Článek
Existují rodiče, o které doma pečovat lze, i když jsou upoutáni na lůžko. A pak jsou také rodiče, u kterých to prostě možné není ani při jejich částečné soběstačnosti.
Člověk by řekl, že když je matce 82 let, že už v životě něco zažila a dokáže rozlišit důležité od nepodstatného a malicherného. A že si nebude chtít kazit sklonek života hádkami, konflikty, lpěním na blbostech a neustálým sypáním soli do otevřených ran minulosti.
Jenže ne, takhle to bohužel často nefunguje. Někteří staří lidé se chovají, jako by tu měli být věčně. Sice neustále mluví o smrti a o tom, že už tu dlouho nebudou, ale přitom kazí poslední chvíle jak sobě, tak i všem okolo.
Vezmete si domů mámu, která už není schopna se o sebe postarat, a myslíte si, že vám bude vděčná, že má společnost a že nemusí snášet kolektiv cizích lidí a špatné zacházení v geriatrickém zařízení. Ale opak je pravdou. Máma, která mi ještě včera do telefonu brečela, jak to má „za pár“ a jak si chce užít ještě několik málo pěkných chvilek, které by ji ve smradlavé anonymní eldéence nepotkaly ani náhodou, náhle doma pookřeje a začne vás dirigovat. V LDN nebo v domově důchodců by s takovýmto přístupem těžce narazila, ale doma, ač tak tak chodí a prakticky se nechá jen obsluhovat, se náhle promění v nesmrtelnou dvacátnici, která vždycky ví všecko nejlíp. Sice je strašně nemohoucí, ale když chce, dokáže pohnout i s kusem ne zrovna lehkého nábytku. Když si myslí, že ji nevidíte, chodí výrazně lépe. Sice s chodítkem, ale to po totální endoprotéze kyčle není v jejím věku žádný div.
Když jsem ji před příjezdem z LDN, kde strávila poslední rok, kladl na srdce, aby odtamtud nevozila žádné krámy, dopadlo to tak, že si s sebou přivezla dvě velké krabice a jednu obrovskou tašku životně důležitých věcí. Například s sebou přes čtvrt republiky sanitkou vláčela dva tvrdé rohlíky, dvě hašlerky nebo 60 centimetrů toaletního papíru. Tyto krámy jsem pak třídil, vybaloval a vyhazoval celé dopoledne, přičemž každý jednotlivý kousek z asi 150 položek musela překontrolovat a odsouhlasit. Dvě hašlerky sice zachránila, zato jsme ale ztratili tři hodiny, během kterých bych mohl vydělat na celou krabici hašlerek.
Zhruba u dvacáté položky, kdy vám řekne, že ty špinavé děravé ponožky se ještě zašijou, máte sto chutí všechnu tu veteš vyhodit z okna. Načež přichází na řadu kritika, že jste to špatně roztřídil a uložil na nesprávná místa. Tohle všechno vám říká z postele, do které jste ji chvíli předtím donesl snídani a léky. Jestliže nejste úplně splachovací, nepouštějte se do podobného dobrodružství.
Po hodině se vám z matky začne navalovat krev do hlavy, neboť se zaboha nemůže rozhodnout, kam který krám přijde, zato ale vždycky bezpečně ví, kam co nepřijde. To jest tam, kam jste to právě uložil vy, protože ona by se v tomto rozhodovala do soudného dne.
Utrhnete se na ni, že už na to nemáte nervy, a rázem jste ten nejhorší, kdo huláká na svou starou nemocnou matku. Následuje hodinová přednáška o tom, jaký jste prevít, a že to všechno tušila, a že proč jsem ji tedy vlastně přemlouval, aby šla domů, a sliboval jí hory doly.
No proč asi? Protože mi jí bylo líto, když mi třikrát denně volala, jak je LDN smradlavý kriminál pro nemocné a přestárlé. Jenže zapomněla už jaksi zmínit, že s její konfliktní povahou by se k ní v rukavičkách nechovali ani v nebi.
Nakonec tedy všechno vítězoslavně vybalíte, roztřídíte, uložíte, uklidíte, uvaříte rychlý oběd, umyjete nádobí, vyperete, a jelikož už sám dávno nejste mladý a zdravý, chcete si jít na chvíli lehnout. V tom vás matka, která všechno celou dobu kritickým okem sledovala z postele, obviní, že si jí vůbec nevšímáte. A navrch se ještě zeptá, co jste celou tu dobu, kdy ona tam byla sama, vlastně dělal. Ten oběd se asi uvařil sám.
Jindy potřebujete pracovat na home office, ale v tu chvíli ona má největší starost, že ta květina, kterou jsem včera umístil do obýváku, by měla stát jinde, a přisadí si, že vůbec nemám vkus. Když odseknu, aby mě chvíli nerušila, tak jsem sobec. A samozřejmě také řekne, že věděla, že to takhle dopadne. A prý jí vlastně bylo v LDN líp. A že jsem jako syn zklamal.
Což jsem opravdu zklamal, a právě proto jsem to chtěl aspoň trochu napravit a udělat jí v rámci možností hezčí podzim života, než by měla v ústavu, kde po ní neštěkl pes a kde neměla žádné soukromí, svobodu, práva ani možnosti.
Představoval jsem si to tak, že budeme normálně obyčejně žít, něco dobrého si uvaříme, podíváme se na televizi, občas si popovídáme taky o jiných věcech než jenom o tom, co všechno ji bolí. Myslel jsem, že si uděláme hezké Vánoce, které ona tak miluje, že si výhledově pořídíme psa a možná i auto a občas si zajedeme na nějaký ten výlet. Hlavně v klidu, bez hádek, hašteření, ohně na střeše a výčitek, že já jsem ještě „mladý“, tak je mi hej. Bez lhaní v tom, co kdo řekl nebo neřekl před rokem nebo před půl hodinou. Bez chorobné fixace na malichernosti a bez bolestivého připomínání mé špatné minulosti.
Jenže ne, matka má prostě o svém podzimu života zcela jinou představu. Tímhle směrem zjevně jít nechce. Takový podzim života ji neláká. Místo toho, aby se například v klidu dívala na své oblíbené Prostřeno, úzkostlivě řeší, kdy už konečně dopere ta pračka (asi jak má teď tu chorobnou šetřivost), a poté, co jí popáté vysvětlím, že jsem omylem zapnul dlouhý program, z čehož se snad nestřílí, tak to o chvíli později stejně vytáhne znovu, čímž oběma zkazí celý večer.
Sama toho sice již bohužel mnoho nezvládne, ale vždycky nejlépe ví, jak by šly věci udělat o mnoho lépe.
Když jí do mobilu přendám svou sim kartu, na které jsou ještě data, aby se na chvíli zabavila internetem, volá na mě každých pět minut, jak najde tohleto či támhleto, nebo kam jí zmizelo to a to. Jenže já na tohle nemám trpělivost, nejsem Ghándí, a vysvětloval jsem jí to už nejmíň stokrát. Navíc potřebuju dělat i jiné věci.
Jednou jsme měli ukrutnou hádku kvůli tomu, že jsem koupil větší televizi. Kolik to prý muselo stát peněz a tak! A ještě ten večer chrochtala blahem, jak je to úžasný zážitek. Pár hodin předtím ovšem ještě nadávala, že větší obrazovka ze sledování TV větší požitek neudělá.
Jindy zase ztropila scénu kvůli tomu, že jsem si koupil sluchátka za 60 korun. Ona chce přece šetřit. Já v tom ale nad hrobem (i tím mým) smysl života nevidím. A divím se, že někdo ano.
Na co je jí pár korun ušetřených kratším praním, když stejně neví, co se životem. Takže hádka kvůli ničemu a odcházíme oba spát naštvaní a znechucení. Další zkažený den, kterých nám už moc nezbývá.
Jestli ona si svůj podzim života představuje takto, tak já své babí léto rozhodně ne.
Člověk by jí snad rád vyhověl a posloužil i za těchto okolností, to by ale musel mít nervy ze železa a hroší kůži, což já fakt nemám. Navíc nevíte, jestli se takhle budete obětovat rok, dva, pět, deset let, nebo jestli vás z toho zítra netrefí šlak. Ke všemu si můžete být jist, že lepší už to nebude.
Přinesu mámě rohlíky s pomazánkovým máslem a čaj, protože to chtěla, a ona mi vlepí, že ten rohlík smrdí, neboť dlouho ležel na kuchyňské lince. Tak k němu čichnu a nic. Ochutnám ho a necítím nic. Jindy jí zase v prodejně zdravotních potřeb koupím madlo, které potřebuje nad vanu, aby se z ní s mou pomocí dokázala dostat, ale místo poděkování prohlásí, že jsem měl přinést dvě madla - ještě jedno na WC.
Proto mám od jisté doby pochopení pro ty, kdo své staré a nemohoucí rodiče umístí do nějakého zaopatřovacího zařízení. Zní to sice nehezky, necitlivě a sobecky, ale nedělejme si o vícegeneračním soužití iluze, snad pramenící z pocitu, že to kdysi bylo jiné a lepší. Oni ti staří na vejmincích totiž dostali svou komůrku a nikdo se s nimi zase tak moc nepáral. Byli rádi, že jim někdo obstará to základní a občas si k nim přijde pro moudrou radu.
V naší rodině jsme se o všechny babičky a dědečky vždycky starali doma skoro až do poslední chvíle a vůbec to nebylo lehké. Máma, na jejíchž bedrech toho leželo nejvíc, byla kvůli tomu věčně nervózní, unavená a hysterická a doma bylo neustále dusno a soustavně jsme se hádali. Třikrát denně uklízet pokálený byt a k tomu ještě chodit do práce a plnit všechny ostatní povinnosti, které život obnáší, to fakt není žádný med.
Tenkrát ještě neexistovaly jednorázové pleny a další ulehčující pomůcky pro práci s nemohoucími, natož nějaké příspěvky na péči o osobu blízkou, aby dotyčný mohl zůstat doma. Přesto to mnozí zvládli, zatímco dnes to skoro nikdo dělat nechce či nemůže.
Je to smutné, ale já to už nyní chápu a nikoho za to předem neodsuzuji, protože to ani nejde. Teoreticky skoro každý ví, co je správné, ale v praxi to u mnoha z nás těžce pokulhává.
Když máte rodiče jako v tom filmu, kdy babička vejde do pokoje patnáctkrát za hodinu, aby se zeptala, kolik je hodin, je to totiž opravdové psycho. A vy prakticky stojíte před volbou: buď já, nebo ona.
Četl jsem dokonce o případu jedné ženy tady v Česku, která se své staré matce obětovala natolik, až jí z toho hráblo, a nakonec svou maminku v pomatení zabila. Není to tak dávno, kdy se to stalo.
Ale teď mě už bohužel omluvte, protože máma na mě volá, co že to tak dlouho dělám ve svém pokoji. Potřebuje nutně otevřít starý zaseklý peřiňák, do kterého si uložila hašlerku. Přitom jsem ji prosil, aby do něj nic nedávala, protože peřiňák se zasekává a často nejde otevřít.
Snažíte se mámě udělat něčím radost, ale ona stejně vždycky všechno přebije nejvyšší kartou s názvem: „Já už stejně brzo umřu“, pročež se dokáže radovat sotva pět minut, a zase spadne do sebelítosti. A to se prostě nedá.
Jak to, že si dovoluješ pracovat? Jak to, že mi nevidíš na očích, co si přeji, nebo na co myslím?! I kdybyste jí snesli modré z nebe, všecko marné. A já ji v tomhle chápu, protože budu úplně stejný. Naštěstí tím nebudu obtěžovat děti, protože žádné nemám, a v LDN nebo v domově pro seniory si mě snadno srovnají do latě.
