Článek
Nepsal se rok 1854, jak tomu bylo za časů spisovatelky Boženy Němcové, kdy dokončila svou Babičku, ale 1980. Svou babičku jsem bohužel poznala až jako dospívající dívka pomalu odrůstající dětským střevíčkům. Maminka onemocněla na dušičce a nepřála si, abych se s babičkou vídala. Nevím, proč ji neměla ráda. Patrně kvůli zvláštním hlasům, které jí našeptávaly hlouposti a ona byla zmatená. Později se přišlo na to, že maminka prožila laktační psychózu po narození mé mladší sestřičky, a v její hlavě se cosi pomotalo.
Babička se srdcem na dlani.
Moje babička, dá se říci, se v mnohém té od Boženy Němcové podobala. Prostá, skromná žena s hlubokou pokorou v srdci žijící v harmonii s okolní přírodou i lidmi kolem sebe. Babička pocházela z osmi dětí, sama jich porodila pět. Jedno dokonce na poli. Dítě zavázala do ošatky, nakojila, odložila pod strom a pracovala dál, dokud pro ni nepřišel muž, a s dítětem ji neodvedl domů. Tak to prostě dříve bylo a s poddanými nikdo neměl slitování. Práce nepočkala, zvláště v létě o žních. Babička byla neskutečně silná žena s vlídnou duší a laskavým srdcem. Nikdy nikomu neodepřela pomoc, ať už se jednalo o zvíře nebo člověka.
Babička byla andělem strážným.
Byla takovým andělem strážným v neustálé pohotovosti. Jakmile děti dorostly do dřeváků, hned začaly své mamince se vším pomáhat. Děvčata kolem hospodářství a v kuchyni, kluci si přivydělali nějakou korunu u velkostatkáře. To, co babičce předala její maminka, ona předávala svým dětem, které nade vše milovala. Byla hluboce věřící. Snad díky silné víře přestála všechny zlé časy. Onemocnění dětí a nakonec i smrt manžela. Nikdy nezapomněla poděkovat Bohu za dary, jakých se jí dostávalo, uzdravení a také požehnání. Chodívala na bylinky, kterými léčila tělo i duši, pro dary lesa, a také na klestí na zátop. Na podzim jsme chodívaly na strniště pro zbylé klásky pro slepice.
Babička měla pozlacené ruce.
Ruce, ty měla babička snad ze zlata. Kolik jen toho zvládla. Mě dokonce ušila celou výbavu. Sypek, povlečení, peřiny zvané duchny z pravého husího peří. Dokázala ledacos vyspravit. Také jsme spolu šily a štepovaly ponožky. Nikdy nic zbytečně nevyhodila. A jaké dokázala napéct buchty. Makové, tvarohové, povidlové, a také chleba. Boží dar jak říkávala. Dodržovala všechny tradice. Jak vánoční, tak velikonoční. Ve studni se omyla po ránu studenou vodou, a to i v zimě, a pak šla do kostela na mši. Svátky jara jsem v tomto stavění zvláště milovala. Babička byla pilná jako včelička. Jakmile otevřela spíž, uviděla jsem skutečné poklady a životabudiče. Police plné různých zavařenin, koše plné šťavnatých jablíček a hrušek.
Ze švestek vyrobila povidla do buchet. Truhla naplněna husím peřím. V lednici čerstvé mléko, máslo a sýr, na dvorku naštípaná polínka. Ač jsme se jí jako milovaná vnoučata společně s jejími dětmi snažily pomáhat, příliš toho nechtěla. Dokonce si ušila a vyšila krásné ubrusy s motivy vánoc, velikonoc a ročních období. Důchod měla nízký, ale nikdy si nestěžovala. Tatínek jí přivezl uhlí a já jsem ho složila. Společně jsme štípaly dříví. Prostě tatínka k této práci krom velkých polen nepustila. Udržovala se takto v kondici a já jsem zase potřebovala zhubnout. A jaké teplo dokázaly dát takové borové šišky. Větší nákup jí většinou z města přivezly dcery. Podobně jako jejich maminka, pracovaly v zemědělství až do důchodu.
Z babiččiny světničky dýchala z každého koutu láska.
Kolik tepla domova jsem jen nacházela v prosté, ale útulné světničce. Na velikonoce ji krásně ozdobila květinami, malovanými vajíčky a pomlázkou, kterou kluci upletli z vrbového proutí. Když se narodila malá housátka nebo kuřátka, vzala je v košíku ohřát do světničky. Nejraději jsem spávala na vyhřáté peci a občas jsem si k sobě nějakého toho malého tvorečka vzala. Byl zázrak, že jsem to štěbetající housátko nezalehla. Když housátka a kuřátka povyrostla, chodila nejen za svou maminkou, ale i za mnou. Když jsem ke své babičce přijela na prázdniny, občas mě také zapojila do práce. Dokonce jsem oškubala slepici, ze které jsme s babičkou uvařily tak silnou polévku, že by porazila i vola, jak říkala. Snad díky babiččině domácí stravě mám silný kořínek, a hned tak něco mě neporazí.
Chřipka před babiččinými slepičími vývary zdrhala.
Jakmile jsem onemocněla chřipkou, babička uvařila lipový čaj, silný slepičí vývar se zeleninou a vypotit jsem se šla pod duchnu. Virům se u mě příliš nelíbilo, babiččiny léčivé procedury jim nevoněly, a tak tělo většinou do týdne opustily a šly o kus dál. Hodně jsem pobývala venku, pomáhala babičce s hospodářstvím, a díky tomu jsem se otužovala, a posilovala imunitu. Když babička podojila kravičku, za vše jí poděkovala a políbila na čelo. Zrovna tak, jako narozené telátko. Snad poprvé jsem viděla zázrak zrození u babičky v maštali. Babička také nežila ve zrovna lehké době. Jen se narodila, začala první světová válka. A když se jí narodil druhý syn, začala ta druhá.
Babička zažila obě války, a to jí ještě více posílilo.
Spousta věcí byla na příděl, lidé dostávali potravinové lístky. Díky svému hospodářství i toto babička nakonec ustála. Babička věřila v Boha, stejně tak jako v moc přírody. Při bouřce zapalovala svíce hromničky, které měly ochránit stavení, a podobně jako ta Barunčina se modlila. Pečeť Boha vtiskla do mého srdce jako vzácný drahokam. Na hřbitov jsme chodívaly s vírou, že srdce těch, které jsme milovaly stejně tak jako oni nás, nikdy nepohasne. Stále bude zářit uvnitř nás jako hvězda. Zvířátka babička milovala, a léčila je zrovna tak jako lidi. A zvířata jí milovala a její lásku jí vracela sedmeronásobně.
Její děti byly zdravé a silné. Vyrostli z nich hodní, pokorní, skromní a pracovití lidé. Takoví, jako byla jejich maminka. Babička se dožila krásného požehnaného věku 84 let. Zesnula tiše ve své milované světničce v kruhu svých blízkých. U jejího lůžka seděl také pejsek s kočičkou, kteří se s ní přišli rozloučit. Dodnes cítím její ruce vonící venkovem. Vidím tvář, v níž jsem dokázala číst. Nosívala stříbrný cop, který ji zdobil i ve stáří. Myslím, že právě toto světu nejvíce chybí. Láska, pokora, laskavost, víra. A také naděje. Na babičku si pokaždé nejvíce vzpomenu právě při sledování Babičky od Boženy Němcové. Vysílá ji ČT1 právě nyní o velikonocích. Zvláště na samém konci filmu, kdy Barunka vybíhá ze stavení ke včeličkám se slovy. „Včeličky, babička nám umřela“, mé oči nezůstanou suché. Myslím, že babička měla s Barunkou hezký vztah, podobný jako moje babička se mnou.
Poselství starých lidí světu.
I toto je poselství starých lidí nám budoucím generacím. Odkaz babiček, který by neměl zemřít. Ve vzpomínce na svou babičku mohu jen říci. Matka dá život dítěti a babička stvoří člověka. Božena Němcová psala svou Babičku srdcem. Tak, jak to mělo být. Ne, jak to doopravdy bylo. Psala příběh tak, jak to cítila ve svém srdíčku. Myslím, že kněžna by se s prostou venkovskou stařenkou příliš nezahazovala. Samozřejmě, že i já jsem měla jako mladá dívka svou hlavu a rady babičky jsem nebrala příliš vážně. Zvláště, když jsem se bezhlavě zamilovala a světu své babičky přestala rozumět. Vytvořila jsem si svůj vlastní, a naivně si myslela, že celý svět přede mnou poklekne, když jsem zvládla svou zkoušku z dospělosti. A ten můj vysněný báječný svět mě jednoho dne pěkně nakopal do zadku. K babiččině pravdě jsem došla až s přibývajícím věkem. Svět starých lidí byl pro mě krásný. Vesnická stavení prostá, ale krásná, čistá a útulná, odkud sálalo lidské teplo. Místo, kam jsem chodívala pro moudré rady a klid duše.
Babička začala pracovat velmi brzy.
Moje babička začala pracovat velmi brzy. Už jako malá holčička musela vypomáhat své mamince. Dříve lidé pracovali od svých velmi mladých let. Mnozí byli ještě dětmi. Byli ale při síle. Dříve pak odcházeli na zasloužený odpočinek. Ženy většinou krátce po padesátce. Dnes lidé studují nebo si užívají života pomalu do mladšího středního věku. A až jim začnou ubývat síly a tělo slábnout, budou muset pracovat. To je nepřirozené a valný užitek to společnosti nepřinese. Samozřejmě, že lidé nejen pracovali, ale také odpočívali a bavili se. Vesnické zábavy, tancovačky, čaje o páté, později diskotéky. Lidé se seznamovali tváří v tvář. První lásky, zamilování se, založení rodiny. To byl svět ještě v pořádku, a mladí se starými žili ve vzájemném souladu.
Babičky dneška.
Babička má tisíc a jednu tvář. Mnohé dnešní babičky jsou moderní, vzdělané, spousta jich ještě pracuje, nebo vyráží za exotikou. Jiné zůstaly opuštěné mezi čtyřmi stěnami svého bytu nebo odložené v domově seniorů. Spoustě dětí babička chybí. Buď zemřela, nebo o ně nejeví zájem. Moje babička používala zdravý selský rozum, a přesto její rady do života byly nadčasové. Hodně nám vnoučatům připomínala, nechť žijeme tak, abychom se jednou za sebe nemuseli stydět, nebo naši blízcí za nás. A také si zbytečně nepůjčovat na věci, po kterých toužíme, ale nemáme na ně. Za svou laskavou pohádkovou babičku jsem vděčna, a nikdy na ní nezapomenu. Moderní babičku bych asi mít nechtěla. Možná je to tím, že jak Božena Němcová, tak i já jsem žila ve zcela odlišné době, než žije dnešní mladá generace. Žiji ve městě, ale vůni venkova budu cítit do konce svého života. V každé vesničce vidím obraz své babičky.
Děkuji za vše babičko a tam nahoru posílám sladký polibek na křídlech andělů.
