Kapacity škol? Problém je jednoduchý i složitý zároveň

Zřizovatelem školek a ZŠ jsou obvykle obce. Zřizovatelem SŠ kraje (pokud nejde o soukromou).

Kapacity ZŠ i SŠ schvaluje kraj a MŠMT a dávají i v této době negativní stanoviska.

Postavit novou školu je zcela mimo investivní možnosti obce (začíná na velkých stovkách mil. Kč) a reálně i krajů. Proto obce z okolí Prahy kolem roku 2013 s demografickými tabulkami v ruce a Petra Peckova v čele tak intenzivně tlačili na stát, že ten vypsal mimořádný dotační program na zvýšení kapacit ZŠ (ve Středočeském kraji od 2013 více než 9000 míst na ZŠ). I proto je část zodpovědnosti na státu, zejména na MŠMT.

Současně takovou investici (stavba i rozšířené) musíte plánovat min. 5 let dopředu (radějí více), protože tak dlouho trvá kolečko VZ-projektant-stavební povolení-VZ-stavba-kolaudace a do toho administrace dotace (20-30 šanonů).

Kapacity SŠ dlouhodobě a koncepčně řešil Jihomoravský kraj a proto dnes nemá kapacitní problémy. Pokud ve vašem kraji není kapacit SŠ dost, ptejte se předchozí krajské vlády, co pro řešení kapacity škol udělala. Ta současná měla jen velmi omezené možnosti a nyní nouzově hasí problém z minula.

Ve velkých městech a jejich okolí je relativně vyšší poptávka po všeobecném vzdělávání (gymnázia apod.) než odborném školství.

Druhý pohled přinášejí majitelé průmyslových firem, které trápí nedostatek málo a středně kvalifikovaných pracovníků s průměrnou mzdou a s průmyslovým nebo IT zaměřením.

Já si myslím, že je povinností politiků na všech úrovních této poptávce vyhovět. Tzn. postupně navyšovat (a snižovat) kapacity různých typů škol podle demografické křivky a poptávky.

Politické sociální inženýry tvrdící, že máme málo řemeslníků a že mladí lidé namísto všeobecného vzdělání mají jít k pásu, je veliká chyba volit. A dokud budou voleni, budou své zpátečnické názory na svět prosazovat dál a kazit život velké části mládeže.

Rychlost společenských změn je vysoká, pracovní trh se už 20 let neustále mění před očima a nejen zkušenosti z jiných států ukazují, že pro takový svět je důležité všeobecné vzdělání. Schopnost analytického myšlení, schopnost kontinuálního vzdělávání, sociální dovednosti.

Mladý člověk se všeobecným vzděláním má mnohem větší možnost volby další kariéry, než člověk s uzce odborným zaměřením.

Někteří odborníci odmítají osmiletá gymnázia s argumentem, že příliš brzo dochází ke stanovení kariéry, ale současně prosazují mnohem vážnější a nezvratnější rozhodnutí o 4-5 let později na konci ZŠ.

Po ukončení všeobecné SŠ je volba další kariéry široká - od VŠ po konkrétní odbornou práci v oblíbeném oboru. Není problém na rok-dva nastoupit na odbornou SŠ či nástavbu a získat potřebné odborné znalosti. Přejít z odborné SŠ na VŠ či do jiného oboru je mnohem, mnohem těžší a u oborů bez maturity i nemožné.

Společenské priority určuje společnost, obvykle prostřednictvím voleb neboli politiků, méně prostřednictví médií a veřejného prostoru či lobbistických organizací.

Témata, která politici akcentují, vycházejí nejčastěji z témat, která u jejich voličů rezonují. Výrazná menšina občanů sleduje demografické trendy a dokáže odhalit s předstihem 10 let, že jeho dítě se nedostanu na střední školu. Problém lidé nejčastěji řeší až když se jich začne týkat. Poprvé, když mají problém s kapacitou školky. Ale už je často nenapadne kouknout na kapacitu základky či dokonce blízkých středních škol.

Ale i aktivní a pozorná menšina není bezbranná. Na lokální úrovni - typicky v obcích - se opakovaně ukázalo, že i menšina dokáže nasměrovat pozornost samosprávy na dlouhodobé a nepopulární problémy, jako je kapacita škol. V posledních letech nejsilněji zažily tento tlak samosprávy v okolí Prahy a Brna. Tyto prstence kolem velkých aglomeracích procházejí násobnými nárůsty obyvatel, nejčastěji rodin s malými dětmi, které jsou dramaticky vyšší, než je obvyklý nárůst obyvatel.

Typickou „náplavou“ je klasická střední třída, rodina se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Tato skupina lidí byla v čele tlaku občanů na významný nárůst školských kapacit a pomohla vyrůst moderním politikům, jako Věslav Michalik, Petra Pecková, Martin Kupka nebo Jan Grolich. Ti opakovaně v letech 2012-2019 pomohli přesvědčit stát k vypsání dotačních programů, které umožnily výstavbu nových škol či jejich rozšíření a skokově zvýšit kapacitu škol v těchto regionech.

České školství je - zejména ve srovnání se zahraničím - velmi decentralizované. Centrálně se relativně nejvíce koordinuje obsah vzdělávacích programů a základní právní rámec fungování škol, jejich provoz, rozvoj a změny jsou přeneseny na obce (základní školy) a kraje (střední školy).

Role státu ale není tak slabá, jak to z předchozí věty vypadá. MŠMT má právo „veta“ na rozvoj školské sítě a zhusta ho využívá zejména u zamítání nových soukromých 4 a 8 letých gymnázií (paradoxně o tyto je největší zájem).

Druhým důležitý faktor je dotační pomoc s investicemi - rozšiřování a stavbou nových škol. V této oblasti je role státu nezastupitelná a je na jeho rozhodnutí, zda takové dotační programy vypíše či nikoliv.

A na voličích je, aby ukázali, prosazovali a vymáhali své potřeby na politicích, volili politiky, kteří tyto priority vezmou za své a kontrolovali až donutili tyto politiky své sliby splnit. A to zejména v oblastech, které přesahují jedno volební období, což školství typicky je.

Stará poučka říká „voják se stará, voják má“. 100% to platí i občany, jejich rodiny a budoucnost jejich dětí.