Článek
Odmítnutí v SMS a vojenský výcvik
Seděl jsem na lavičce v parku v rukách svíral plastovou láhev levného čůča a pomalu pil. Snažil jsem se přepít tu šílenou realitu. Hlavou mi běželo jediné: Ty vole, ty seš bezdomovec. Ty tady budeš vážně spát. Zkusil jsem poslední záchranné lano. Vytáhl jsem telefon a poslal zprávu své bývalé ženě. Prosil jsem, jestli se můžu přijít jen osprchovat a dát si teplou polévku. Odpověď přišla rychle a bodla u srdce: „Nezlob se, ale ne.“ No nic, aspoň jsem to zkusil.V tu chvíli mi v hlavě naskočil vojenský výcvik, který jsem kdysi dávno absolvoval. Mozek přepnul do nouzového režimu a já začal uvažovat, kde si najít pelech na přežití. Přesunul jsem se na lavičku do parku v kasárnách a čekal na tmu. Kolem chodili lidé z práce domů, do tepla. Dívali se na mě všelijak. Ten pocit, kdy se na vás okolí dívá jako na lidský odpad, byl naprosto strašný.
Jeho matrace, jeho nůž
Když se konečně setmělo, šel jsem obhlédnout terén. Zaujal mě ten největší keř, co v parku byl. Vlezl jsem dovnitř a k mému naprostému úžasu tam ležela matrace a spousta dek. Říkám si: Co to je? To je terno! Jenže radost netrvala ani vteřinu. Ze tmy za mnou se najednou vynořila silueta chlapa. Ve světle pouliční lampy se zableskla čepel. Vytáhl na mě nůž a zasyčel: „Na to zapomeň! Táhni, nebo tě ubodám.“ Na nic jsem nečekal. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal pryč, co mi síly stačily. Skončil jsem o kus dál. Na studenou zem jsem položil pár papírových kartonů, co jsem našel u popelnic, a prostě si lehl. Jen jsem tam nehybně ležel a bylo mi strašně do breku. Jak jsem mohl takhle doklepat svůj do té doby úplně v pohodě život? Nejhorší bylo, že jsem tehdy ještě pořád dával vinu všem ostatním. To, že si za to můžu sám, jsem si tehdy v té své hrdosti vůbec nepřipouštěl.
Bolest, co vás donutí chodit
V noci mě vzbudila ukrutná zima. Přišla s ní tak šílená bolest nohou, že jsem vůbec necítil prsty. Abych nezmrzl, musel jsem vstát a začít chodit. Chodil jsem tou ledovou nocí a brečel jsem bolestí a zoufalstvím. Nahlížel jsem do kontejnerů a hledal aspoň kousek jídla, ale hlavně chlast, který by mě zahřál a otupil smysly. Když začalo svítat, dostal jsem strach z probouzejícího se města a lidí. Zamířil jsem zpátky do parku. A tam jsem ho potkal. Toho bezdomovce ze včerejška, co na mě vytáhl nůž. Poznal mě. Schoval agresi a chraplavým hlasem povídá: „Ty seš tady novej, že? Odkud seš?“„Jsem místní,odpověděl jsem zkroušeně. Chvíli si mě prohlížel a pak kývl: „Dobrý, takže to tady znáš. Běž na charitu Cusanus na Malinovského ulici. Mají tam nízkoprahové centrum. Pokud seš střízlivej, tak tě pustí, zaregistrují jako novýho bezdomovce a můžeš tam být přes den v teple do tří do odpoledne. Ale večer… večer už je to zase tvůj boj. Dávej si pozor na ostatní bezdomovce a radši k nim nechoď. Hodně štěstí.“ Srdce mi trochu poskočilo. Byla to první užitečná rada.
Tak tohle byl můj úplně první den na ulici. Netušil jsem, že to nejhorší mě v tomhle novém, drsném světě teprve čeká…
Další díl mého příběhu najdete na následujícím odkazu:
