Článek
Moje setkání s paní Janou: Když vám psycholožka připomene, že jste měl být mrtvý.Po rozhovoru s Pavlem z Bruntálu u jídelního stolu se ve mně něco zlomilo. Ta kroměřížská mlha, která mě do té doby halila do bezpečné apatie, začala pomalu řídnout. Jenže procitnutí na uzavřeném oddělení 12A s sebou nese jednu krutou věc – realita začne bolet. A právě v téhle fázi, kdy chemie z chlastu definitivně vyprchávala, mě čekala další zásadní zkouška. Práce na vlastním vnitru.Při ranní komunitě ke mně přistoupila hlavní sestra. A oznámila mě: „Michale, v deset hodin máte schůzku s paní psycholožkou Janou. Buďte nachystaný.“Odešla a mně v hlavě naskočila okamžitá otázka: Nachystaný? Jak se mám sakra nachystat na psychologa? Neměl jsem plán. Rozhodl jsem se, že to nechám náhodě. Na co se zeptá, na to odpovím. Nic víc, nic míň.Tyrkysová křesla a falešné sebevědomí.Přesně v deset hodin mě sestra odvedla do místnosti, kde se pacienti setkávají s psychology. Prostředí bylo skromné, vlastně až strohé. Žádný luxus, jen dvě kožená křesla výrazné tyrkysové barvy a malý stolek, na kterém stál úplně prázdný košíček. V rohu místnosti se krčila malá knihovna s pár svazky od zvučných autorů. Všechna ta literatura měla jedno společné téma – psychologii a nemoci s ní spojené.Sedl jsem si do jednoho z těch tyrkysových křesel. Automaticky jsem hodil nohu přes nohu, jak jsem byl zvyklý z dřívějšího života.Jenže hned vzápětí mi to blesklo hlavou: Tohle ne. Sundej tu nohu dolů. Takhle působíš moc spokojeně. A ty rozhodně spokojený nejsi. Jsi alkáč a jsi na uzavřeném oddělení. Rychle jsem se opravil a srovnal se v křesle.V tom přišlo lehké, tiché zaklepání. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila paní psycholožka Jana.Byla to krásná žena středního věku s černými vlasy, oblečená jednoduše – v bílém tričku a bílých kalhotách. První, co mě na ní okamžitě upoutalo, byl neuvěřitelně hezký, uklidňující úsměv. Působila neskutečně klidně, jako by do místnosti s ní zavanul tichý jarní vánek.Posadila se naproti mně do druhého křesla, podívala se mi do očí a zeptala se: „Sedí se vám dobře, Michale? Nepotřebujete něco?“„Ne, děkuju, všechno v pořádku,“ odpověděl jsem.Otázka na tělo.Paní Jana si vzala do ruky blok a tužku. Chvíli se dívala do papírů, pak zvedla pohled a položila první otázku: „Jak se vám spalo dnešní noc?“„Dobře,“ hlesl jsem. Byla to ta klasická, naučená odpověď, kterou člověk říká, aby měl klid.„Budíte se v noci? Máte sny?“ pokračovala s tím svým klidným hlasem.„Ano. Budím se často. A vlastně právě kvůli těm snům.“„Jsou zlé?“„Ano… někdy ano.“Paní psycholožka na chvíli zmlkla, otočila list v bloku a pak tón jejího hlasu mírně zvážněl. „Michale, vy jste před rokem, ještě před vaší druhou léčbou tady u nás, prožil delirium tremens, že?“Znovu jsem jen odevzdaně přikývl: „Ano.“„Víte vůbec, co to znamená?“ zeptala se a upřeně se na mě podívala.Pokrčil jsem rameny: „No… asi jsem to tehdy hodně přehnal s pitím, tělo to nezvládlo a tak se to prostě dostavilo.“Paní Jana N. se mírně naklonila dopředu, položila tužku a řekla větu, která mi projela tělem jako elektrický proud:„A víte vy vůbec, Michale, že delirium tremens v drtivé většině případů končí smrtí?“Ochranná ruka nad alkoholikem.Chvíli jsem byl úplně zticha. V hlavě mi naskočil ten děsivý obraz z nemocnice. Viděl jsem sám sebe, jak ze mě trčí spousta hadiček a já jsem lapený úplně v jiném, zvráceném světě. (Poznámka autora: Své delirium tremens si pamatuji do posledního detailu a mám v plánu se vám s ním svěřit v některé z dalších kapitol.)„Paní psycholožko,“ prolomil jsem ticho, „já vím, že jsem měl víc štěstí jak rozumu. Vlastně mám nějaké štěstí pořád. Nevím proč, ale nade mnou pořád ještě někdo drží ochrannou ruku. Přitom bych si zasloužil trpět do konce života za tu bolest a trauma, které jsem způsobil svým blízkým.“Paní Jana jen lehce přikývla a něco si zapsala do bloku.„Míšo, vy si zřejmě uvědomujete, že už je to vážné,“ podívala se na mě upřeně. „Ale řekněte mi upřímně, co vlastně od nás očekáváte? Jak vám máme pomoci? Vy totiž pořád ještě nechcete. Něco vám brání. A já vám teď nastavím zrcadlo, protože to potřebujete slyšet.“Hlas měla stále klidný, ale její slova řezala do živého.„Vy si myslíte, že jste jediný na světě, kdo prochází těžkým terénem? Co čekáte od života? Že je to procházka růžovým sadem? Život je strašně tvrdý k lidem, kteří se mu neumí postavit čelem. Dokud nezačnete mít tu zdravou naštvanost a nezačnete se prát, tak tady budete končit pravidelně.“Proč to samé chcete udělat svému synovi?Opřela se v tyrkysovém křesle a udeřila na nejcitlivější místo mé duše.„Vy přece máte pro koho žít. Máte malého syna. Je ve věku, kdy potřebuje tátu, a ne lítostivou trosku. Jste velký chlap, vždyť vy se musíte umět s životem přece prát! V papírech jsem četla, že jste vyrůstal bez otce. Byl to těžký alkoholik a zemřel na to. Proč to samé chcete udělat vašemu synovi? Dobře, žena se rozvedla, to se stává, že lidé jdou od sebe. Ale proč za to má trpět váš synek a být bez táty? Když už nechcete zpět do života kvůli sobě, tak musíte kvůli němu.“Seděl jsem tam a cítil, jak mi divoce buší srdce v hrudníku. Její slova mě svlékala donaha.„Paní Jano, jak to mám udělat?“ hlesl jsem bezradně.„Po malých krocích, Michale. Začněte u sebe. Máte se rád?“„Nemám.“„Ale to musíte. Pokud se začnete mít rád, začnete si i pomáhat. Nechcete přece pomáhat někomu, koho nenávidíte. Začněte o tom přemýšlet. Krok po krůčku. Nesveďte se k tomu, abyste tady seděl sám u stolu jako boží umučení. Pusťte chvilku černé svědomí pryč a myslete na budoucnost. Jsou lidé, kteří už opravdu žádnou budoucnost nemají. Ale vy tu možnost ještě máte.“Hlava jako pátrací balón.Když jsem odcházel z místnosti a dveře klaply, měl jsem hlavu jako pátrací balón. Všechno se ve mně vařilo. Ale její slova na mě strašně moc zapůsobila. Zasekla se hluboko a už tam zůstala.Teď, s odstupem času, vám chci veřejně poděkovat. Děkuju vám, paní Jano. Začal jsem se mít rád a už v sobě nevidím nepřítele. Přesně dnes vím, o čem jste tehdy v těch tyrkysových křeslech mluvila. Trvalo to, ale pochopil jsem to.
Další díl mého příběhu najdete na následujícím odkazu:
