Článek
Každý rok už pět let dělám stejnou věc: jednou ročně letím do Anglie na osobní setkání s mojí koučkou. Je Angličanka, žije v Cambridge a 6–8 hodin měsíčně spolu řešíme byznys, strategii, někdy i hodně osobní věci, které se na byznys napojují. Stojí to část rozpočtu, čas i energii, přesto mi dává smysl do toho pořád investovat.
Jednou za rok se potkáme osobně. Beru to jako upgradovaný Zoom, kde se lépe pracuje s energií, pauzami i tichem.
Rituály, které drží strukturu
Za pět let se z toho stala skoro rutina. Stejné letiště v Londýně. Stejný hotel se saunou a bazénem. Stejná ověřená restaurace na večeři.
Připadám si někdy jako člověk, který nemá rád změnu, i když v běžném životě vyhledávám nové projekty, lidi i situace, které nejsou komfortní. Možná právě proto se rád opírám o několik věcí, které se opakují a drží strukturu.
Jenže i rituály se časem drolí.
Když se důvěrně známé místo mění
Hotel byl před pěti lety skoro nový, férová tří až čtyřhvězda. Všechno čisté, funkční, působilo to jako rozumný kompromis mezi cenou a pohodlím.
Dnes je vidět, že na údržbu nezbývá tolik peněz. Sprcha teče a stříká všude dokola, zdi v pokoji jsou omlácené, u bazénu z dvaceti skříněk na věci funguje jedna. Voda v bazénu je každý rok o trochu chladnější. Poprvé to bylo jako čerstvě napuštěná vana na večerní relax, letos spíš pocit „ještě se to dá“.
Kousek od hotelu stojí velké obchodní centrum. Dřív jsem tam trávil víc času, protože šlo o přirozený orientační bod. Obchody postupně mizely, nahradily je kanceláře a centrum přestává plnit svůj původní účel.
Letos tam zavřeli obrovské kino, jediné rozumné široko daleko. Na Redditu bývalí zaměstnanci píšou, že od covidu jelo ve ztrátě, údržba sedadel byla drahá, hodnocení lidí padalo dolů a vedení to nakonec zabalilo.
Jeden z mých drobných rituálů zmizel. Život se moc neptá, jestli na něj máte připravenou nálepku v kalendáři.
Proč je pro mě Anglie pořád důležitá
K Anglii mám pořád silný vztah. Jezdil jsem sem častěji ještě před dětmi i před částí současného podnikání. Část svého byznysového úspěchu jí do určité míry přičítám.
Na jednom z prvních rande s mojí dnešní manželkou jsme byli v Londýně. V metru jsem si všiml, že všude běží reklamy na dva velké cashback portály. Zaujalo mě to. Řekl jsem si: tohle dává smysl, to bychom mohli zkusit i doma. A vznikl začátek Tipli.
Dnes už Tipli funguje jinak, roste vlastní cestou, v jiných zemích, s jiným týmem i rozsahem. Přesto pro mě tehdejší Londýn zůstává důležitým milníkem. Místem, kde jsem si poprvé naplno sáhl na myšlenku, kterou jsem později přetavil do konkrétní firmy.
Anglie mi navíc pomohla pochopit víc věcí: jak britské značky pracují s důvěrou, jak odolné nebo křehké bývají obchodní modely navázané na zvyky lidí, jak rychle se mění města ve chvíli, kdy do nich vstoupí dlouhodobá ekonomická nejistota.
Jeden rozhovor v sauně
Letos jsem v hotelové sauně potkal chlapíka z Brna. Už čtrnáct dní montuje na univerzitě speciální mikroskop a zaučuje personál. Já se s manželkou po roce těším na anglickou snídani, i když mi stačí pár dní.
On mi říká, že po dvou týdnech už ji nemůže ani vidět, protože hotel jede každý den to samé: anglická snídaně, cereálie, trochu ovoce a zeleniny. Na pár dní v pořádku, na čtrnáct dní test psychické odolnosti.
K tomu sleduje britské televize a čte místní zprávy. Všechno dohromady v něm vyvolává úzkost, v Anglii se necítí bezpečně, radši nejezdí vlakem a všude bere Uber.
Podívám se na to jeho očima a uvědomím si, že pro mě představuje tahle země pořád zdroj inspirace, zatímco pro něj čerstvý stresor, který by nejradši vypnul.
Co mi rozpadající se rituály říkají o byznysu
Přijde mi smutné, kam se Anglie dostala. Dlouho to pro mě byla top země, vzor, inspirace. Místo, kde jsem si říkal: takhle nějak se dá dělat civilizovaná služba, městská doprava, zákaznická zkušenost.
Dnes se tam vracím pořád rád, sbírám podněty, hledám drobná vylepšení pro vlastní projekty, zároveň sleduju, jak se moje rituály postupně rozpadají. Hotel, který chátrá. Kino, které už neexistuje. Centrum, které zaplnily kanceláře.
Zní to banálně, přesto mě právě tyhle drobné situace nutí přemýšlet nad byznysem víc než velké strategie. Připomínají, že nic není nastálo — ani hotely, ani kina, ani státy, které jsme si kdysi posadili na piedestal.
Firmy totiž často stojí na rituálech zákazníků. Na představě, že lidé budou dál chodit do kina, dál chtít trávit čas v obchodním centru, dál vnímat určitou část města jako „své“ místo.
Jakmile se okolnosti změní — pandemie, inflace, změna chování publika — rituály se tiše rozpadnou. Produkty, které na nich stály, vypadají ještě chvíli funkčně, jenže už nemají co držet.
Co si z toho beru já
Stejně to funguje i u jednotlivce. Rituály mě drží v běhu podnikání i života: pravidelný koučink, každoroční cesta, chvíle v sauně, stejná večeře po příletu.
Jakmile se začnou drolit, mám možnost se zlobit, nebo je vzít jako signál, že je čas něco přestavět. Hledat, co si chci zachovat a co můžu pustit. Vybrat si, které investice mi dávají směr bez ohledu na to, co se kolem mění.
Možná proto mi dává tolik smysl platit si koučku, i když by se na první pohled mohlo zdát, že podnikatel po šestnácti letech praxe má mít všechno vyřešené. Právě dlouhodobé projekty ukazují, jak rychle se mění kontext. Potřebuji prostor, kde tyhle změny nahlas pojmenuju, zpracuje se jejich dopad a přetaví se do rozhodnutí.
Nechci spoléhat na to, že svět zůstane stejný. Hledám způsoby, jak zůstat v pohybu a přitom se neztratit.
Anglie se za posledních pár let proměnila. Moje rituály v ní taky. Koučka zůstává. Práce na sobě i na firmách pokračuje. Hotel zřejmě časem vyměním, možná objevím jiné kino, nebo se můj hlavní londýnský rituál přesune úplně jinam.
Když o tom přemýšlím, nejde o to udržet konkrétní hotel, konkrétní kino nebo konkrétní město. Důležitější je mít několik vědomě vybraných rituálů a investic, které mi pomáhají dívat se na život i byznys z odstupu. Něco z toho může stát v Londýně, něco doma, něco úplně online.
Podstatné je, že mi to vrací pozornost k tomu, co chci v příštích letech budovat.
