Článek
Nepřekvapivě se za 14 dní nenašel nikdo, komu by stálo za to napsat nějaký námět. Můžeme tedy směle konstatovat, že „široká a univerzální regulace elektronických médií NENÍ MOŽNÁ“.
Můžeme ale svět digitálních médií nějak rozparcelovat, abychom zjistili, zda jsou nějaké oblasti, kde dává regulace smysl?
Off-line versus on-line?
Prvně si musíme uvědomit, že nový svět internetu není komunikačně jednosměrný – tj. od masmédií směrem k veřejnosti, ale projevuje se v něm každý jednotlivec formou a obsahem, který považuje za vhodný. Celkem jednoduše dojdeme k názoru, že na soukromé vyjadřování na Internetu se vztahuje Listina základních práv a svobod (https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html), která je součástí ústavního pořádku. A i na vyjadřování na Internetu se vztahují paragrafy článku 17:
Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
Není žádného důvodu, proč by se na expresivní vyjadřování Toníka Vosolsobě na Twitteru nemělo pohlížet stejně jako na jeho blbé kecy v hospodě nebo vykřikování na náměstí. Dovolím si predikovat, že regulace zasahující do svobody slova právě jen ve virtuálním světě by narazila u Ústavního soudu.
V případě nějakého off-line protiprávního jednání (podvody, vyhrožování) má stát nástroje proti k odhalení a postihu. Takže zde další regulace netřeba (pokud se někdo rozhodne vystupovat pod přezdívkou „méďa béďa“ nebo „sličná princezna“, je to jeho volba – v hospodě taky nevytahujete občanku, když potřebujete zařvat „císařpán je vůl“).
A co zlí kapitalisti?
Pojďme se teď zabývat těmi, kdo publikacemi na internetu vydělávají peníze. Pokud je obecné podnikání na Internetu rovnocenné s podnikáním off-line, pak bychom si měli vystačit s „označením“ provozovny a zapsáním podnikatele do rejstříku (živnostenského, právnických osob, DPH). Stejně jako off-line podnikající subjekt musí mít i ten on-line vest nějakou evidence příjmů (a případně výdajů) a zisk řádně danit.
Na žádnou z výše uvedených povinností nepotřebujeme mít speciální pravidla.
Oproti off-line světu je o hodně jednodušší poskytovat přeshraniční služby, či podnikat ze zahraničí – ať již třeba z Estonska, Kypru nebo Panenských ostrovů. S ohledem na to, že je ČR součástí EU, měli bychom naše pravidla pro přeshraniční podnikání harmonizovat s EU. Jednak se nám budou pravidla lépe vymáhat a jednak může zaujímat relevantní postoje a vznášet požadavky na nadnárodní hráče.
Kudy tedy dál?
Takže se zdá, že ani pro obecně podnikající/publikující na internetu nepotřebujeme žádné specifické požadavky.
Ono to není překvapivé, protože kdybychom chtěli vážně regulovat všechno audio a video, které na internetu jsou, skončíme velmi brzy na nedostatku kapacit.
Zatím jsme se tedy k žádné specifické potřebě regulovat audio a video na internetu nedostali, uvidíme, zda něco navrhnete v diskusi a nebo zda budeme dále porcovat medvě…eh…trh ve snaze najít nějaký důvod existence RRTV či jiného podobného orgánu.
