Článek
Chlapský rozhovor na ostří nože.
Když uplynulo čtyřicet dní mého pobytu na uzavřeném oddělení 12A, mezi mřížemi a psychickými stíny, zavolal si mě pan doktor do ordinace. Na stole ležel tlustý fascikl. Můj spis. Moje diagnóza. Moje do papíru sevřená hanba. Podíval se na mě přes obroučky brýlí, nebral si žádné servítky a spustil naprosto naostro: „Michale, musíme vás propustit. Jste stabilizovaný a musíte jít zpátky do reality,“ začal ledovým, klidným hlasem. „Mluvil jsem s vaší sestrou a dal jí pár návrhů. Mluvil jste s ní?“ „Ano, mluvil,“ odpověděl jsem tiše a polkl knedlík v krku. „Přemýšlím nad tím každou noc.“ Doktor se prudce naklonil dopředu, až mu vrzla židle, a zabodl do mě pohled: „Vy nejste žádný hlupák, Michale. Vy si moc dobře uvědomujete, co všechno jste v životě pohnojil. Podívejte se na sebe. Chlap jak hora, ruce jako lopaty, mohl byste skály lámat. A místo toho jste se nechal dotáhnout až sem, polomrtvý, s omrzlinami. Jste typický alkoholik, který si pořád dokola namlouvá, že už nemůže. Že nemá cenu bojovat. Že je chudák. Jenže vy právě sakra můžete! Jen se vám nechce makat na sobě.“
Sklopil jsem hlavu. Každé slovo řezalo do živého. Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne horko. Hanba mě pálila v celém těle. „Sleduju vás pokaždé, když kolem vás procházím,“ pokračoval doktor o něco tišeji, ale o to tvrději. „Co si to pořád píšete do toho sešitu? To je deník?“ „Ano, pane doktore,“ hlesl jsem a křečovitě sevřel propisku v kapse. „Píšu si všechno, co tady prožívám. Dost mi to pomáhá. A jednou… jednou, až si to budu číst, to budu mít jako obrovský vykřičník do konce života. Abych nezapomněl, v jaké špíně jsem ležel.“ Doktor se na chvíli odmlčel. Atmosféra v ordinaci zhoustla tak, že by se dala krájet.
„To je zajímavé, Michale. Někdy bych si to rád přečetl, “ pokýval pomalu hlavou a pak do stolu udeřil dlaní. „Ale teď mě poslouchejte. Je vám dvaačtyřicet let. Nejlepší roky života. Máte zdravé ruce, jste inteligentní chlap. Jste přesně ten typ, kterému to jen pořád nedochází, protože se utápí v sebelítosti. Pochopte jednu věc – vaše sestra pro vás dýchá, vaše máma kvůli vám nespí. Ale pokud nebudete chtít přestat vy sám, pokud v sobě nevyhrabete zbytek chlapské cti, nepomůže vám na tomhle světě vůbec nikdo. Vůbec nikdo! Buď se teď hned postavíte na nohy, nebo chcípnete někde v příkopě. Je to vaše volba.“
Ta slova sedla jako facka na solár. Žádný soucit, žádné utěšování, žádné milosrdné lékařské fráze. Čistá, syrová, brutální pravda. V tu chvíli jsem toho chlapa naproti sobě nenáviděl, ale uvnitř mě to zapálilo strašný oheň. Doktor se opřel zpátky do židle a unaveně mávl rukou směrem k papírům: „Napište si do nějakého komunitního centra. Požádejte o přijetí. Zkuste to ještě jednou, ale tentokrát jinak. Sám za sebe. Jako chlap, ne jako troska.“
Šachový tah: Komunita nedaleko Brna.
Ta slova ve mně pálila celou noc. Nemohl jsem spát. Druhý den jsme se sestrou rozjeli do akce. Poslali jsme asi pět žádostí do různých komunitních center v republice. Všude to mělo stejnou, krutou podmínku: žádost musela být napsaná ručně – žádný počítač. Čtyři stránky formátu A4. Musel jsem tam na papír vyblít celý svůj zpackaný život. Každý pád, každou flašku, každé zklamání. Ruka se mi třásla, ale psal jsem. Všechno jsme to odeslali. Za týden přišly odpovědi. Ozvalo se všech pět komunit. U čtyř z nich byl ale nástup až za tři měsíce – tak strašně je tenhle stát plný zničených lidských osudů. Jen jedna jediná komunita nedaleko Brna měla volné místo hned. Jako by to byl osud. Bylo rozhodnuto: nástup v pondělí v 11:00. Když mě sestra vyzvedávala u brány kroměřížské léčebny, už jsem v té své apatické mlze neseděl. Doktorova slova mi řezala v mozku jako cirkulárka.
Pro představu: Terapeutická komunita není klasická nemocnice (není to žádné místo, kde člověk jen líně přežívá ze dne na den, bere barevné pilulky a večer potají cucá schovanou placatici). Ani špitál, kde vám sestřičky nosí jídlo až pod nos a utírají slzy (komunita je izolovaný, drsný svět). Je to místo s vojenským řádem, kde se tvrdě maká od rána do noci; místo, kde má každý svou jasnou zodpovědnost a sebemenší ulejvání se trestá; místo, kde se na skupinách mluví o emocích tak strašně na dřeň, až lidi brečí a zvrací psychickým vyčerpáním (hraje se tam podle neúprosných pravidel). Porušíš řád? Zalžeš? Napiješ se? Letíš v tu vteřinu za bránu sbalený do jedné igelitky zpátky na mráz a na ulici!
Probuzení spícího chlapa.
Když jsem poprvé prošel branou té komunity, žaludek se mi sevřel strachy do malé kuličky. Měl jsem v sobě obrovskou paniku z neznáma. Ale poprvé po šesti letech temnoty se ve mně vedle toho strachu probudila i zvláštní divoká chlapská tvrdohlavost (vztek se mi zaťal do pěstí). Do té doby jsem byl jen ubohá oběť: bezdomovec, co mrzne v parku a lituje se; alkoholik, co nadává na špinavé ubytovny a zlou dobu; troska, co dávala vinu za svůj zpackaný život celému světu – systému, politice či osudu – prostě komukoliv, jen ne sobě. V komunitě se ten můj posraný alibismus rozbil o zeď hned v první vteřině! Tady jsem poprvé skrze tu šílenou úzkost zjistil jednu věc: že ve mně hluboko pod tou vrstvou propité špíny (zápachu z chlastu), strachu a zlomené vůle pořád ještě žije ten chlap z náklaďáku! Ten chlap, který kdysi s ledovým klidem ovládal tuny těžkého železa na zasněžených i kluzkých silnicích se sypačem poté, co všichni ostatní měli strach vyjet. Ten chlap tam pořád byl! Sice zmlácený životem, ale živý! Chlap, který musel v sobě najít poslední zbytky síly, postavit se zrcadlu a vyhlásit válku sám sobě!
V komunitě mě čekala neuvěřitelná jízda plná šílených krizí (vlastně až tady jsem začal opravdu nenávidět alkohol a jeho vliv na člověka). Věřte mi – tady to začalo být teprve stoprocentní peklo i stoprocentní jízda!
Michal.
Soukromé zprávy můžete na e-mail: michal822700@seznam.cz
