Článek
Dospělí, děti a technologicky rozvinutý svět kolem nás. Kdo v těchto vztazích nastavuje pravidla? Vychovávají v dnešní době dospělí své potomky, nebo už naopak začaly děti „vychovávat“ své rodiče a učitele? Učíme se lépe s využíváním umělé inteligence, nebo jen Ona – neživá se opravdu učí a My – živí spíš zakrňujeme? A „žijeme“ ještě v reálném světě, nebo jsme se již definitivně „odstěhovali“ do Matrixu?
Když jako postarší pedagog s třicetiletou praxí pozoruji dění kolem sebe, nejsem si odpověďmi na tyto otázky zcela jistý…
Když vidíte, jak čtrnáctiletá dívenka uštědří facku své matce a ta se vzápětí ještě své dceři omluví, když posloucháte vyprávění šestnáctiletého učně obviněného z loupežného přepadení, kterého doposud jeho matka „ubránila“ před celým světem, nebo když se patnáctiletá studentka gymnázia začne dusit před každým zkoušením, nenechají vás tyto zážitky chladným. Začnete hledat přijatelnou odpověď na jednu základní otázku: Jak je tohle vůbec možné?
Je, a vždycky bylo. Jen s tím rozdílem, že dříve jsme byli svědky podobných jevů zřídkakdy, bohužel nyní velmi často.
Příběhy jsem vybral zcela záměrně; na rozdíl od mnoha jiných mají šťastný konec. Školačka přestala tyranizovat svou úzkostnou matku-samoživitelku, výchovy svého syna se efektivně (a zároveň nenásilně!) ujal do té doby výchovně odstrkovaný otec a studentka svá zkoušení „rozdýchala“. Všichni zúčastnění (děti i dospělí v jejich blízkém okolí) se začali chovat jinak než doposud. Dodnes si kladu mnoho otázek, co je k tomu vlastně přimělo. Byl bych naivní, kdybych uvěřil, že pouze vhodná odborná intervence, nastavení pravidel či prozření klientů.
Jsme u jádra věci. Často nám nedochází, jak moc se jedinec a jeho (ať již živé nebo neživé) okolí vzájemně nepřetržitě ovlivňují. A je zcela lhostejné, jde-li o záměrnou činnost (výchovu) či jiné, jakkoli vhodné i nevhodné, vlivy okolního prostředí.
Jednoduše řečeno, po celý svůj život jsme neustále „vychováváni“ okolním světem a my „vychováváme“ svět kolem nás. Nebo se o to alespoň pokoušíme.
Uvedu jednoduchý příklad: Malé dítě vidí za výlohou drahou hračku, kterou chce mít. Můžeme se pak stát svědky dvou rozdílných událostí. Dítě neudělá nic (vyhodnotí situaci jako předem beznadějnou), nebo naopak spustí takové divadlo, že mu ji rodiče okamžitě koupí, i kdyby si na nákup měli vzít spotřebitelský úvěr.
Je dobré se zamyslet, co se v této situaci všem odehraje v hlavě.
Dítě si v prvním případě může říct: Takové hračky nosí jen Ježíšek, takže si ji můžu jen přát. Ukáže na hračku a rodičům řekne, že se mu líbí. A pak trpělivě čeká do Vánoc. V druhém případě bez varování spustí silný řev, protože ví, že tímto způsobem donutí rodiče okamžitě hračku zakoupit. Dítě použije strategii, která se mu zpravidla dříve osvědčila. Strategii, kterou si dříve muselo někde vědomě či nevědomě osvojit.
Každá akce spustí příslušnou reakci. Rodič může stručně a v klidu svému potomku vysvětlit, že mu hračku nekoupí a jeho přání si „pouze“ zapamatovat. Anebo ze strachu z dalšího vyhrocení situace a následné ostudy hračku ihned zakoupit. V poslední době lze spatřit novou strategii – rodiče dítěte se začnou chovat, jako by se nic nestalo, případně problematické dítě nebylo jejich.
Jednání každého je závislé na tom, co v podobě genů po předcích podědil, jaké dovednosti si dříve osvojil a zejména jaké má ze svého jednání očekávání budoucího vývoje. To vše postupně vede, přesněji mělo vést, k rozvoji osobnosti v podobě pozornosti, trpělivosti, důslednosti, nezávislosti a ohleduplnosti. Slovníkem teorie her – v každé hře používáme takovou strategii, kterou ovládáme a o které jsme přesvědčeni, že nám přinese zisk a úspěch nebo alespoň sníží ztrátu.
Kdyby se problematika výchovy a vzdělávání odehrávala pouze mezi lidmi samotnými, nebylo by ještě tak zle. Jenže s rozvojem civilizace vstoupily do hry i její technologické výdobytky, na kterých se naše existence stala dokonale závislou. Uvědomme si například, jak nám výchovu ulehčují, či komplikují „chytré“ mobilní telefony. Pračky, myčky, auta, mobilní aplikace, umělá inteligence se stále vylepšují, aby nám více ulehčily život. Vše kolem nás se stále vyvíjí a zdokonaluje. Ale platí to samé i pro nás, pro lidi? A je pro nás neustálé ulehčování života vždy přínosné?
Naše přirozenost nás v podobě pocitů a pudů žene třemi směry – k pohodlí, ke společenskému přijetí a uznání a touze zapsat se do dějin. První z nich nám velí: vyhýbej se nepříjemným věcem a vyhledávej ty příjemné. Druhý nás nabádá: dělej všechno tak, aby tě ostatní měli rádi a na společenském žebříčku jsi dosáhl co možná nejvyššího postavení. Třetí nám radí: dělej věci tak, aby tady po tobě něco zůstalo. Celá tisíciletí nám tato našeptávání přírody pomáhala přežít. Ale v současnosti se začíná situace obracet. V technologicky rozvinutém a přelidněném světě se blahobyt a touha po moci stávají naší zkázou.
Na naše emoce se už bohužel v dnešní době nemůžeme stoprocentně spolehnout. Je načase zapojit i pragmatický intelekt.
Vycházejme z faktu, že jsme emoční bytosti, které se občas dokážou i nad něčím zamyslet. Třeba nad tím, zda je nyní vhodnější „ochranitelský“ nebo „otužující“ výchovný přístup a také, kam mohou oba vést v extrémní podobě. Není dobré, aby naše jednání řídil strach z nepřiměřené reakce nezralého dítěte nebo jeho rodiče, citové vydírání a manipulace, ale také přehlížení, nezájem a lhostejnost. Aby se rodiče báli svému dítěti svěřit sebemenší úkol a vyžadovat jeho splnění, či učitelé se báli zkoušet své žáky ze strachu z jejich psychického zhroucení. Myslím si, že nastal čas, abychom se všichni probudili, začali přemýšlet a následně i konat. Protože, neuděláme-li to teď my, udělá to později za nás někdo jiný. Nebo ještě hůře, „něco“ jiného…
