Článek
Anketa
Jsem žena, jejíž rodiče zažili válku, babička dokonce obě. Bohužel o mém životě i osudu rozhodují mocní. Zrovna tak, jako rozhodovali o životě mých předků. Málokdo z nás mladších se setkal s tváří skutečné bídy a musel se strachovat o svůj život, co bude jíst a zda se ještě znovu setká s rodinou a všemi těmi, které nade vše miluje. Válka nedává, ale bere. A může začít kdykoliv a takřka kdekoliv na světě. Evropu nevyjímaje. Žijeme téměř 80 let v míru. Zestárli jsme a naší jedinou jistotou se stala nejistota. Kdo by očekával válečný konflikt ve východní části Evropy ve 21. století, kdy si mnozí z nás jiný život, než ten v míru neumíme představit. Když Hitler v roce 1939 napadl tehdejší Československo, neváhali naši prarodiče, kterými dnes někteří tak pohrdají, se mu postavit, třeba i tváří v tvář. Mnozí takřka s holýma rukama na barikádách.
Avšak bez příjezdu rudoarmějců a vojsk generála Pattona v pětačtyřicátém, by byla naše země smetena z povrchu zemského a mnozí z nás by se ani nenarodili. Nelehká situace nastala také po válce, kdy nejen přišla bída, ostatně tou si lidé prošli už za války, kdy potravinové lístky, tzv. žebračenky byly na příděl. Ale především museli začít s obnovou poničené země, a to doslova od píky. Většinu těžké práce museli naši prarodiče doslova fyzicky odřít, odpracovat rukama. Moderní technika buď ještě nebyla v takovém rozmachu jako je tomu dnes, nebo byla poničena.
Pokud by válka došla až k nám, kdo by vlastně bránil republiku, mír pro své děti a vnoučata. Křehká generace tzv. sněhových vloček, která se takřka ze všeho hroutí. Mladí muži, kteří nedají fyzický ani psychický test pro přijetí k policii nebo k hasičům. A čím více bude přibývat starých lidí, mnozí mladí se mohou stát lhostejnými a položit si otázku. Proč a za koho bych měl vlastně obětovat svůj život. Za důchodce, politiky. Ti mi za to nestojí. Statní padesátníci a starší, kteří si sice prošli dvouletou vojnou, avšak mnohým už zdraví tolik neslouží. Důchodci s artrózou a holemi vyrážející rozdat si to s nepřátelskými tanky. Možná by odvahu a hrdost našli tatínkové od rodin a zrovna tak jako jejich otcové i oni by bojovali především za své děti a také zemi, v níž zapustili své kořeny.
Pro mnohé lidi se rodná hrouda stala kolébkou i hrobem. A určitě by se našly i odvážné ženy a mnohé jsou odvážnější než muži. Ve válce nepadli jen muži ale také mnoho žen. Včetně těch v první linii. Češi jsou národ mnoha tváří. Stejně tak jako ostatní národy. Jedni bojovali se srdcem lva a ti druzí prostým švejkováním. Když však uvážíme prudký pokles pracujících v produktivním věku během deseti, patnácti let a zhoršující se zdravotní stav národa českého, otázkou zůstává, kdo zadupe víc. Nepřítel, nebo hrdý český národ presentující se především na sociálních sítích, kde se nachází spousta odborníků takřka na vše rozdávající rady z gauče. Jo, v teple domova je každý generál.
Stejně tak jako u počítačové hry, kde zastřelený desetkrát vstane z mrtvých a jede se dál. Málokdo si ale dokáže představit skutečnou tvář války. Krutou a nelítostnou, která v jediné vteřině vezme otci syna, synovi otce, dceři matku a matce dceru. V dnešním globálním světě není takřka nic nemožné. I k nám může zbloudit raketa nebo dron naplněný bombami. A ty mohou spadnout takřka kamkoliv včetně hustě obydlených oblastí. A kdo z nás vůbec ví, kde se poblíž našeho bydliště v případě válečného konfliktu nachází nejbližší kryt.
Většina zboží včetně potravin by patrně byla na příděl. Asi není těžké si představit, co by to udělalo s částí národa. Stačí dva sváteční dny, kdy obchody zůstávají zavřené a den před tím to v nich vypadá, jakoby měl nastat několikaměsíční hladomor. Jak by toto především mladší generace ustála bez zpříjemnění si dne ve fasfoodu, naládovat se hamburgery a hranolkami až k prasknutí nebo dovážky pizzy téměř do obýváku. Zvykli jsme si žít v blahobytu a nadbytku včetně nejstarší generace. Mnozí důchodci si vynahrazují léta strávená v bídě a mladí už jinak ani žít nechtějí a ani neumějí.
Česko není připraveno ani na válku, ani na zestárnutí. Zaspalo, ostatně jako celá Evropa. Sice můžeme mít tu nejmodernější vojenskou techniku, včetně tanků Leopard a amerických stíhaček. Bude však chybět to nejdůležitější, a to především lidé. Nebylo by ani pracovních sil v plné životní síle, které by poničenou zemi daly opět do pořádku tak, jako učinili jejich předci v minulém století. Vzniklý válečný konflikt kdekoliv na světě může nakonec zčásti vést umělá inteligence, což může být pro lidstvo stejně tak nebezpečné jako použití jaderných zbraní. A není to nakonec cíl lidstva se nakonec navzájem zničit a vše začne úplně od počátku a třeba jinak.
Vezmeme-li Česko, jaký nepřítel by měl zájem během deseti, patnácti let vpadnout na území starých a jít bojovat s křehkými důchodci. Pro takové Rusko by to spíše výhra nebyla. Buď by se jim ti lidé hned vzdali anebo by ani nemělo cenu s nimi bojovat. Oni potřebují alespoň stejně tak silného soupeře, jako jsou oni sami. Anebo alespoň zemi, kde se nachází přírodní bohatství, nebo kde je co vyrabovat. V této zemi už není co. A nikde není psáno, že celosvětový konflikt musí zrovna vyvolat Rusko. Izrael, dle knihy knih Bible, vyvolený boží národ s takřka nejlepší armádou na světě byl napaden ze dne na den. Bez sebemenšího varování. A NATO by do válečného konfliktu patrně nevstoupilo, protože už by tímto začala třetí světová válka a pro lidstvo možná navždy poslední.
Žijeme ve světě, kde jedinou naší jistotou se stala nejistota. A jiný už asi nebude. Ať už se to vezme tak či onak, Evropu rozhodně růžová budoucnost nečeká. A to ani v míru ne. Tamní obyvatelstvo včetně národa českého začne postupně skomírat. A jakýkoliv nepřítel se ke kořisti a tomu co lidé vybudovali v potu své tváře, avšak není to komu odkázat dostane i bez použití zbraní. Stačí, když si pár let počká.
K válce na Ukrajině. Mocnosti se nakonec patrně dohodnou. Ne hned, ale dohodnou. Vždy tomu tak bylo. A Evropa bude tváří v tvář čelit svému nezvratnému osudu i bez řinčení zbraní před jejími branami. Přelije se přes ní šedivá vlna tsunami. A to bude také pěkně tvrdý oříšek. Se zestárnutím populace část světa zpomalí včetně ekonomiky, a hodně obyvatel se bude muset s rozmazlovacím systémem rozloučit. Evropa včetně České republiky zchudne. Valnou část rozpočtu pohltí důchody, na které budou výdaje tím, jak bude starých lidí přibývat stále víc. Část peněz zmizí v černé díře a ve zbrojení.
Dobře už bylo, jak kdysi pravil jeden pán. A když budu parafrázovat jednoho ze svých strýčků odpočívajícího už nějaký ten pátek na pravdě boží. „No, nejlepší je asi vše prožrat. To mi nikdo nevezme.“ Tímto mottem ve stylu po nás potopa se bohužel řídí spousta dalších lidí. Především staršího věku včetně politiků. Své si už odžili, někteří nemají vlastní potomky anebo jsou jim lhostejní a politikům jsou lidé zcela ukradení.
Česko není připraveno ani na válku ani na zestárnutí. A věčné prodlužování odchodu do důchodu už to nezachrání. Ve starých lidech nebude potřebná síla, energie ani motivace. A učit starého psa novým věcem, to už je také spíše fantazie.
Se zestárnutím populace jednoho dne přestane srdce staré dobré Evropy, jakou známe dnes navždy bít.
