Článek
Jmenuji se Michal a popisuji svůj boj s nejhorším démonem. S alkoholem.
Než budu pokračovat ve svém vyprávění, musím se s vámi podělit o zážitek z uplynulého víkendu, který mě totálně vrátil v čase a projel mnou jako elektrický proud.
Procházel jsem uličkami supermarketu, v hlavě seznam věcí, co musím nakoupit na celý týden. V pondělí jedu na montáž, tak jsem chtěl mít klid a vybrat si něco dobrého k snědku. Klasický víkendový shon, lidi kolem mě řešili, jakou značku sýra koupit.
Záblesk z minulosti u regálu s alkoholem.
A najednou mě to praštilo do nosu. Strašný, štiplavý zápach. Moč a výkaly. Většina lidí by v tu chvíli znechuceně ohrnula nos, zanadávala si na uklízečky a šla dál. Jenže já jsem okamžitě ztuhnul. Z mých předchozích článků už víte, že jsem sám strávil nějakou dobu na ulici. Moje tělo a moje smysly nezapomněly. Tenhle pach mám zarytý hluboko pod kůží. Okamžitě jsem instinktivně věděl, odkud to jde. Začal jsem se rozhlížet a moje oči zamířily neomylně k regálům s alkoholem.
Tam stál zdroj toho zápachu. Špinavé oblečení, a i když bylo venku šílené horko, ten muž měl na sobě teplou bundu, tlusté tepláky a na hlavě obrovskou kštici špinavých slepených vlasů, ve kterých měl zabodnutý suchý list ze stromu. Stál u regálu s krabicovým vínem. Byl jsem jako v tranzu. Přestal jsem přemýšlet o svém nákupu a sledoval už jen jeho. Vzpomínky se mi vracely v plné síle. Muž vzal dvě krabice vína a šel pomalu k pokladně. Provázely ho šílené, znechucené pohledy všech lidí poblíž. Šel jsem pomalu za ním a v krku jsem měl strašný knedlík.
Setkání tváří v tvář.
Když se ten muž postavil do řady u klasické pokladny, okamžitá reakce lidí byla až krutá – začali se otáčet a hromadně odcházeli do jiných řad. Raději si počkali déle, než aby stáli vedle něj. Já jsem šel k samoobslužné pokladně, rychle zaplatil a zůstal stát kousek bokem. Musel jsem to dokoukat. Sledoval jsem, jak pokladnímu zaplatil drobnými mincemi a pomalu se vydal směrem ke mně. Až zblízka jsem mu viděl do obličeje – měl ho posetý červenými skvrnami a boláky. K mému údivu nebyl moc starý ,asi kolem 35 let. Když procházel těsně kolem mě, neudržel jsem se, přistoupil jsem k němu a říkám: „Hej chlape, koupím ti jídlo, chceš? Máš hlad?“
Změřil si mě úplně nepřítomným pohledem a zakroutil hlavou: „Nemám hlad.“ Chtěl pokračovat dál. Vytáhl jsem z kapsy dvoustovku, vtlačil mu ji do ruky a říkám: „Kup si i nějaké jídlo. Vím, že si koupíš hlavně chlast, ale zkus i to jídlo. “Dlouze se na mě zadíval a řekl: „Děkuju moc, to se mi ještě nestalo, kámo.“ V tu chvíli mě zaplavila vlna solidarity a říkám mu: „Byl jsem na tom jako ty a není to tak dávno. Kdybys chtěl, můžu ti dát nějaké rady, co by ti mohly pomoct.“ Chlap se zastavil. Prohlédl si mě odshora dolů. Měl jsem na sobě čistou bílou košili a riflové kraťasy. Hořce se zasmál a řekl mi s čistým výsměchem v hlase: „Ty? To určitě, vůbec nevíš, jaký je život svině, jak je to tady těžký“
Poučení z ulice.
Byl jsem mu za blázna. Chtěl jsem mu ještě něco říct, strašně moc jsem mu chtěl vysvětlit, že nekecám, že tu špínu a beznaděj opravdu znám z vlastní kůže. Ale rozhovor skončil. Už jsem nebyl v jeho zájmu, zajímaly ho jen ty dvě krabice v tašce. Sklopil jsem hlavu a v naprostém tichu odešel k autu. Když jsem pak seděl v autě a držel volant, došlo mi, jak strašně moc jsme jako společnost povrchní a jak moc se mýlíme. Zase se mi potvrdilo to staré známé pravidlo, že podle šatů člověka prostě nesoudíš. Lidé v nákupáku soudili jeho podle špinavých tepláků a zápachu – viděli v něm odpad. A on zase soudil mě podle mé čisté bílé košile a riflových kraťasů – viděl ve mně frajera v košili, který o reálném životě na ulici neví vůbec nic. Ani jedna strana neviděla to, co je uvnitř. Oblečení je jenom maska, kterou nosíme, ale skutečný příběh máme napsaný v očích a pod kůží. Zároveň mě tohle setkání probralo z naivní iluze. Uvědomil jsem si druhou, mnohem krutější pravdu: Kdo nechce pomoci, tomu prostě nepomůžeš.
Můžete mít tisíc dobrých úmyslů, můžete dotyčnému strkat peníze, kupovat jídlo nebo mu nabízet nocleh. Ale pokud ten člověk sám v sobě nenajde sílu a hlavně touhu ten svůj život změnit, neuděláte vůbec nic. Ta změna totiž nemůže přijít zvenčí v podobě dvousetkoruny. Musí začít v jeho vlastní hlavě. On sám musí chtít. Dokud chce raději krabici vína než teplé jídlo, je každá snaha o záchranu marná. A já jen doufám, že mě moje vlastní hlava zase někdy nehodí zpátky na to samé místo, kde ten chlap v zimní bundě stál.
Jak byste se zachovali na mém místě?
Dali byste mu peníze, i když víte, že za ně koupí další krabicové víno?
Proč podle vás člověk na dně nedokáže uvěřit, že někdo v čistém oblečení mohl zažít stejné peklo?
Má vůbec smysl se pokoušet o pomoc lidem, kteří o ni vlastně nestojí a chtějí jen svůj chlast?
A proč já už vždycky ve svém životě zpozorním, když uvidím bezdomovce? Zajímal by mě váš názor v komentářích. Michal.
Soukromé zprávy můžete na e-mail: michal822700@seznam.cz
