Článek
Nebudu se teď rozepisovat o paní Konečné, o paní Maláčové, o pánech Turkovi, Okamurovi, Foldynovi nebo o takzvaném miliardáři Chladovi – o muži, který zbohatl na hazardu a automatech a jenž je přesvědčen třeba o tom, že žena má být po vůli muži vždy, když on o to stojí. Protože prostě on je muž a ona žena… (!)
Těmto lidem se čas od času – když už zoufalstvím nebo vztekem nemůžu jinak – věnuji na svém instagramovém účtu. Takže je tentokrát vynechám.
Z jiného soudku. Jako mnoho dalších jsme i my doma na státní svátek 28. října sledovali v televizi předávání státních vyznamenání prezidentem republiky při příležitosti 107. výročí vzniku Československa.
Měli jsme radost z mnoha oceněných – třeba z klučiny, jenž zachránil život svému dědečkovi, nebo z ocenění pro Danu Drábovou, které převzala její životní partnerka. Stejně tak nás potěšilo vyznamenání pro pana inženýra Jana Vítka, stoletého autora Nuselského mostu, či medaile Za hrdinství pro kapitána Davida Huráka, zachránce spolubojovníků v Afghánistánu. A samozřejmě také ocenění tenistky Martiny Navrátilové a mnoha dalších.
To, že se hned po ceremoniálu ozvali někteří zakomplexovaní spoluobčané, kteří oceněným nesahají ani po kotníky, a začali všechny Pavlem vyznamenané hejtovat, asi nikoho nepřekvapilo. Stejně tak další výblitek Xavera Veselého, jenž prohlásil něco ve smyslu, že tomu klukovi měli spíš koupit nový mobil. I to k věci bohužel patří.
Ale teď už k podstatě tohoto krátkého postřehu. Televizním kamerám neuniklo, že náš budoucí premiér Andrej Babiš – ač prý těsně po dovolené, kterou si vzal v době vyjednávání o nové vládě – řečeno eufemisticky, tak trochu poklimbával. Zvědavá kamera to v přímém přenosu hned na několik vteřin nabídla divákům – a tím to mělo skončit. Jenže pak se to rozjelo. Lidé začali video sdílet, komentovat, bavit se. I nám doma to přišlo natolik vtipné, že jsme pod záběr dali písničku Hany Zagorové Usnul nám, spí a zveřejnili to na Instagramu. Prostě nevinná legrácka.
Netušili jsme ovšem, co to způsobí. Příspěvek má dnes přes půl milionu zhlédnutí – a je to vlastně k uzoufání, protože člověk tam dává mnohem zajímavější a důležitější věci, které nikoho nezajímají. Nejšílenější ale bylo, jak na tenhle naprosto banální klip reagovali lidé, k nimž se dostal. Ti, kteří Babiše nemusejí, se prostě zasmáli, občas připsali nějakou vtipnou poznámku nebo naznačili své politické preference. Nic objevného. Mnohem děsivější však byly reakce z opačné strany – od voličů ANO a patrně i dalších stran, které budou s Babišem tvořit novou koalici.
Uvědomili jsme si, že tihle lidé nemají vůbec žádný smysl pro humor. Berou všechno smrtelně vážně. Těch sprostých urážek, co jsme si přečetli! Těch nelichotivých titulů, co padlo na naši adresu! Na hlavu se nám snesla lavina nadávek a „zaslouženého“ hněvu davu. Asi není nutné zdůrazňovat, že čeština a pravopis v těch komentářích dostaly pořádně na frak. Bylo to, jako bychom se dotkli někoho z jejich nejbližších, jako bychom urazili vůdce nějaké mocné sekty – a ovečky nejvyššího se rozhodly si to s námi po právu vyřídit.
Nejzajímavější a zároveň nejsmutnější na tom všem ale bylo, že nejvíc sprostí nebyli chlapi, ale „maminky“ a „babičky“. Rozklikli jsme si profily těch nejagresivnějších diskutujících s nejvyšší frekvencí sprostých slov a nestačili se divit: často šlo o pětadvacetileté až třicetileté odbarvené blondýnky – podle fotek o matky malých dětí. Druhou početnou skupinu potom tvořily zhruba šedesátileté babičky, které měly na profilech plno fotek vnoučátek, pejsků, krajinek, kytiček, háčkovaných polštářků a váziček. (!!!)
Totality a diktátoři nenávidí humor. Bojí se ho. Takoví lidé se nikdy nesmějí. Proto Trump nesnáší politickou satiru a moderátory, kteří si z něj utahují. Proto Václav Klaus nikdy neměl rád Cimrmany. Na druhou stranu – za vtipné se dnes nově považuje hajlování nebo schvalování zločinu či násilí. „Vždyť je to jen sranda, ne?“ Nerozumím tomu. Nechápu to.
Jedna z diskutujících mi napsala, že veřejně známé osobnosti by si neměly dělat legraci z politiků, protože je to nechutné a nevkusné. Něco v tom smyslu.
Odepsal jsem jí jediné: že tohle říkávaly soudružky učitelky v osmdesátých letech, když se pohoršovaly nad tím, že si děláme legraci z Husáka – a že už bych se podobné doby nikdy nechtěl dožít.
Na to mi odpověděla, jak si to dovoluju ji označovat za soudružku učitelku, a že se mnou končí.
Jiná dáma to viděla podobně – a jednoduše mě poslala do pr**le.
