Sňatky stejného pohlaví se budou jmenovat manželství, tečka

V posledních dnech se nám opět v rámci politických a mediálních kruhů rozhořela diskuse na téma „narovnáme práva registrovaných partnerů/partnerek s právy párů, které uzavřely manželství, ale nechceme, aby se to jmenovalo stejně.“ V rámci tohoto článku chci upozornit na to, že se jedná o výjimečně absurdní diskusi.

Nejprve si ale pojďme udělat pořádek v tom, jak se věci mají. V Česku od roku 2006 platí zákon o registrovaném partnerství. Přijetí tohoto zákona bylo výsledkem dlouhodobé a vysilující snahy mnoha organizací a počátek těchto snah lze datovat do roku 1992, kdy tehdejší Sdružení organizací homosexuálních občanů (SOHO) formulovalo první konkrétní návrh na začlenění registrovaného partnerství do Zákona o rodině a do Občanského zákoníku. Bylo zapotřebí dalších 14 let, pět rozdílných návrhů zákona a přehlasování veta prezidenta Klause, než byl zákon ve své minimalistické variantě přijat. Již tehdy bylo zřejmé, že snahy o regulaci reprodukceschopnosti a šance na zakládání rodiny páry stejného pohlaví byly mezi ústředními motivy poslanců z KDU-ČSL a ODS. Koneckonců jak ve své knize píše Jiří Hromada, varianta, která by tehdy neobsahovala tzv. zákaz adopcí, byla zcela neprůchozí. Tehdejší § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství totiž obsahoval ustanovení: „Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.“ Toto velmi nepopulární ustanovení bylo nejen důvodem značné hořkosladkosti prosazení zákona o registrovaném partnerství, ale také se stalo symbolem úpadku stavu ochrany lidských práv v Česku. Trvalo totiž ještě celou dekádu, než se všemi instancemi prokousal soudní proces až k Ústavnímu soudu, který toto ustanovení, jež zřetelně omezovalo práva osob žijících v registrovaných partnerství, vyškrtl.

Nyní se nacházíme v situaci, kdy se (s výjimkou zmíněného nálezu Ústavního soudu v roce 2016) od přijetí zákona o registrovaném partnerství nic neudálo, a můžeme tedy říci, že z politického a právního hlediska situace LGBT+ lidí v Česku stagnuje již dlouhých 17 let. Mezinárodní unie LGBT+ organizací ILGA-Europe každoročně vytváří tzv. Duhový index (Rainbow index). Možná vás nepřekvapí, že naše umístění mezi cca 50 státy (záleží na tom, které počítáte jako evropské) v Evropě za poslední léta klesalo. V roce 2013 jsme byli na 18. příčce, přičemž 17. bylo Irsko a 19. byla Malta. Dnes jsme na 32. příčce, Malta se vyšplhala na první místo a Irsko je 15. V mezičase nás pomyslně předehnala již většina zemí a rozhodně většina zemí EU. Duhový index ILGA-Europe je postaven na několika kritériích, hodnotí obecně stav rovnosti a nediskriminace, postavení LGBT+ rodin, trestné činy z nenávisti a hate speech, právní uznávání genderové identity, právo na tělesnou integritu intersex osob (o tomto tématu jsem psal v minulém článku) a celkově sleduje i prostor občanské společnosti a azyl.

Bohužel v žádné z těchto oblastí se u nás nic neodehrálo, po letech vyčerpání LGBT+ organizací následkem přijetí „registrovaného partnerství“ byly snahy o zlepšení situace svazků a rodin LGBT+ lidí obnoveny nejprve ze strany organizace PROUD a posléze došlo ke zformování širší platformy Jsme Fér, která usiluje o novelu občanského zákoníku § 655 OZ, kde by došlo ke změně dvou slov z aktuálního „manželství je trvalý svazek muže a ženy“ na „manželství je trvalý svazek dvou lidí“. Takto snadno lze promítnout potřebné změny do většiny předpisů týkajících se manželství (včetně adopcí, pěstounství či přiosvojení) a také do zákonu o matrikách. Poprvé byla taková novela ve formě poslaneckého návrhu předložena v červnu 2018. Mezitím ale pochopitelně „odpůrci“ nespali a byl rovněž předložen tzv. protinávrh usilující o zakotvení „definice manželství“ jakožto výlučného svazku jen mezi mužem a ženou přímo do Ústavy. Tento protinávrh, kolem kterého se mobilizovali zejména neliberální poslanci z KDU-ČSL a ODS, byl tak jistě jedním z důvodů, proč až po téměř třech letech (1052 dnech), 29. dubna 2021, Poslanecká sněmovna konečně dokončila byť jen první čtení a poslala oba konkurenční návrhy do druhého čtení. Pak skončilo volební období a aktuálně máme v Poslanecké sněmovně obdobnou situaci, dva poslanecké návrhy (jeden usilující o manželství pro všechny a druhý usilující o jeho ústavní zákaz), oba jsou poslané do druhého čtení a jediný rozdíl je v tom, že ještě nejsme na konci volebního období vládní koalice SPOLU.

Nyní tedy máme dva návrhy, které jsou pochopitelně vzájemně neslučitelné. Za poslední léta se ale dramaticky změnila situace ve společnosti a aktuální podpora manželství pro všechny je již nebývale vysoká (58 % společnosti dle CVVM manželství podporuje), přidávají se již nejen petice ze strany občanské společnosti, ale také ze strany velkých firem, ze strany divadel či kin, a nedávno dokonce přišla podpora i ze strany věřících.

Jak ale víme, v Poslanecké sněmovně panuje specifické mikroklima a v důsledku relativně nízké fluktuace zdejších poslanců a poslankyň jsou zdejší nálady jaksi odpojené od reality ve společnosti a spíše připomínají nějaké mocenské souboje mezi různými skupinami a křídly poslanců, které po dekádách upevňování moci vykazují zvláštní rezistenci vůči jejich názorové revizi. Odpůrci uzákonění „manželství pro všechny“ bývají často rámováni jako „konzervativní poslanci“, na tomto místě je ale třeba poskytnout korektiv, neboť nelze souhlasit s tím, že by zájem určité skupiny vstoupit do svazku, který fundamentálně odráží konzervativní hodnoty – věrnost, zájem o rodinu a reprodukci, snahu o udržitelnost atd.– byl něčím jiným než konzervativním zájmem. Pokud by LGBT+ lidé chtěli rodinu a manželství jakkoliv narušovat nebo zpochybňovat, sotva by ve společnosti tvořili asi jedinou skupinu, která se na důležitosti tohoto institutu tak jednoznačně shodne. Přes 98 % ze všech 3429 odpovědí v nedávném výzkumu mezi LGBT lidmi by si uzákonění manželství pro všechny přálo. Podobně pak z pohledu vědy založené na důkazech neobstojí žádné názory, které by zpochybňovaly rodičovské kompetence stejnopohlavních rodičů v oblasti výchovy dětí. Data, věda ani výzkum však v této diskusi bohužel nehrají prim.

Aktuálně se tak v rámci poslaneckých klubů můžeme setkat s různými skupinami, které si často jen na základě svých subjektivních dojmů a světonázorů formují (či spíše zformovaly) postoje k otázce „manželství pro všechny“. Jsem ale velmi rád, že se dnes v Poslanecké sněmovně aspoň trochu změnily poměry a několik poslanců se již ke své neheterosexuální orientaci přihlásilo otevřeně – např. Jan Berki (STAN) nebo Jiří Navrátil (KDU-ČSL) a do roku 2021 též exministryně obrany Karla Šlechtová (nestranička za ANO). Naštěstí pak též větší a větší část poslanců a poslankyň vnímá, že LGBT+ lidé jsou též v jejich nejbližším rodinném okolí a že otázka se nás vlastně týká všech.

To ale nic nemění na tom, že aktuálně se diskuse stále nepohybuje pouze v obrysech, zda a kdy budeme hlasovat o „manželství pro všechny“, ale dochází ke snaze hledat „kompromisy“ na místech, kde jsou velmi zvláštní či nežádané. Různí poslanci se tak v posledních letech snažili vytvořit dojem, že lze „narovnat práva“, ale zároveň nezavést „manželství pro všechny“. Tady se tedy dostávám k diskusi nad tzv. kompromisními návrhy, které se v různé míře objevovaly ať již jako „fantomový návrh“ poslance Patrika Nachera (ANO), který kuloárně připouštěl změny na úrovni změny příjmení, vdovských důchodů, společného jmění a možná též příjmení, ale s různou mírou nekonkrétnosti odmítal zájem o zrovnoprávnění rodin tvořených páry stejného pohlaví a dětmi, které vychovávají (tj. odmítal právo na uznání druhého rodiče, možnost společného osvojení a podobně). V podobných obrysech se později objevuje ve velmi nezáviděníhodné pozici poslanec Jiří Navrátil, který podobný návrh neuznávající rodičovská práva sám představil. V posledních týdnech či měsících pak vrcholí diskuse o tom, zda by přeci jen Česká republika nemohla být již připravena na přijetí novely OZ v takové podobě, aby došlo ke zrovnoprávnění institutu manželství a registrovaného partnerství, avšak s tím, že by manželství de facto bylo párům stejného pohlaví zapovězeno, neboť by se patrně jednalo jen o novelu zákona o registrovaném partnerství, který by se nově jmenoval například „zákon o partnerství“.

Ještě než se vyjádřím k tomu, proč si myslím, že v oblasti lidských práv a svobod LGBT+ lidí nelze dělat kompromisy, musím sdílet své pochopení i pro ty, kdož s takovým řešením souhlasí. Rozumím zejména situaci rodičů a dětí žijících v duhových rodinách, žijí totiž tady a teď a potřebují nejen uznání, ale také základní jistoty a práva. Děti žijí například se dvěma lesbickými matkami, ale jen jedna matka z nich má k dětem právní vztah. Tato situace je skutečně tristní a nedůstojná, dopadá pak zejména na děti (např. když se dvojice rozejde). Chápu tedy, že těmto párům toto řešení v podobě druhořadého institutu připadá akceptovatelné, je totiž východiskem z prekérní situace. Jedním dechem ale dodávám, že nejen z naší historické zkušenosti, ale i z důvodů bodů zmíněných níže, tentokrát nelze takové řešení nazvat „kompromisem“ nebo si snad myslet, že to takto může zůstat na dlouho.

Za prvé se domnívám, že by mohlo jít o porušení naší Listiny základních práv a svobod, která je součásti našeho ústavního pořádku a v Hlavě první v obecných ustanoveních jasně uvádí, že: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Je na odbornících na ústavní právo, zda by v případě zavedení takového stavu bylo takové dělení lidí ve společnosti obhajitelné z této perspektivy.

Za druhé se domnívám, že jde o slepou cestu. Podobně jako tomu bylo v případě Rakouska, které se vydalo nejprve právě touto cestou a skutečně v něm došlo k vyrovnání institutu registrovaného partnerství, jež obsahovalo „všechna práva“, ale nejednalo se o manželství. Tamní Ústavní soud totiž později na základě dlouhého procesu v roce 2017 došel k závěru, že rozlišování mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím je dnes neudržitelné bez diskriminace stejnopohlavních párů. Samotnou existenci dvou odlišných právních institutů totiž soud chápal jako projev nerovnosti mezi heterosexuálními a neheterosexuálními osobami. V nálezu doslova bylo, že:

Takto způsobený diskriminační účinek se odráží v tom, že na základě rozdílného označení rodinného stavu („ženatý/vdaná“ vs. „žijící v registrovaném partnerství“) jsou osoby žijící ve stejnopohlavním partnerství nuceny odhalovat svoji sexuální orientaci i v situacích, ve kterých tato není a nesmí hrát žádnou roli, a zejména s ohledem na historické pozadí této problematiky jsou tak vystaveny riziku diskriminace.

Soud proto došel k závěru že zákonné rozlišování mezi vztahy osob opačného a stejného pohlaví porušuje zásadu rovného zacházení, která zakazuje veškerou diskriminaci osob na základě osobních charakteristik, jako je zde sexuální orientace.

Za třetí je třeba podívat se na reálnou situaci a společnost, ve které žijeme. Již přes deset let u nás mají stejnopohlavní páry právo uzavírat registrované partnerství, ale jejich rodiny o nich nemluví jako o „registrovaných partnerech“, ani nejasně jako o „partnerech“, ale jako o sezdaných lidech. V každodenních konverzacích tak slýcháme: Můj muž je dnes doma. S ženou jsme se vzaly na zámku. Já sám můžu říct, že s mužem žijeme šťastně již 16 let a svatbu jsme měli na zámku. Naši přátelé, ale ani cizí lidé proti těmto výrokům nic nenamítají, opravdu nikdy jsem se s žádným takovým odmítnutím nesetkal. Ostatní totiž sami vnímají, že by nebylo slušné nás opravovat nebo nás jakkoliv v tomto ohledu korigovat. Vědí, že by se nás to mohlo dotknout, že by nás tak diskriminovali a zasahovali do naší důstojnosti. Až na malou část společnosti a několik hlasitých aktivistů z řad organizací usilujících o vyvolávání kontroverzí, nesnášenlivosti a negativních emocí nemá většina Čechů a Češek s LGBT+ lidmi problém. Jsme totiž jejich kamarády, členy rodin a známými, a oni našimi.

Čtvrtý důvod, proč si myslím, že zachovávat dvě instituce není dobrý nápad, úzce souvisí se třetím, ale hlouběji se v něm zamýšlím nad samotnými politiky a političkami, které takový odpor svou činností nebo nečinností podporují.

Je vám někým podsouváno, nebo si sami myslíte, že bránění možnosti uzavírat manželství párům stejného pohlaví či bránění uznávání jimi vytvářených rodin plní nějaký ušlechtilý cíl? Myslíte si, že takto ochráníte něčí tradiční rodinu? Že někoho pomáháte chránit před něčím špatným? Všichni máme nějaké strachy a obavy, většina chce žít v naplňujících vztazích, mnozí též mají zájem zakládat rodiny, dělit se o své vědomosti, zdroje nebo jen jednoduše přispívat ke kontinuitě života a naší společnosti. Je pro vás tradiční rodina spíše místo, které odlišné odsuzuje, kde se jedni povyšují nad ostatní, nebo je to pro vás místo, kde se mají všichni cítit bezpečně a kde k sobě máme chovat vzájemnou úctu? Je statisticky nepopiratelné, že 5-10 osob ze 100 není heterosexuálních (jsou tedy LGB+) a minimálně 1-2 osoby budou vnímat, že jsou trans, nebinární nebo intersex. Někdy můžete mít pocit, že takových lidí ve společnosti přibývá, a možná se vám nelíbí, jak se oblékají a líčí a jak nesvázaně na vaše poměry prožívají a vyjadřují své identity, ale je tomu tak proto, že se méně a méně bojí a tedy vnímají, že mohou být sami sebou. Není divu, že už 51 % ze všech lidí v naší společnosti má nějaké přátele nebo známé mezi neheterosexuálními muži či ženami. Je vysoce pravděpodobné, že pokud LGBT+ osoby a jejich práva a plné začlenění do společnosti blokujete, tak odmítáte a zraňujete i někoho z vašeho vlastního okolí. LGBT+ lidé mají tu nevýhodu, že jejich rozmanitost či jinakost nemusí být na první pohled vidět – jednoduše se dá skrývat a tabuizovat, koneckonců proto jsme v psychologii už dávno popsali termín coming out. Ve společnosti, která nedává automaticky prostor neheterosexuálním lidem, tak požadujeme, aby se ostatní vůči heteronormě vymezili právě coming outem (ale nic takového neočekáváme od heterosexuálních osob), čímž ztěžujeme životy zejména dětem. Možná už znáte pojmy jako menšinový stres, jedna z jeho forem je právě obava z nepřijetí druhými, strach z toho, že nás odmítnou, a s nimi související vnímaná potřeba svou identitu tajit. Menšinový stres si bere svou velkou daň a ne náhodou byly faktory jako přijetí manželství pro všechny shledány výzkumem jako významně odpovědné za snížení sebevražednosti nejen LGB+ mladistvých, ale všech mladistvých. My také v Národním ústavu duševního zdraví aktuálně pracujeme na vyhodnocování dat z české studie v oblasti sebevražednosti LGBT+ lidí a předběžné výsledky hovoří zcela jasně, LGBT+ lidé mají násobně vyšší sebevražednost než heterosexuální lidé, a další výzkumy jasně nasvědčují tomu, že je tomu tak v důsledku působení menšinového stresu a nízké míry přijetí ze strany blízkých či společnosti.

Koncem měsíce by mi měl vyjít článek v odborném žurnálu Psychiatrie pro praxi, kde publikuji první česká data o tzv. comingoutových milnících – (1) kdy si děti uvědomí svou sexualitu, (2) kdy ji poprvé pojmenují a (3) kdy ji oznámí poprvé další osobě. Nejedná se o měsíce, ale průměrně téměř o čtyři roky mezi 13. a 17. rokem života. Toto všechno si nyní zasaďme do kontextu, kdy neliberální Orbánův režim v Maďarsku zakazuje informování o LGBT+ tématech všem do věku 18. let a omezuje tak zásadním způsobem zdraví maďarských mladistvých. Když si toho všimla občanská společnost v Česku a vyzvala naši vládu, aby takový krok odsoudila, zaznělo hlasité mlčení. Zmrazení či úpadek práv LGBT+ lidí v regionu ale nijak nekritizovala ani naše minulá vláda. V Polsku nyní lidé zřejmě konečně od moci odstavili vládnoucí stranu PiS, která si ale v rozsahu škod nijak nezadá se situací v Maďarsku, neboť v minulých letech pomalu zaváděla dokonce tzv. „zóny bez tzv. LGBT-ideologie“ jimiž v poválečném uspořádání Evropy bezprecedentně pošlapávala práva skupiny lidí, nyní vymezené na základě sexuální orientace a genderové identity. Nás všechny ale zřejmě v Česku nejvíce zasáhly zprávy o loňském teroristickém útoku na bratislavský bar Tepláreň, při kterém byli zavražděni dva lidé - Juraj a Matúš. Ačkoliv reakce občanské společnosti na Slovensku i v Česku byla dojemná a intenzivní, společná a sjednocující výzva Společně proti nenávisti, kterou jsme kolektivně adresovali naší vládě, se doposud nesetkala s žádnou hmatatelnou změnou.

Pokud se otevřeně stavíte proti přijetí LGBT+ lidí ve společnosti, pokud přijímáte argumenty typu, že je potřeba chránit „tradiční rodinu“, nebo že sňatek muže a ženy je nadřazený sňatku párů stejného pohlaví, nebo snad že „páry stejného pohlaví nemohou, nebo dokonce že by neměly mít děti“ či jiné podobné, zamyslete se prosím nad otázkou, zda svou činností nějak přispíváte k zušlechťování/povznesení naší společnosti? Jestli nelegitimizujete u některých lidí nesnášenlivost? Zda máte prostor pro revizi svých dosavadních postojů? Zda dokážete změnit názor, připustit, že konat dobro můžete jinak?

Svůj pátý a poslední důvod jsem si nechal na samotný závěr. Česko je země s něco málo více než 10 miliony obyvatel. V Evropě s námi jsou další země, které o přijetí manželství pro všechny rozhodly v minulých letech, a tamní společnosti si diskusi či politizace tématu už ani nepamatují. V žádné z evropských zemí, ve kterých žije bezmála 340 milionů obyvatel, se ale v názvu mezi manželstvím párů stejného a různého pohlaví nerozlišuje. Jednoduše zde platí manželství pro všechny a ve všech těchto společnostech a jazycích si zde stejnopohlavní páry říkají manželé a manželky. Bude naše desetimilionová země chtít nadále vyčleňovat, inspirovat se Orbánem, Ficem, Kaczynským, nebo snad Putinem, který v Rusku prozatím naposledy přispěl k zavedení ústavního zákazu manželství? Tedy zeměmi, které ovládly populistické vlády strašící obyvatelstvo vymyšleným strašákem tzv. genderové ideologie? Někteří se v Česku chceme cítit jako pokroková země, věříme, že máme dlouhou humanitní tradici a že jsme schopni prosadit se i jako lídři v oblasti lidských práv. Myslím si, že k tomu ale nepřispějeme tím, že si budeme vybírat jen vzdálené komunity utiskované velkými národy, ale také části našeho vlastního obyvatelstva, které jsou zranitelné a stále čelí systémovému vyloučení.

Před 103 lety Československo dokázalo být 23. zemí na světě, která přiznala volební právo žen. V otázce rovného manželství už ale nejsme ani 33., přeběhli nás i ve Slovinsku, jakožto první z postkomunistických zemí, ale také v Estonsku, jakožto první z postsovětských zemí.

V následujících obrázcích (které jsem vytvořil s pomocí AI a následně ručně upravil) vás chci seznámit s realitou žitou ve všech Evropských zemích, kde již platí manželství pro všechny. Opravdu ve všech těchto zemích se tento institut jmenuje stejně. Alespoň řečnicky mě napadá otázka, zda si manželské páry z těchto zemí u nás budou nechávat říkat jinak, když u nich je to manželství? Následující ilustrace vezmu chronologicky, podle toho od kdy manželství pro všechny platí ve vybraných zemích, a rovnou prozradím, že byste si neměli nechat ujít úplný konec. V zemích, kde vedle sebe funguje více jazyků vybírám vždy jen jeden.

Tady se omlouvám, ale řecké písmo se mi nedařilo a opravdu jsem se snažil.

No a když to vyjde i tady, tak už to snad vyjde i jinde, kde to všem moc přeji.

Za korekturu děkuji Kateřině Panešové.