Článek
Zase je to tady. Ten víkend, kdy si buď hodinu přispíme, nebo nám ji někdo naopak bez ptaní ukradne. Dvakrát ročně přetáčíme a už nám to ani nepřijde divné.
Přitom nás jarní posun spolehlivě hodí do stavu lehké kocoviny. Ačkoli nám podzimní posun zase hodinu spánku velkoryse daruje, za pár týdnů už od čtyř odpoledne šátráme po vypínači. Jenže, ruku na srdce, dává to celé ještě smysl?
Posun času přitom vznikl za první světové války čistě proto, aby se ušetřilo nedostatkové uhlí na svícení. No a ve finále nás straší i v 21. století. Dnes už sami energetici otevřeně přiznávají, že úspory jsou prakticky nulové. Na druhou stranu stále přibývají studie, které varují před dopady na naše zdraví.
Tak proč Evropská unie, která po velkém hlasování lidu slíbila konec, teď jen přešlapuje na místě a strká hlavu do písku?
Jak jsme k tomu přišli
Historie střídání času na našem území je, upřímně řečeno, trochu chaotická. Poprvé jsme si hodinkami zatočili za první světové války. Po ní jsme se na to vykašlali, ale jen do druhé světové války. Za protektorátu se letní čas vrátil, a dokonce se i pár měsíců po válce experimentovalo s tzv. zimním časem. Byl to jen bizarní posun o hodinu zpět oproti normálu. Vznikl tak totální zmatek.
Pak byl naštěstí třicet let klid. Definitivně se k nám každoroční posouvání vrátilo až v roce 1979 v důsledku celosvětové ropné krize. A od té doby jsme se toho nezbavili.
Bruselský pat aneb Proč dohoda vázne
Možná si ještě pamatujete na rok 2018. Evropská komise tehdy spustila obří online anketu, které se zúčastnilo 4,6 milionu Evropanů. Výsledek byl drtivě jednoznačný: 84 % lidí chtělo střídání zrušit. I u nás v Česku byla podpora masivní. Evropský parlament o rok později konec posouvání skutečně odhlasoval. Poslední posun se měl konat v roce 2021.
A… nic.
Kde se to zaseklo? U členských států. Aby směrnice platila, musí ji schválit i Rada EU, kde sedí zástupci vlád. Jenže státy se nedokážou dohodnout na tom absolutně klíčovém: který čas si vlastně chceme nechat? Ten standardní, pásmový, který nesprávně nazýváme zimní, nebo ten letní?
Tady narážíme na tvrdou realitu geografie.
Finsko preferuje trvalý standardní čas. Představa trvalého letního času by pro ně v zimě znamenala tmu skoro až do oběda, což má drtivé dopady na psychiku. Portugalsko si již vyzkoušelo zimu v letním čase a ranní dlouhá chladná rána je nyní také vede spíše k času standardnímu.
Kypr nebo Polsko se pak kloní k trvalému letnímu času. Delší světlo večer pro ně znamená víc peněz z turismu a společenského života.
Výsledkem je totální pat. Nikdo nechce riskovat situaci, kdy by mělo Česko jiný režim než Německo a Rakousko. To by byl nepředstavitelný chaos v dopravě, logistice i obchodu. A tak se jako skvělá výmluva nejprve hodila pandemie, později válka na Ukrajině, a střídání jede vesele dál.
Není to jen otrava, je to riziko
Jenže tohle „hraní si na boha“ s časem není jen otravné. Je to prokazatelně nezdravé. Každý z nás má v sobě dokonale seřízené vnitřní biologické hodiny, takzvané cirkadiánní rytmy. Ty řídí náš spánek, produkci hormonů, tělesnou teplotu i chuť k jídlu. A jejich hlavním budíkem, který je synchronizuje se světem, je ranní světlo.
Srovnat se s posunem času může trvat citlivějším jedincům i pár dní
Jarní posun nám přesně tuhle klíčovou dávku ranního světla vezme. Je to pro tělo šok. A tělo reaguje.
Americká studie například zjistila, že v pondělí po jarní změně času stoupá počet hospitalizací pro infarkt myokardu o neuvěřitelných 24 %. Finové zase ve stejnou dobu hlásí o 8 % více cévních mozkových příhod. Není to legrace. Spánková deprivace, stres a narušený rytmus prostě zatěžují srdce.
A pak je tu psychika. Jsme unavení, podráždění, hůř se soustředíme, máme problémy s pamětí. Statisticky také stoupá počet dopravních nehod a pracovních úrazů.
A podzimní změna? I když „získáme“ hodinu spánku, náhlý úbytek večerního světla je pro mnoho lidí spouštěčem úzkostí, depresí a obávané sezónní afektivní poruchy (té známé "zimní deprese"). Stručně řečeno: jarní posun útočí na tělo, podzimní na duši.
Jak to přežít, když politici nepomohou
Co tedy dělat, dokud se politici v Bruselu konečně nerozhoupou? Naštěstí nejsme úplně bezmocní a můžeme svému tělu trochu pomoct.
Hlavně nečekejte na náraz. Nejhorší je změna ze dne na den. Zkuste se připravovat už tři až čtyři dny předem – prostě jděte spát a vstávejte každý den o 15-20 minut dřív (při jarní změně) nebo později (při podzimní). Přechod bude mnohem plynulejší.
Klíčovým lékem je světlo. Hned po probuzení roztáhněte závěsy, nasnídejte se u okna nebo jděte na krátkou ranní procházku. Jasné denní světlo je ten nejsilnější signál pro mozek, že má „resetovat“ vnitřní hodiny. Stejně tak je základem spánková hygiena. Hodinu před spaním odložte telefon a vypněte televizi. Modré světlo z obrazovek aktivně brzdí tvorbu spánkového hormonu melatoninu. Dejte si radši teplou vanu nebo si čtěte papírovou knížku. Ložnice by měla být tmavá, tichá a spíše chladnější.
Jak se vyspat do růžová i když se posunul čas?
A v neposlední řadě prostě zpomalte. V prvních dnech po změně na sebe nebuďte zbytečně přísní. Pokud se cítíte unavení, prostě si odpočiňte. Netlačte na pilu v práci ani ve fitku. Vaše tělo se potřebuje srovnat.
Je jasné, že střídání času je přežitek. Původní ekonomické důvody jsou pryč, zatímco zdravotní rizika jsou čím dál zřetelnější. A dokud se Evropa nedohodne, nezbude nám než se dvakrát ročně vyzbrojit trpělivostí a pomoct svému tělu, aby tenhle nepřirozený zásah do našich životů zvládlo co nejlépe.
Zdroje: wikipedia.cz, eurozpravy.cz, seznamzpravy.cz,
