Článek
„Fuj, tobě dneska ale smrdí z pusy!“ pronese můj spolužák s neskrývaným odporem. Stane se tak ve třeťáku na gymplu v hodině nějakého přírodovědného předmětu, nejsme totiž ve třídě, ale v laboratorní učebně. Petr Z., jenž vyřkne osudovou větu, se kroutí hnusem a já se propadám hanbou, všichni spolužáci to slyšeli. O přestávce běžím za mámou do práce (naštěstí je to kousek a dá se to stihnout) pro peníze. Po cestě zpátky si koupím ty nejpálivější žvýkačky a s brekem si je narvu do pusy všechny. Vzpomenu si, že asi 2 roky zpátky mi máma řekla totéž: Že je mi cítit z pusy. Právě jsem společensky a emočně umřel.
Vlastní zápach z úst sami nikdy necítíte, neodhadnete, nikdy mu nejde stoprocentně předejít. Můžete mít zuby tisíckrát spravené, 80krát vyčištěné, ale i tak můžete být cítit jak otevřený kanál. Můžete mít stokrát udělaná všechna vyšetření krku i trávícího traktu s výsledkem OK, jenže i tak z vás může vycházet něco nechutného. Ostatně, tenkrát na gymplu jsem měl také čerstvě vyčištěné zuby (v puse jsem dokonce ještě cítil pastu), a přesto mě Petr Z. zadupal do země štítivým konstatováním. Vzpomínám si ale, že mě lehce pálily krční mandle. Odtamtud zřejmě vál značně nesvěží vítr mého dechu. Později jsem si tonsily raději nechal vyříznout. Fóbii z halitózy jsem ale z hlavy nikdy nevyřízl.
Od té doby, ani kdybyste mi milionkrát za den řekli, že z mé pusy nic nepříjemného nevane, mě to stejně nepřesvědčí a stejně za den spořádám kila větrových bonbonů, desítky žvýkaček a beztak vykloktám hektolitry Listerinu. Navzdory všem „protizápachovým“ opatřením žiju v permanentním strachu. Už 35 let. Když mám na někoho promluvit, sevře se mi břicho a reflexivně ucouvnu. Vzdálenost od lidí bližší než jeden metr je pro mě úzkostně vražedná. Hodně se to mění v průběhu dne, jak neustále zkoumám vjemy uvnitř dutiny ústní. Strach mě vyčerpává a paralyzuje. Chlácholení druhých, že ze mě nic špatného necítí, mou fóbii nezmírňuje. Bojím se pořád. Protože vím, že teď mi třeba z pusy nesmrdí, ale za minutu už z neznámých důvodů může. Je to posedlost, o které se mi i zdá. 40kilovou anorektičku taky racionálními argumenty nepřesvědčíte, že není tlustá…
Jaký asi může být takový život? Žádný. Kdo by chtěl kamarádit s magorem? Nikdo. Partnerka je pro mě trauma. Promluvit na kolegu v práci je nadlidský výkon. Intimnosti? Pokud se nezliju do němoty, nelze. Posledních 10 let vlastně žádné. Koníčky? Kdysi sport, hlavně basketbal. Od 17 let jsem ho ale nikdy nehrál bez žvýkačky v puse. Divím se, že jsem „érvejvsku extreme“ nikdy nevdechl.
Partnerku jsem sice měl, ale stálo to za málo, pochopitelně si stěžovala, že s ní málo mluvím a že ji málo objímám. Ostatním přijdu oprávněně divný, jak se neustále odvracím a odtahuji. Připadá jim, že něco tajím, a mají pravdu. Mám si ale snad nalepit na čelo cedulku s nápisem "Promiňte, mám ukrutný strach, že mi smrdí z pusy"? Kdyby mi to pomohlo na doživotí do léčebny, klidně to udělám, dávno je mi tam nejlíp. Pobytů v šaškecu mám za sebou komrdesát. Jenže s touhle fóbií to na doživotní hospitalizaci není, horkotěžko pochodím u ambulantního psychiatra. Jeden se mi vysmál, druhý mi na potíže předepsal heřmánek a hřebíček a patnáctý alespoň tlumí mé úzkosti psychofarmaky. Do toho však přišla móda nenávykovosti, takže bez efektu. Sebrali mi to jediné, co trochu fungovalo - Neurol, protože benzodiazepiny jsou údajně návykové fuj, a později mi vzali i to, co fungovalo ještě míň - Pregabalin, jelikož ten je prý taky návykový. Čili mi píšou něco, co nefunguje, a tak to má asi být. Šel bych klidně i na elektrošoky, kdyby to pomohlo. A klidně i na kastraci. Upsal bych duši ďáblu.
Ani omylem nepotřebuju být šťastný, dávno jsem pohřbil veškeré životní sny, ambice a plány. Mým největším snem je nemít úzkosti takového kalibru, že přecházejí až do panických atak, nervových tiků a prekolapsových stavů.
Samoléčba alkoholem a gamblingem, přiznávám. Bolest, frustrace, zloba, vztek. Zlomený strachem z neživota. Promarněného, nenaplněného, zbytečného. Kdysi mi jeden kolega, poté co jsem ho obeznámil se svým „případem zdánlivě banální fóbie“, sdělil, že znal nádhernou dívku, která trpěla tím samým, co já. Vyzval ji prý na diskotéce, kde seděla jak hromádka neštěstí, k tanci, ona ho odmítla a z uctivé vzdálenosti mu odvyprávěla příběh jak přes kopírák. Měla za sebou pokus o sebevraždu a četná sebepoškozování. Nevím, jak nakonec dopadla ta dívka, ale u mě happy end určitě možný je… v příštím životě.
A proč tady vlastně stavím tuhle kolosální zeď nářků? Dotyční vědí. Budu čekat, ale nevydržím to dlouho. Brácho, já to sám nedám a ty to víš.
Autorský text
