Regulace médií v ČR: Kdo hraje?

Naše regulace elektronických médií je založena na dobře známému členění z dob rozhlasového a televizního vysílání. Tedy z dob, kdy jsme konzumovali média prostřednictvím tranzistorových rádií a katodových trubic (mladší ročníky zkusí ve wiki termín „vakuová obrazovka“).

V těchto dávných dobách byl hlavním předmětem vysílatel, od kterého se všechno odvíjelo. Takový vysílatel nejenže vyráběl multimediální obsah (tj. pořady, ale i reklamu), ale zároveň je programoval do (statického) vysílacího schématu a v neposlední řadě také zajišťoval vysílání.

Časem se přišlo na to, že obsah pro něj mohou zabezpečovat třetí subjekty (producenti), nicméně odpovědnost za vysílání zůstala i nadále na vysílateli. Stejně dopadla reklama, kdy sice reklamní čas inzerentů prodávají agentury, nicméně regulovaným subjektem je pořád vysílatel.

Se vzrůstajícím pokrytím vznikly i vysílací sítě, což jsou technické platformy, skrz které se šíří signál. Můžou to být rádiové vysílače na kopcích, satelity nebo „dráty zakopané do země“ (v moderní podobě jsou ty dráty skleněné). Na vysílací sítě bylo možno uvalit nějakou technickou regulaci (třeba aby se zabránilo rušení), ale jinak byly celkem z obliga.

Tohle schéma bylo možné snadno regulovat, zvlášť, když regulátor uvalil na regulované subjekty spoustu celkem drahých povinností (například archív vysílání). Zároveň bylo relevantních vysílatelů relativně málo, takže jsme zažili jen málo velkých incidentů - například zcelování regionáních licencí pod hlavičku Primy, desetimiliardové kotrmelce Vladimíra Železného nebo veřejnoprávně televizní spacákovou krizi v ČT.

Regulované subjekty samozřejmě vymýšlely různé způsoby, jak regulátorovi ztížit zásahy – typicky se snažily, aby firma s vysílací licencí byla oddělená od firmy, která vlastnila obsah, což vedlo k názvům jako „česká výrobní“, což umožňovalo jistou míru kličkování před regulátorem.

Pamatuju si ještě doby, kdy nám premiér Klaus říkal, že jemu stačí k úřadu sekretářka a notýsek, kdy i progresivní politici či novináři s úsměvem říkali, že ten internet je pro pár zmatených profesorů. Možná mám někde fotku příjezdu serveru o velikosti menší lednice značky Compaq na náš sál do Dejvic, kdy ho doprovázela posádka vozidla v nápisem iDNES.

Protože nám v nové době televizní a rádiové vysílání nezmizelo, role vysílatele zůstala, leč nabývá rozličných podob. Stejnou roli mohou hrát mediální domy (jako je Nova, Prima, Česká Televize nebo DNES, Seznam), přes lokální projekty a městské televize (Praha TV, Brno TV či Mikroregion Pernštejn) až po speciální projekty (infokanály kabelovek, TV Noe nebo Vodárenství TV). Přestože i zde najdeme projekty, na které se dá regulačně obtížně dosáhnout, jsou pořád svázány s nějakým „kanálem“ a odpovědností. Tady se revoluce nekoná.

V oblasti vysílacích sítí se nám ovšem dost dramaticky situace zkomplikovala. Satelitní, rádiové a kabelové vysílání (v podobě DVB-??) zůstalo a pokud by bylo doplněno pouze IPTV a HbbTV vysíláním, tak by nešlo o žádné drama. Vysílací síť jako vysílací síť.

Jenže … do hry vstoupily OTT služby. Taková OTT služba se skládá z lokální aplikace (může běžet jako HTML/JavaScript v browseru), která běží v televizi v obýváku, na počítači nebo mobilu, ze serveru někde v cloudu a obecný Internet mezi nimi. A protože aplikace, cloudy i Internet se fakt blbě regulují. Už tady nastává problém. Pokud je provozovatel v ČR (a částečně v EU), nějak na něj dosáhnete – například skrz to, že bude mít smlouvu o distribuce s vysílateli. Otázka je, jakou regulaci na něm můžete vynutit. Pokud například provozuje personalizovanou reklamu, jen těžko po něm můžete chtít nahrávky celého vysílání (protože minimálně reklamy budou personalizované). OTT službu mohou provozovat i vysílatelé – a pokud vezmu svojí zkušenost z víkendu z jedné české celoplošné TV, tak srovnané úrovně audia (dle normy EBU 128) s ostatním vysíláním ta reklama s panem Kašpárkem rozhodně neměla.

V každém případě je tu velká šance, že se jako regulátor ani nemusíte dozvědět, kdo službu provozuje a do jejího provozu nemáte jak zasáhnout. Ale aspoň si nějak můžete zachovat tvář.

Kde naopak tvář zcela jistě ztratíte jsou agregátory, které pracují s uživateli generovaným obsahem. Moderně jsou nazývané sociální sítě a nabízejí způsob, jak levně vyrobeným obsahem zasáhnete velkou masu populace. Protože jsou tyto agregátory typicky globální technologické firmy, je jim úplně jedno, jak vypadá trh v malé zemičce uprostřed Evropy. Jsou ochotné se bavit s velkými hráči, jako jsou nadnárodní korporace nebo trhy se stovkami miliónů uživatelů. Představa, že si na nich – YouTube, TikTok, Meta/Instagram či Spotify vymůžete nějaké specifické regulace (typu: „reklama nemůže být v publicistickém pořadu“), je zcela lichá. V lepším případě Vám na výzvy neodpoví, v horším přijde odpověď na hlavičkovém papíře právní kanceláře, který říká: „s náma si nic začínat nechceš“.

Ale moment … Pořád tu máme ty uživatele, kteří generují obsah. A pokud to nejsou úplní hobíci, existuje šance, že věci dělají pro peníze a bude existovat nějaká stopa. Když půjdete POTICHU cestou od největších, můžete dosáhnout situace, kdy získáte tichý souhlas těch velkých a malými se nemusíte zabývat. A pak můžete postupovat metodou postupného utahování šroubů.

Pokud se Vám to ale potichu nepodaří, vybouchne vám problém do obličeje a velikost problému bude zvětšena tím, že část těch uživatelů bude vnímána společností jako opinion makeři. A tyhle i nechcete naštvat, ať už vysílají kecy nebo se dívají na problém zevnitř či jsou komická dvojka (teda takových je víc).

Zatímco u většiny subjektů můžete počítat s tím, že v jejich zájmu je vydělat nějaké (ideálně velké) peníze, v případě uživatelů s touhle motivací počítat nemůžete. Jsou tu uživatelé dělající to pro svoje ego, posílení odborné erudice, protože třeba mají rádi svojí cílovou skupinu a nebo chtějí ovlivňovat společenské dění. A jejich reakce pak nebude hezká. Tedy … v realitě dnešních dní … NENÍ HEZKÁ.

Když už jsme si popsali jednotlivé hráče, zkuste si za domácí úkol trochu potrápit hlavu následujícími situacemi: