Článek
Jmenuju se Michal K. a jsem těžký alkoholik. Vlastně bývalý. I když v tomhle řemesle slovo „bývalý“ raději říkám s velkou pokorou. Dnes je to přesně rok, co jsem čistý. Rok, co nepiju. Rok, co jsem si vzal svůj život zpátky z rukou démona, který mě málem zabil. Ale nedokázal bych to sám.Když se podívám na své ruce dnes, drží svářečku. Jsem OSVČ, práce mě baví, živí mě a dává mi řád. Když se na ty samé ruce podívám ve vzpomínkách rok zpátky, nekontrolovatelně se třásly. Nedokázal bych udržet ani lžíci s polévkou, natož svářecí hořák.Prošel jsem si peklem, které si málokdo umí představit.
Zažil jsem delirium tremens – stav, kdy vám mozek selhává a vy vidíte věci, ze kterých tuhne krev v žilách. Stál jsem na hranici smrti. Třikrát jsem se pokoušel zachránit v psychiatrické nemocnici v Kroměříži. Tři ústavní léčby. Výsledek? Nic. Pokaždé jsem do toho spadl znovu. Systém selhal. Lékaři byli bezmocní. Moje bývalá žena mě držela nad vodou neuvěřitelně dlouho. Snášela věci, které by většina lidí vzdala hned na začátku. Bojovala za mě, dokud nebyla sama na absolutním pokraji sil. Nakonec to pochopitelně už nešlo dál a rozvedla se se mnou. Ztratil jsem rodinu, domov, všechno. Byl jsem úplná troska na odpis. Ale moje sestra to nevzdala. Hustila mi do hlavy, že to zvládnu, tak dlouho a tak vytrvale, až jsem tomu nakonec sám uvěřil. Začal jsem věřit jí, protože sobě už jsem věřit nedokázal.
A pak přišel švagr. Udělal věc, kterou by žádný cizí šéf nikdy neriskoval. Vzal mě, lidskou ruinu, a dal mi práci. Věřil mi, když mi nevěřil nikdo na světě. Vzal mě k sobě a naučil mě svařovat. Dal mi do rukou řemeslo, které mě dnes drží při životě a dává mi obživu.
Až v tomhle bodě, obklopený touhle neuvěřitelnou rodinnou záchrannou sítí, se něco stalo. Nebyl to zázrak z nebe. Bylo to jedno obyčejné ráno, kdy jsem se podíval do zrcadla a v té trosce uviděl záblesk člověka, kterým jsem kdysi býval. Opřel jsem se o víru své sestry, o šanci od švagra a řekl si: „A dost. Beru si svůj život zpět.“ Tento blog nepíšu proto, abych se litoval. Píšu ho jako otevřenou zpověď chlapa, který byl na absolutním dně. Chci vám ukázat, jaké to je žít v lihu, jaké to je v léčebnách, a jak těžké – ale možné – je vybojovat si svobodu. Chci také ukázat, jak moc záleží na lidech kolem vás.
Dnes můžu vídat svého syna, kdykoliv chci já nebo on. Platím výživné, dávám mu kapesné a poprvé v životě mám pocit, že jsem tátou, na kterého může být pyšný. Když se mě lidé ptají, jak jsem to dokázal, když ani slavná Kroměříž nepomohla, neumím jim odpovědět jednou větou. Pomohla rodina. A moje vlastní rozhodnutí. Proto píšu tento příběh. Příběh o tom, že naděje existuje, i když už vám nikdo nevěří. Ani vy sami sobě ne.Vítejte na mé cestě zpátky do reality.
