Článek
Kancelář, trezor a ztráta signálu
Jakmile za námi zapadly dveře společenské místnosti, tlak v mých prsou trochu povolil. Jana mi pokynula rukou směrem k chodbě: „Sedni si tam do křesla a počkej, až tě zavolají z kanceláře. Sepíšete s asistentkou přijímací formulář. Teď už se můžeš po domě pohybovat sám.“ Sám. Ta nová volnost mě paradoxně trochu děsila. Ještě dopoledne mě hlídali na uzavřeném oddělení, a teď tu sedím v křesle, nikdo nade mnou nestojí a kolem mě proplouvají cizí lidé.
„Michale? Pojď dál,“ ozvalo se z pootevřených dveří kanceláře. Asistentka byla věcná. Úřadování běželo rychle, jako na běžícím pásu. Pár podpisů, souhlas s řádem komunity. Pak přišla na řadu ta nejcitlivější část – odevzdání věcí. Do těžkého kovového trezoru v rohu místnosti putovala moje peněženka, doklady a veškerá hotovost. Peníze v komunitě nepotřebuješ. A pak to přišlo, což mi trošku sebralo vítr z plachet: „Ještě mobilní telefon, prosím. Vypnout a položit sem. “V tu vteřinu mi to došlo. Moje jediné spojení se světem bylo v trapu. Žádný únik k displeji, žádná možnost zavolat si o pomoc. V komunitě telefon prostě neexistuje. Tečka.
Návrat do starých časů
Teď už jsem v tom byl opravdu sám za sebe. Asistentka ho vzala, zamkla do trezoru a klíč schovala. Seděl jsem tam, sice mě to mrzelo, ale hned vzápětí mě zaplavil zvláštní pocit tiché úlevy. Jako by mi z ramen spadlo obrovské závaží. Najednou mi nikdo nemohl volat, nikdo mě nemohl shánět. Bylo to zvláštní retro. Vrátil jsem se do let, kdy jsem byl mladý, nikdo neměl vlastně telefon a běhali jsme venku. Svět se smrsknul na tento jeden dům, čtrnáct lidí a les kolem. Dnes jsem za ten moment hluboce vděčný. Kdybych tehdy mohl utíkat k displeji, nikdy bych nezačal dělat to nejdůležitější: mluvit sám se sebou. Díky tomu, že mi vzali telefon, mi zbyl jen papír a tužka. Dnes mám napsaných deset tlustých deníků. Kdykoliv v nich můžu listovat, pročíst si své tehdejší pocity a vracet se zpět do těch zásadních situací, které tehdy otáčely mým kormidlem .
Pokoj číslo 7 a pravidla hry podle GTA
„Tady je tvůj pokoj, Michale,“ řekla Jana, když jsme vyšli po dlouhých točitých schodech. Každý náš krok doprovázel starý dřevěný podklad, schody vrzaly strašnou, skřípavou píseň. Pokoj číslo sedm. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Místnost byla skromná. Dvě postele, dva noční stolky, dvě skříně na oblečení a na okně něco jako zanedbané kaktusy. Na jedné z postelí seděl zády ke mně muž. Než jsem stačil pozdravit, řekl: „Ty neumíš klepat, než někam vstoupíš?“ Ten hluboký hlas jsem si vybavil okamžitě. Pavel.
„Tak dali tě ke mně, jo? Dva alkáči v jedné místnosti, to je krásné… Doufám, že nechrápeš, protože jinak jdeš okamžitě za dveře na chodbu.“ Stoupl si a dal si ruce v bok. Pavel měl asi dva metry, byl to velký chlap, ale bylo mu tak 35 let. V tu chvíli jsem si řekl: tenhle nemohl být na vojně. Vyzkouším na něj to, co jsem se tam naučil já za mlada. Pokud teď sklopím hlavu, budu tady za sráče. Přišel jsem až úplně k němu, narovnal se a řekl jsem mu: „Jmenuješ se Pavel, že? Poslouchej, Pavle. Velice rychle zapomeň na to, že tu budeš určovat pravidla, ano? Nevím, jestli chrápu. Pokud jo, máš smůlu. Pokud chrápeš ty, mám zase smůlu já. Ale ujišťuji tě, že na chodbě spát NIKDY nebudu, jasné?“ Pavel se mi díval do očí. Atmosféra zhoustla. Pak se ale usmál: „To je dobře, že nejsi ovce. Čekal jsem na tvou reakci.“ Posadil jsem se a začaly jsme si povídat.
Patnáct léčení a dvě vězení
Pavel měl 36 let a od svých 16 žil po dětských domovech a polepšovnách. Ve dvaceti byl poprvé na protialkoholním léčení v Kroměříži – a pak ještě čtrnáctkrát. Dvakrát byl ve vězení, jednou za fyzické napadení policisty a podruhé za „elpaso“. Při tom všem byl ještě závislý na pervitinu a gambler. Vždycky si rád říkal GTA, podle té počítačové hry. Přišlo mu to vtipné. Ale já našel nového přítele. Člověka, který mi při mém pobytu hodně pomohl otevřít oči a naučil mě nesoudit lidi jen podle jejich spisu, ale podle toho, proč se vlastně do takových malérů dostali.
A Pavlíku, jestli si to čteš, tak ano, neposlechl jsem tě. Píšu i o tobě. A můžeš teda přijet a rozbít mi tu hubu, jak jsi mi slíbil. Rád tě uvidím.
Michal.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz.
