlubí se svými šedivými vlasy. Přirozenému běhu času nechávají volný průběh. Stále krásná Salma Hayek je dokonce propaguje na sociálních sítí a na půvabu ženy jí spíše přidávají. Sálá z ní přirozenost. Naprostou hvězdou mezi hvězdami je Helen Mirren. Tato dáma jakoby zastavila čas. Chová a obléká se naprosto stylově úměrně svému věku. Nic nepřehání, ale nepasuje se ani na šedou myšku. Tato herečka udává nový věk. Věk stříbra, kdy se opravdu není za co stydět, pokud žena vše nevzdala a nepřestala o sebe pečovat a dbát. Stejně tak muži. Mě přímo uchvacuje Richard Gere. Stále šarmantní a okouzlující pán.
Moje babička celý život pracovala v zemědělství, vychovala pět dětí. Ráno vstávala s prvním kohoutím zakokrháním a večer chodila spát se slepicemi. A přesto i do vyššího věku zůstala čilou, energickou paní z níž vyzařovalo kouzlo osobnosti. Na nic si nehrála a věk nikdy neřešila. A ani na takovou blbinu, jak říkávala, nebyl čas. Měla nás milovaná vnoučátka, malé hospodářství, stále bylo co dělat. Věk neřeší ani zvířátka. U své kočičky jsem objevila šedivé vousky a první stříbro v kožíšku. Ale, že by si s tím nějak lámala hlavu, to se tedy říct nedá.
Náš život má čtyři etapy. Etapu dětství, mládí, zrání a umírání. S tím nic nenaděláme. A neustále bojovat s časem jde také jen chvilku. A pokud se i starší žena upraví, lehce nalíčí a oblékne, může upoutat pozornost nejen svého miláčka. A tou nejsladší odměnou pro ni bude, když uvidí, že je to stále pořádný kus baby a k světu. Proč se podceňovat. Vše se beztak odehrává v naší hlavě. Jaký příběh si tam vytvoříme, takový budeme prožívat. A jestli to bude komedie, romantický příběh plný vášně nebo sladkobolný seriál, to už je jen na nás.
Jsem žena, a stojím za to. To by mělo být naše motto. Muži ho znají už dávno. Jen si ho nechali pro sebe. Žijme někdy jako muži a tolik se neřešme. A je také ne. Stejně si jedou po svém.
