Článek
Píšu tyhle řádky ze stolu našeho obytňáku. Se synem jedeme road trip a na dvě noci jsme zakotvili v kempu na jižní Moravě. Sedím venku, cucám obyčejnou minerálku a čumím na ten cvrkot kolem. Bez filtrů, bez chlastu, s čistýma očima. Je to zvláštní pohled.
Mise splněna, jde se k pípě
Nechci, aby to vyznělo, že mám spadeno na chlapy a dělám ze sebe morálního mistra světa. Sám jsem chlap a sám jsem v chlastu utopil kus života. Ale když tu teď sedím střízlivý, vidím věci, které mi dřív přišly normální, úplně jinak. Vidím tu klasickou kempovou šablonu. Přijede rodina, táta má v očích jediný divoký cíl: bleskově postavit stan, zatlouct kolíky, hodit věci do předsíně a okamžitě vypadnout s kámošema k pípě na první, pátý, desátý pivo. Základna je hotová, mise splněna, teď se jde chlastat.
A pak se dívám na ty mámy. Ty ženský často vyloženě trpí. Sledují, jak se chlap, se kterým jely na rodinnou dovolenou, během pár hodin mění v hlučnou, podroušenou figurku, ze které padají akorát trapné žvásty. Hlavou mi vrtá otázka: „Jak to, že ženský tuhle potřebu nemají? Proč mámy nemají hned po příjezdu urgentní nutkání zmazat se pod obraz a totálně vypnout?
Moje vlastní alkoholická hra
Když jsem pil, nikdy jsem takhle dovolenou netrávil. Když jsem byl s rodinou, držel jsem se. Sekal jsem latinu, dělal jsem vzorného tátu, nepopíjel jsem se před nima a věnoval se jim na maximum. Jenže dneska už si nebudu lhát do kapsy. Byla to jenom moje sofistikovaná alkoholikova hra. Divadlo pro okolí. Celou dobu jsem sice fungoval, ale vnitřně jsem byl stažený jako struna a v hlavě mi běžel jediný odpočet: „Už abychom byli doma, rodina šla spát a já mohl v klidu a potají otevřít ty svoje lahve a dorazit se.“ Ta úleva přišla až doma za zavřenými dveřmi.
O to víc tady teď sleduju ty druhé táty. Chlapy, co tady s dětma blbnou na plný pecky. Kopou do balonu, staví dráhy, smějí se a jsou pro ty kluky a holky stoprocentně přítomní. Žádný chlast, žádný únik k výčepu, prostě čistá tátovská energie. Vidím ten propastný rozdíl a smekám před nima.
Bez divadla a bez odpočtu
Já už dneska naštěstí žádný divadlo hrát nemusím. Nemusím počítat minuty, kdy už konečně budu moct být sám s flaškou. Jsem tu pro syna tady a teď. S plnou pozorností, i když je to občas unavující.
Ale dost bylo pozorování kempové reality. V příštím díle se vrátíme zpátky za zdi komunity. Moje nultá fáze totiž teprve začínala a ranní komunita mi měla ukázat, že tady se žádný divadlo hrát nedá.
Michal.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz.
