Článek
V posledních několika měsících probíhá diskuse o budoucnosti médií v ČR, respektive postoje státu k mediálnímu trhu. Ta podoba má hodně podob, hodně různých zájmových skupin a hodně témat.
Postavení a fungování veřejnoprávních médií, regulace nízkoprahových mediálních formátů, diskuse o dezinformacích a manipulacích veřejností.
Přestože těch témat i diskutujících je fakt hodně, mají dvě věci společné.
- Jde o reaktivní diskuse, kdy někdo objeví „mediální problém“ a následně se na něj nějak „napasují“ možná řešení.
- V diskusích absentuje vazba na současně užívané technologie. Za technologie je v kontextu vydáváno jakékoliv vhodné anglické slovo.
První věc způsobuje, že vymýšlíme řešení na problémy (občas i domnělé problémy), které nemusí být už zítra aktuální. Vymyšlená řešení mohou být snadno obejita současnými technologiemi a nebo už zítra nemusí být vůbec relevantní.
Zároveň nikde není vidět „big picture“ – zájmy státu (případně společnosti), tj. kam stát v dané věci míří. Často se k nám dostane nějaká regulace „z Bruselu“, kterou pomocí „goldplatingu“ vylepšíme tak, že nad ní i v Bruselu vrtí hlavou. A to jenom proto, že po cestě: gesční úřad ->připomínkovací místa -> legislativní rada vlády -> vláda -> sněmovna -> senát -> president -> exekutiva sedí dostatečné množství „aktivních poradců“, „dobře zabydlěných expertů“ a úředíků, co je jim to fuk.
Výsledkem je bordel v právním řádu, ve kterém na sebe odpovědnost za zprasený výkon veřejné správy hází všichni zúčastnění (ve snaze, že nakonec neulpí na nich).
Absence elementární znalosti technologií způsobuje, že při diskusích a následně opatření je snaha vměstnat trh do prostředí, které už několik (desítek) let neexistuje. Například diskuse o veřejnoprávních médiích, kde se seriózně pracuje s „omezenou dostupností“ malého množství lineárních kanálů, platila naposledy před dvaceti pěti lety (trh postupně konverguje k IP sítím s univerzální dostupností médií na různých typech zařízení a nelineární konzumaci).
Podobným nepochopením je princip něčeho, čemu se říká podcast. Mějme pravidelně natáčený pořad mluveného slova s moderátory a hostem, který je dostupný jako audionahrávka nebo videonahrávka. Takový pořad můžete zařadit do vysílání, svého archívu nebo na nějakou agregační platformu. Myslím, že něco takového mohl vysílat už meziválečný Radiojournal před 100 lety. Relativně nové (tedy – dvacet let staré) je pojmenování takové služby, což udělal Český rozhlas někdy v roce 2005.
Problémem, který je v diskusi o podcastu svázán, je odkaz. Odkaz je zvláštní konstrukt, který umožňuje provázat obsah jednoho provozovatele s obsahem jiným. Proč to vykládám, když je to zřejmé? Inu proto, že česká mediální diskuse tenhle princip dost ignoruje – přestože je na něm založen World Wide Web a aplikace na něm postavené (například i Spotify a podobné platformy).
Co bychom tedy mohli/měli řešit?
Dovolím si nadhodit několik námětů.
- Odpovědnost za obsah, který vygeneruje AI. Naši a evropští zákonodárci se sice bijí v prsa, že nás ochrání, ale zatím nevídím žádnou metodu, která nás ochrání před obsahem vygenerovaným AI mimo ČR.
- Definice relevantního média. Zatímco v dobách minulých byl vliv přímo úměrný velikosti „mediálního domu“, v dnešní době dokáže tříčlený podcast zlikvidovat celou agendu státu. Na druhou stranu je nesmysl snažit se regulovat celou mediální scénu, protože jí tvoří desetitisíce subjektů – a větší část z nich má svoje sdělovací prostředky mimo jurisdikci ČR. Takový trh je neregulovatelný.
- Definice odpovědnosti v případě multimodálních dat. Řekněmež, že máme virtuální prostředí ve virtuální realitě provozované agregační plaformou (která je registrována na Panenských ostrovech), kde běží sportovní soutěže z celého světa, u nichž zabezpečuje překlad AI. A to celé ekonomicky financuje přímo nebo nepřímo nějaká sázková kancelář (Pavle promiň, pokud na tom už pracujete). Zodpovídá někdo za celou tu platformu, když jsou to jenom provázané mediální streamy?
- Zda a jak při definici média oddělit formu distribuce a obsah?
- Potřebujeme jinou definici „mediálního“ podnikatele? Zatímco dříve to byl někdo jako TV Nova, dneska je to teenka, která vybírá peníze za unboxing „gadgetů“.
- Potřebujeme nějaké Rady starších moudrých pro regulaci, když se ukazuje, že jsme opakovaně selhali jak v oblasti volby lidí s morálním kreditem, tak v oblasti volby lidí s dostatečným pochopením vývoje?
- A v neposlední řadě … potřebujeme vůbec nějakou národní regulaci, když máme jednotný evropský trh s médii?
Uvidíme, zda pěna dní přinese potřebu v tom nějak pokračovat …
