Článek
Červená vizitka z vlastního břicha: Moje delirium tremens.
Předmluva: Proč to dělám.
Napsat tyto řádky pro mě bylo neuvěřitelně těžké. Vracet se ve vzpomínkách do chvil, kdy jsem úplně ztratil kontrolu nad vlastní myslí, ve mně i po dlouhé době vyvolává úzkost a hrůzu. Původně jsem si chtěl toto temné tajemství nechat pro sebe, ale slíbil jsem svým čtenářům, že půjdu s kůží na trh a popíšu všechno bez příkras. Chtěl jsem to i ze sebe dostat. Tento příběh není varováním z brožury – je to čistá, prožitá hrůza, která mě málem stála život.
Zároveň chci čtenáře požádat o pochopení. Komentáře u této mé hrozné vzpomínky nebudu číst. Nejsem na ně psychicky připravený a potřebuji si chránit své vlastní duševní zdraví. Děkuji za respektování tohoto rozhodnutí.
Začalo to vizitkou z vlastního břicha.
Třetí den po vysazení chlastu to vypuklo. Ležel jsem v posteli, tělo se mi nekontrolovatelně třáslo a já netušil, jestli spím, nebo bdím. Byl jsem paralyzovaný, neschopný pohybu. Najednou se mi na břiše složil z malých, kovově chladných čtverečků tablet. Spustilo se na něm video. Viděl jsem v něm sám sebe – ale o třicet let staršího. Vypadal jsem skvěle, úspěšně, měl jsem dlouhé vlasy a černé brýle.
Z obrazovky se najednou s mrazivým zašustěním vynořila ruka mého budoucího já a podala mi malou červenou vizitku „Přečti si to a popřemýšlej o tom.“ Tablet se s cvakáním složil a zmizel zpátky v mém břiše. Cítil jsem, jak mi ta věc fyzicky projíždí vnitřnostmi. Na vizitce stálo „V parku v altánku, dnes v 10 večer.“ Pak mi ta karta v ruce shořela na popel, který pálil na kůži.
Netuším, jestli jsem v tom parku reálně byl, nebo to byl jen sen. Ta hranice se úplně smazala. Najednou jsem stál v temném altánku, kolem byla hrobová tma a zima. Moje budoucí já v dlouhém černém kabátě s vysokým límcem mi podalo černé brýle: „S těmi uvidíš zajímavé věci kolem sebe. Mám pro tebe práci. Práci pro Satana. Budeš mu dělat smrťáka. Je to ta nejlepší práce na světě. Bereš?“ Zaplavil mě absolutní, živočišný strach, ale neměl jsem sílu odporovat. Přikývl jsem „Ano, beru.“ Postava zmizela. Když jsem se probral v posteli, brýle jsem měl na očích. Tlačily mě na nose.
Podle mé tehdejší manželky jsem v tu chvíli normálně vstal s prázdným, děsivým pohledem. Povídal si v pokoji s neviditelným přítelem, zašel si do šatny pro skutečné brýle a pak přišel za ní do obýváku. S naprostým, ledovým klidem jsem jí vyprávěl, že mám novou skvělou práci a že teď už budeme navždycky za vodou. Ukazoval jsem manželce na zeď a s naprostou jistotou tvrdil, že díky brýlím vidím přes betonové panely sousedy, jak sedí na sedačce a koukají na televizi. Viděl jsem jejich kostry, jejich vnitřnosti. Byla naprosto paralyzovaná strachem.
Pak mě moje hlava vzala do dalšího, ještě hlubšího patra téhle noční můry. Otevřel jsem okno a vyletěl ven. Uměl jsem létat, ale nebyl to osvobozující pocit – byl to tlak v uších a šílená, šílená rychlost. V ruce jsem svíral seznam jmen lidí z mého města, které si Satan vyžádal. Přiletěl jsem na adresu, přistoupil k umírajícímu, nasál jsem jeho duši do sebe. Cítil jsem, jak se mi v krku vzpírá a dusí mě. Takhle jsem obletěl tři lidi. Byl jsem pouhý stroj na smrt. Pak se to ale vymklo kontrole. Letěl jsem strašně rychle, nízko při zemi, těsně nad chodníkem. V té zběsilé rychlosti jsem nestačil zareagovat. Čelně jsem srazil tři lidi. Ten náraz byl hrozivý. Viděl jsem, jak padají k zemi, a okamžitě mi došlo, že jsou všichni tři mrtví. V tu vteřinu mě zaplavila nepředstavitelná vlna hrůzy a viny. V tu vteřinu se pode mnou s ohlušujícím řevem otevřelo skutečné peklo.
Satanův řev a drony za oknem.
Obrovská, drsná ruka mě stáhla dolů. Stál jsem uprostřed plamenů, které pálily, ale nespálily. Kolem byly obří skály, hluboké příkopy a šílený, drásající hluk – křik milionů trpících. Přede mnou se tyčil samotný ďábel – obrovský obr s plameny místo očí. Jeho hlas byl jako tektonický výbuch, otřásl celým mým tělem a lámal mi kosti: „Co jsi to udělal?! Vzal jsi duše nevinných! Za to je budeš mít až do konce života před očima a v uších uslyšíš jejich pláč! A teď zmiz, už tě nechci!“
Procitl jsem v pokoji. Sám, zpocený do nitky, srdce mi bušilo až v krku. Ale ďáblova kletba trvala. Z vlastního břicha, zevnitř mého těla, jsem slyšel strašný, usedavý, zoufalý pláč těch lidí. Drásalo to uši. Nemohl jsem to zastavit; mačkal jsem si břicho, chtěl jsem si ho roztrhnout. V panice jsem pustil rádio a z reproduktoru se ozvalo „Michal zabil tři lidi, policie po něm pátrá.“ Strnul jsem hrůzou a začal jsem panikařit. Podíval jsem se z okna a venku stály televizní štáby i davy lidí ukazující prsty směrem ke mně k oknům? Kolem oken mi s bzučením létaly drony, nahlížely dovnitř a s ostrými záblesky mě fotily? Byl jsem v pasti!
Vletěl jsem do obýváku ke své ženě „Už jsem volala sanitku…“ Vůbec jsem jí nevěřil! Myslel jsem si něco jiného – že mě chce zradit!
Milosrdná lež v sanitce a JIPka.
Když dorazil lékař, na mou hysterickou otázku o hlasích v břiše a dronech venku, odpověděl vážným pohledem „Okamžitě odjezd.“ Když mě nesli k sanitce, přes novináře a blesky fotoaparátů oslepující oči, mi lékař chytl ruku a řekl tu nejvíc uklidňující větu „Nebojte se… my vám ty hlasy z břicha v nemocnici operačně vyndáme.“ Ta milosrdná lež mě zachránila před naprostým šílenstvím během transportu do nemocnice.
Následující dny byly jen záblesky hrůzy na JIPce mezi pípáním přístrojů a šeptem sestřiček za plentou o tom „vrahovi“, kterého policie hledá. Pak přišel mladý lékař a sednul si ke mně a řekl „Nikoho jste nezabil… Byl to jenom sen… Vaše srdce to málem vzdalo.“
Delirium tremens není „pěkná haluška“ nebo „drsný sen“. Je to stav nejvyššího ohrožení života! Úmrtnost na neléčeném delirium je až 15 procent! Pokud se rozhodnete přestat pít po dlouhodobém tahu, nikdy to nedělejte sami doma stylem „přetrpím to“. V mém případě chyběly minuty k tomu, abych vyskočil ze třetího patra kvůli halucinacím o létání! Pokud se u vás nebo někoho blízkého objeví třes nebo zmatenost po vysazení alkoholu – okamžitě volejte záchranku! Nečekejte ani minutu! Jde o život!
Michal.
