Článek
Jako kluk jsem byl plný pýchy, když mě táta vezl ze školky na štangli od kola. Tehdy jsem ještě nechápal, proč mě místo domů vzal do hospody.
Vzpomínka první – Kosí bratři
Odpoledne utíkalo v zajetém nemocničním rytmu, ale já jsem byl duchem úplně jinde. Když skončil program, šel jsem si sednout do společenské místnosti do křesla u televize. Obrazovka blikala, lidé kolem mě mluvili, ale já jsem nevnímal nic z toho. V hlavě mi duněla slova paní Jany. Probudila ve mně něco, co jsem v sobě desítky let držel pod zámkem. Ačkoliv to strašně bolelo a já se tomu bránil, vzpomínky začaly vyplouvat na povrch jako nechtěný film.Před očima mi naskočil obraz z raného dětství. První jasná vzpomínka na to, jak alkoholik hlídá své dítě.
Pamatuji si, jak mě jednou ve školce vyzvedl otec. Měl jsem obrovskou radost, byla to pro mě úžasná změna, protože jinak pro mě vždycky chodila mamka. Táta se usmíval, když mě přebíral od soudružky vychovatelky, a já jsem se dmul dětskou pýchou. Říkal jsem si: To je dobře, že všichni vidí mojeho taťku.Táta mě oblékl a vyšli jsme ven. Měl s sebou kolo. Vysadil mě na štangli přímo před sebe, pevně mě chytil a s úsměvem řekl: „Pozor na nohy, Míšo.“ Vzápětí jsme vyrazili. Byl jsem nadšený a myslel si, že jedeme rovnou domů. Jenže po nějakém úseku táta najednou změnil směr jízdy. Otočil kolo a jel úplně opačně, někam jinam.Zastavil před budovou, na které svítil nápis Hospoda u Hlaváčků – dnes už ta budova dávno neexistuje. Sesedli jsme z kola, otec se na mě tajuplně usmál a mrkl: „Pojď, jdem na sodovku.“Vevnitř mě okamžitě udeřil do očí těžký, strašně zakouřený vzduch a ohlušil mě velký hluk. Otec zamířil k jednomu ze stolů, kde už seděli dva chlápci. V mých dětských očích vypadali úplně stejně jako můj táta. „To jsou kamarádi, kosí bratři, víš? Chvilku tu s nima něco proberu,“ řekl mi otec a posadil mě vedle sebe.Předem mě na stůl přistála velká žlutá sodovka. Sklenice byla masivní a těžká, musel jsem ji chytit oběma rukama, abych se pomalu napil. Otec dostal na stůl pivo a velkého panáka. Sledoval jsem, jak panáka s naprostou samozřejmostí hodil do sklenice s pivem a dlouze, dychtivě se napil.
Teď, s odstupem mnoha let, už si nevybavuju, jak dlouho jsem tam s ním vlastně seděl. Ale muselo to být hodně dlouho. Venku za okny hospody už byla úplná tma a lidé se pomalu začali rozcházet. Tehdy jsem tomu nerozuměl a neuvědomoval si to, ale otec už byl strašně opilý.Najednou se s prásknutím otevřely dveře. Do zakouřeného sálu vešla moje maminka. Měla vyděšený a rozzlobený výraz a rázným krokem zamířila přímo k našemu stolu. V tu chvíli se ve mně probudil čistý dětský instinkt – ani nevím proč, ale strašně jsem se lekl a bleskově se schoval pod stůl.Maminka začala na otce hrozně křičet. Ten křik se rozléhal po celé hospodě. Pak se sehnula, popadla mě pod stolem za ruku a vytáhla mě nahoru. „Jdeme domů!“ hlesla ostře.
Venku byla černočerná tma. Šlapal jsem vedle ní a v hlavičce měl úplný zmatek; pořád jsem vlastně nechápal, co se to kolem mě stalo a co otec udělal špatně. Vždyť mě přece vzal na sodovku. Maminka po celou cestu domů potichu a nešťastně plakala. A mě to tiché vzlykání v temné ulici bolelo víc než ten křik v hospodě..Z této životní lekce v tyrkysových křeslech jsem si odnesl jedno zásadní poznání.
Minulost, kterou se snažíme utopit v alkoholu nebo pohřbít v tichu, nikdy opravdu neumírá. Jen trpělivě čeká ve tmě na okamžik, kdy budeme nejslabší, aby nás znovu dostihla.Alkoholismus není dědičný jako barva očí, ale vzorce chování a tichá traumata se v rodinách přenášejí jako neviditelná štafeta. Pokud nenajdeme odvahu se zastavit, odemknout své vnitřní trezory a postavit se pravdě čelem, budeme dál nevědomky psát pro své děti stejně bolestivé scénáře, jaké naši rodiče napsali pro nás.Uzdravení nezačíná tím, že přestaneme pít. Začíná tehdy, když odpustíme tomu malému, zklamanému dítěti v nás, přestaneme v sobě vidět nepřítele a najdeme v sobě dostatek sebelásky na to, abychom ten začarovaný kruh konečně rozbili. Možnost změnit svou budoucnost máme totiž v rukách jen my sami – bez ohledu na to, jak temná byla naše minulost.
P.S. pro čtenáře: Tento blog píšu jako svou osobní terapii a také proto, abych ukázal, že ze dna se dá odrazit. Dnes normálně pracuji jako OSVČ, řádně platím daně a státu vracím každou korunu, kterou do mě vložil během mých tří ústavních léčeb. Pokud moje syrové texty pomohou byť jen jednomu člověku uvědomit si, že má problém s alkoholem dřív, než ztratí všechno, mělo to smysl. Diskuse pod články zrcadlí stav naší společnosti a zrcadlo, které mi nastavujete, mě posouvá dál. Děkuji za přečtení i za každý komentář, který pomáhá šířit tento příběh dál.
Michal K.
Další díl mého příběhu najdete na následujícím odkazu:
