Článek
První noc v očistci
V noci jsem nemohl spát. Ležel jsem na zádech, zíral do neznámého stropu a v hlavě mi běžely stovky myšlenek. Chyběl mi mobil. Podvědomě jsem pořád šátral rukou po nočním stolku, abych zkontroloval čas nebo projel sociální sítě. Jenže tam nic nebylo. Jen tma a občasné Pavlovo hluboké oddechování z vedlejší postele. Naštěstí nechrápal, ale ten pocit absolutní izolace od okolního světa byl drtivý. První noc v komunitě je jako očistec. Člověk poprvé po letech zůstane sám se svou vlastní hlavou – bez alkoholu, bez filtrů, bez úniku.
Ranní řád a snídaně u velkého stolu
Ranní procitnutí bylo nekompromisní. Přesně v šest hodin se ozvalo rázné zaklepání na dveře. Vzápětí se otevřely a kluk, který měl ten den službu, houkl do pokoje: „Budíček, vstáváme!“ Pavel už na sebe házel tepláky a já ho v rychlosti napodobil. První bod programu: rozcvička dole před budovou. Ranní chladný vzduch a protažení celého těla mě sice dokonale probraly, ale žaludek jsem měl pořád stažený úzkostí. Po rozcvičce následoval úklid, takzvané rajóny. Pak byla snídaně.
Všichni jsme se usadili kolem velkého stolu v jídelně. Ti, co měli službu v kuchyni, začali roznášet jídlo. Každý z nás dostal svůj talířek: dva trojúhelníčky taveného sýra, tři plátky šunky a dva rohlíky. Uprostřed stolu stály konvice s teplým čajem. Přestože jídlo vonělo, nikdo se ho ani nedotkl. Všichni seděli v tichosti a čekali, až se posadí i lidé, kteří nás obsluhovali. Když už jsme seděli úplně všichni, slova se ujal předseda komunity – klient, který v domě pobýval nejdéle. „Dobrou chuť,“ řekl nahlas. Teprve v tu vteřinu cinkly první příbory a mohlo se začít jíst.
Já jsem ale neměl moc hlad. Tělo ještě bojovalo s nervozitou, takže jsem stěží snědl jeden rohlík s trochou sýra. Holka, která seděla vedle mě, si mého váhání okamžitě všimla. Byla to malá blonďatá dívka, mohla mít tak metr padesát, a vypadala jako křehká panenka. „Ty už nebudeš, že?“ zeptala se mě polohlasem. Jen jsem zakroutil hlavou a přisunul jí svůj talířek se zbytkem snídaně. Vzala si můj rohlík a spiklenecky se usmála: „Jsem ve vývinu, víš? Já bych jedla pořád.“ Oplatil jsem jí úsměv. Jmenovala se Nina. Později jsem se dozvěděl, že tahle drobná holka žila už od svých osmnácti let na ulici. Život se s ní nemazlil, ale v tu chvíli u stolu z ní vyzařovala neuvěřitelná jiskra.
Výdej léků a pohled z křesla
Po snídani nastal čas na další pevný bod dne – výdej léků. Ten se týkal v podstatě všech. Já sám jsem vyfasoval z Kroměříže asi pět druhů prášků. Většina z nich byla na úzkosti a deprese, k tomu něco na vysoký tlak, který jsem si svým dlouholetým chlastáním neuvěřitelně vytunil. Stáli jsme v řadě na chodbě. Před terapeutem měl každý z nás svůj regál označený jmenovkou. Když na mě přišla řada, vzal jsem si své léky, nalámal je na hromádku do dlaně a nasypal je do pusy. Zapil jsem to čajem z kuchyně. Pak přišla povinná tečka: otevřít pusu a zvednout jazyk. Kontrola musela být, nikdo tady nesměl léky schovávat nebo s nimi kšeftovat.
Po lécích následovala dvacetiminutová pauza. Sedl jsem si do křesla na chodbě a jen tak sledoval pohyb lidí kolem sebe. Nemusel jsem dělat vůbec nic. Jen sedět a pozorovat ten podivný mikrosvět. Sledoval jsem chlapíky, jak nervózně přecházejí z místa na místo, Ninu, která se potichu smála s někým z kuchyně, i dvoumetrového Pavla, který se s nikým nemazlil a balil si cigaretu. Každý z nich měl v sobě hluboký příběh a těžký náklad. Moje pozorování ale netrvalo dlouho. Za chvíli se u mě objevila terapeutka Jana. „Michale,“ oslovila mě klidným, ale pevným hlasem. „Chtěla bych s tebou za deset minut mluvit v kanceláři. Pak na mě klepni, ano?“
Pravidla hry: Žádný únik, žádný telefon
Zaklepal jsem. Jana mě hned pobídla: „Pojď dál, Michale, posaď se. Můžeme si popovídat?“ „Ano, můžeme,“ odpověděl jsem a sedl si na židli naproti ní. „Michale, jak se cítíš po první noci? Jaké máš myšlenky?“ „Jsem v novém prostředí, zvykám si,“ hlesl jsem a v hlavě mi vrtala jediná věc. „Můžu mít jednu otázku, Jano?“ „Ano, můžeš.“ „Kdy si budu moct zavolat nebo napsat SMS domů? Bývalé ženě nebo sestře? Jen abych jim dal vědět, že jsem v pořádku.“ Jana se na mě klidně podívala. „Michale, ale oni ví, kde jsi a jak to tady chodí. Byli informováni, že jsi bez telefonu. První měsíc se k němu vůbec nedostaneš. Pak se uvidí. Pokud budeš nutně potřebovat něco vyřídit, můžeš si zavolat z našeho komunitního telefonu. Ale nejdřív si napíšeš žádost, přečteš ji na ranní komunitě, vysvětlíš, proč je to důležité, a bude se o tom hlasovat.“
Zůstal jsem na ni koukat a nevěřil vlastním uším. „To jako vážně? Jakože ostatní lidi z domu budou hlasováním rozhodovat, jestli je můj hovor důležitý, nebo není?“ „Ano, Michale, přesně tak. A ten rozhovor pak navíc probíhá před terapeutem.“ Podíval jsem se na ni s neskrývaným úžasem. „A přijde vám to normální?“ „Michale, podívej se. To jsou pravidla komunity a přes ty nejede vlak,“ řekla tónem, ze kterého bylo jasné, že diskuse skončila. „Ty jsi alkoholik a sám moc dobře víš, jak jsi dokázal venku manipulovat s lidmi. My jsme tady na jedné lodi. Všichni jsme tu závisláci.“
Karty na stole: Kdo je tady čistá duše?
Zpozorněl jsem. Podíval jsem se jí přímo do očí. „Jak to myslíš, všichni?“ „No všichni, Michale,“ usmála se slabě. „Já jsem bývalá narkomanka. Brala jsem pervitin, koks a chlastala jsem k tomu taky. Všichni terapeuti, co tu potkáš, jsou lidi, co si sami prošli závislostí. Včetně hlavního terapeuta Romana. Snad jen paní asistentka v kanceláři, co tě včera přijímala, ta je čistá duše… Takže teď už snad chápeš, že nás tady nijak nepřechčiješ. Rozumíme si?“ Hluboce jsem vydechl. V tu chvíli mi došlo, že proti mně nesedí žádný teoretik z vysoké školy, ale člověk, co vidí skrz mě. „Ano. Rozumíme,“ řekl jsem.
„Zeptám se ještě, Jano,“ zkusil jsem to znovu, protože představa, že budu pít jen ten sladký ranní čaj z konvice, mě moc nelákala. „Kdy se budu moct dostat někam do obchodu? Já moc nemusím čaj, tak že bych si koupil třeba sirup nebo nějakou minerálku.“ Jana se pousmála, ale její hlas zůstal věcný. „Ty teď ještě nikam nemůžeš, Michale. Jsi v nulté fázi. Až se za čtrnáct dní dostaneš úspěšně do první fáze, můžeš jít s doprovodem do města do obchodu. Ale dovnitř do obchodu taky nesmíš. Budeš čekat venku a doprovod ti to nakoupí.“ Zase jsem na ni jen nevěřícně koukal. Ani do potravin mě nepustí samotného? „Teď můžeš leda požádat někoho, kdo už je ve vyšší fázi a může jít do obchodu v době vycházek, ať ti nakoupí,“ dodala, jako by mi četla myšlenky. „Tedy… pokud bude chtít. A teď se běž, Michale, připravit na ranní komunitu. Dneska budeš jen sedět a dívat se. Nehlasuješ, ani se nijak nezapojuješ. Jen se prostě dívej a poslouchej. Tak jdi.“
Vstup do nulté fáze
Vstal jsem z židle, v hlavě totální guláš z těch všech zákazů a fází, a vyšel jsem zpátky na chodbu. Komunitní systém mě začínal drtit hned první den, ale zároveň mě fascinovalo, jak promyšlené to celé je. Každý krok venku, každý doušek sirupu – všechno se tu muselo zasloužit. Zamířil jsem do velké místnosti, kde už se scházeli ostatní na ranní komunitu. Moje první lekce z toho, jak přežít v nulté fázi, právě začínala. Michal
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz.
