Článek
Včera jsem četl o padesátiletém muži z Itálie, který se staral o svou matku s alzheimerem. Bohužel to nezvládl. Ruply mu nervy a zabil ji. Někdy je opravdu lepší v zájmu zachování života a zdraví přenechat péči o staré, nemocné a nemohoucí na profesionálech.
Moje máti mě taky zrovna pěkně drtí. Například včera: Její chronická zácpa vypadala tak, že jsem málem volal sanitku, jaké měla ukrutné bolesti, jenže větší dávku projímadla do ní ne a ne dostat. Ona se radši bude trápit. Po urputném naléhání a přemlouvání jsem do ní o dva hlty projímadla víc přece jen dokázal vpravit. A zhruba za tři hodiny začal rachot. Šlo z ní ven všechno za poslední týden.
Náramně se jí ulevilo a člověk by čekal, že mu poděkuje, jenže ona mi vyčetla, že jsem to s tím projímadlem přehnal a že teď má kvůli mně průjem. Prostě si jede Trautenberkův styl: „To kyselo je moc kyselý a ten bramborák je moc bramborovej.“
Což fakt nepotěší. Desetkrát vynesete a vymyjete kbelík, abyste se dozvěděl, že všechno je vaše chyba. Ještě ten den jsem jí raději koupil toaletní křeslo, aby příště nemusela do kbelíku, jelikož na toaletu by to s chodítkem nestihla. Ale dnes, když už je jí líp, mi tvrdí, že je to zbytečné a že křeslo prodáme.
Když mě pošle něco nakoupit, a já jí všechno, co chtěla, donesu, najednou se mě zeptá, proč jsem jí nepřinesl piškoty. Odpovím, že piškoty na seznamu jejich přání nebyly, a ona mi na to řekne, že mě to mělo napadnout. Že je ve skutečnosti chtěla, myslela si na ně, ale neřekla mi to. Já ale myšlenky číst neumím.
Co chce máma, je svaté, co chci já, je podružné. Když se ukáže, že jsem měl pravdu v tom, co jsem chtěl já, začne tvrdit, že to chtěla taky, jen jsem ji špatně pochopil. Je to jen můj dojem, že se stářím se z některých lidí stávají nesnesitelní sobci?
K mé velké lítosti máma ve svých 82 letech neví, co se životem, a cítí se odstrčená, opomíjená, zbytečná a asi i frustrovaná. Hledá jakési zadostiučinění a uspokojení a momentálně ho zřejmě nachází v tom, že mě neustále peskuje. Asi si tak dokazuje, že ještě není úplně odepsaná, nebo já nevím.
Nedávno jsme se přestěhovali do staršího bytu. První den se jí byt ohromně líbil, ale po týdnu už tady „všecko smrdí, v koupelně a na záchodě jsou ošklivé staré obklady a kuchyňská linka se hodí leda tak na sběrný dvůr.“
To je sice pravda, jenže věděla předem, když mi vzlykala do telefonu, že chce z eldéenky pryč, že nejdeme do luxusního apartmá dubajského hotelu. Upozorňoval jsem ji, že ze začátku to bude těžké a že byt je hodně vybydlený. Když byla ještě v eldéence, tak byla ochotna odejít odtamtud třeba do squatu, ale po týdnu, kdy je z ústavu pryč a my bydlíme ve starším zanedbaném bytě, už by se ráda stěhovala jinam - prý do něčeho lepšího a zrekonstruovaného. Kde ale takový pronájem za nedubajskou cenu vzít, to už mi neporadí.
První den chválila retro nábytek, který tu zůstal po předchozím nájemníkovi: Že prý jí připomíná mládí a že retro je teď stejně zase v módě. Po týdnu už se za ten nábytek stydí. Není asi dost reprezentativní a jsme asi za chudáky, že nemáme nové a hezké věci. Tohle se jí nejspíš honí hlavou. Sotva se trochu otrkala, už by chtěla vilu na Ořechovce.
Je to pro ni seberealizace a zábava vyhledávat konflikty a dramata. Zřejmě je to tak pro ni lepší, když se něco děje. V eldéence by jen civěla do zdi a poslouchala rádio. Mimochodem, když píšu tyhle řádky, brblá, že nejsem s ní. Nemám žádné soukromí. Prý to v LDN bylo o moc lepší. Ona si o ten návrat vyloženě koleduje, protože já tohle nedávám.
Svým způsobem ji ale chápu. Sice se neustále hádáme, ale emoce jsou přece život. Možná, že když mě může peskovat, pomáhá jí to tolik nemyslet na stáří, nemoce a blížící se konec.
Jindy se zase upíná na úplné ptákoviny. Třeba na bazoši najde, že někdo daruje věšák na ručníky, a pošle mě pro ten věšák přes celé město. Stydím se na ten inzerát vůbec zavolat, jenže je nesmlouvavá a neoblomná. Ten věšák na ručníky chce vlastně jenom kvůli tomu, že se skládá z madla a takových tyčí, a ona potřebuje to madlo, aby se jí líp vstávalo z wc. Klade mi na srdce, že jestli ty tyče nepůjdou odmontovat, tak mám po cestě zpátky věšák vyhodit do popelnice.
Což jsem taky udělal, neboť ty tyče by se musely jedině odřezat. Načež přijdu domů, seznámím ji se situací a ona začne dělat scénu, co jsem to provedl, a proč jsem ho vyhodil (sama mi to přitom nakázala), když ona si mezitím usmyslela, že se dá věšák do koupelny na ručníky. Když jí na to řeknu, že chtěla, abych ten věšák v případě nepoužitelnosti vyhodil, odsekne, že to jsem přece mohl vědět, že by se bezvadně hodil do koupelny. Takže se zase pohádáme. A takhle to jde den za dnem.
Já bych si přál klid a ne nepřetržité válčení, jenže to máma zjevně nechce. Mermomocí ji to táhne zpátky do LDN. Protože na jakoukoliv moji oponenturu odpovídá tím, že to stejně věděla, že na ni budu zlý a že se o ni nedokážu postarat.
Jindy, když má lítostivou náladu, několikrát za den zdůrazní, že mě nechce otravovat. Jsou dny, kdy to řekne i tolikrát, že mě otravuje právě tímhle.
Už léta ji bolí klouby, ale léta jsem ji nedostal k revmatologovi, natož na operaci. Až před půl rokem, kdy už se bez bolesti nemohla pohnout ani o milimetr, se to podařilo. Teď je na tom s bolestmi výrazně lépe, ale našla si zase jiné problémy, takže operace snad ani jako by jí život nijak nezlepšila. Nějaký vděk, že jsem ji k operaci dotlačil a sehnal jí protekční bleskurychlý termín u špičkového ortopeda? Ani náhodou. Ona je přece stará a už brzo umře, takže už zásadně skoro za nic neděkuje.
Předtím jsem ji dotlačil k tomu, aby brala alespoň koňský kolagen, když už jsem ji nemohl dostat na operaci ani k pořádnému doktorovi. Ze zkušeností jiných „kloubařů“ jsme věděli, že kolagen pro koně aspoň trochu pomáhá, když je nejhůř. Načež tedy svolila a já kolagen koupil. Brala ho asi tři dny a pak řekla, že ji z toho bolí břicho. Potom ho asi 3 roky nebrala, až najednou o tom kdosi známý mluvil v rádiu, že to taky bere a že jedině to mu alespoň částečně pomohlo, a máma se najednou začala pídit po kolagenu, který už ale mezitím expiroval. Objednal se tedy za 1500 Kč nový, a jak to dopadlo? Brala ho opět pouze tři dny a ztratila k němu důvěru. A samozřejmě ji bolelo břicho.
A takhle si tu pěkně žijeme. Zítra k nám má přibýt ještě moje přítelkyně. To bude nářez, máma je totiž rozený kritik. Držte mi palce, aby to u nás nakonec nebyla až taková Itálie, jako u toho Itala, který pečoval o svou matku s alzheimerem.
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-ital-se-v-primem-prenosu-v-televizi-necekane-priznal-k-vrazde-matky-40490962
