Článek
Jedním z nejznámějších katů českých dějin byl Jan Mydlář, jehož jméno se stalo téměř legendou. Proslavil se především popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621 po porážce stavovského povstání. Šlo o jednu z nejslavnějších a zároveň nejděsivějších poprav české historie. Mydlář tehdy během jediného dne postupně stínal mečem a věšel odsouzené představitele českého odboje proti Habsburkům. Poprava trvala několik hodin a sledovaly ji tisíce lidí. Každý pohyb kata byl bedlivě pozorován – pokud by se spletl nebo některého odsouzence trápil příliš dlouho, dav mohl reagovat velmi agresivně. Právě tehdy se ukázalo, jak důležitá byla katova profesionalita. Dobrý kat měl zabíjet rychle, přesně a bez zbytečných chyb.
Kolem Mydláře vzniklo obrovské množství legend. Vyprávělo se, že se stal katem kvůli nešťastné lásce, jiné příběhy z něj dělaly téměř démonickou postavu. Ve skutečnosti však šlo pravděpodobně o schopného profesionála, který si díky svému řemeslu dokázal zajistit velmi slušné živobytí. Kat měl nárok na plat od města, dostával naturálie, někdy i podíl z majetku odsouzenců a mohl provozovat další činnosti – například léčení nebo obchod s částmi zvířat. Jenže společenská cena byla vysoká. Katovy děti si obtížně hledaly partnery, běžní řemeslníci s nimi odmítali stolovat a v některých městech nesměli ani do cechů.
Podobně slavnou postavou byl německý kat Franz Schmidt, který působil v 16. století v Norimberku. Schmidt je mimořádně zajímavý tím, že si vedl podrobné deníky. Díky nim dnes historici přesně vědí, jak katové skutečně žili. Schmidt během své kariéry popravil stovky lidí – zloděje, vrahy, lupiče i ženy obviněné z čarodějnictví. Ve svých zápiscích však nepůsobil jako sadista. Naopak často psal velmi věcně a někdy i soucitně. Zdůrazňoval, že jeho úkolem je vykonat spravedlnost co nejrychleji a nejméně bolestivě. Ve volném čase se věnoval lékařství a léčil stovky pacientů. Dokonce byl ve stáří oficiálně rehabilitován a zbaven hanby spojené s katovským řemeslem, což bylo tehdy mimořádně neobvyklé.
Právě Schmidtovy zápisky ukazují, že katové nebyli vždy brutální psychopaté, jak jsou často vnímáni. Mnozí brali svou práci jako řemeslo a službu právu. Potřebovali pevnou ruku, disciplínu a psychickou odolnost. Popravy totiž bývaly mimořádně vyčerpávající. Když například kat sekal hlavu mečem, musel jedinou ranou přesně trefit krk. Neúspěch mohl znamenat několik dalších úderů před rozzuřeným davem. Existují záznamy o katech, které lidé po zpackané popravě téměř lynčovali.
Jednou z nejkrutějších veřejných exekucí evropských dějin byla poprava francouzského regicida Roberta-Françoise Damiens v roce 1757. Damiens se pokusil zabít krále Ludvíka XV. a jeho trest měl sloužit jako demonstrace absolutní moci monarchie. Katové ho nejprve mučili rozžhavenými kleštěmi, poté mu do ran lili roztavené olovo a nakonec se ho pokusili roztrhat koňmi. Protože se tělo dlouho nerozpadalo, museli kati řezat šlachy a klouby noži. Celá poprava trvala hodiny a stala se symbolem extrémní brutality starého režimu. Filosofové osvícenství později právě podobné popravy používali jako argument proti veřejnému mučení.
Katové přitom často sami žili v podivném napětí mezi mocí a opovržením. Ve městě je znal každý, ale málokdo se s nimi chtěl přátelit. Nosili zvláštní oděvy, někde měli vyhrazená místa v kostele i na trzích. V některých oblastech se lidé báli přijmout od kata jídlo nebo se ho dotknout. Existovala dokonce pověra, že kat disponuje magickou silou. Části oprátek, šibenic nebo oblečení popravených se prodávaly jako talismany. Kat tak paradoxně budil odpor i fascinaci zároveň.
Velmi těžký byl i rodinný život katů. Řemeslo se často dědilo, protože děti katů měly minimální šanci uniknout společenskému stigmatu. Syn kata se obvykle stal pomocníkem svého otce a později převzal jeho místo. Dcery se většinou vdávaly do jiných katovských nebo pohodnických rodin. Vznikaly tak zvláštní „dynastie“ vyvržených profesí napříč Evropou. Některé katovské rody působily po několik generací v různých městech a navzájem se propojovaly sňatky.
Přesto nešlo jen o chudé vyděděnce. Úspěšný městský kat mohl být poměrně majetný. Měl stabilní příjem, vlastní dům a někdy i služebnictvo. Jenže bohatství automaticky neznamenalo respekt. Kat byl mužem, kterého společnost potřebovala k udržení pořádku, ale současně ho trestala za to, že vykonává práci, kterou sama požadovala.
Rozporuplná pověst katů se stala živnou půdou pro vznik mnoha temných legend. Jedna z nejznámějších vypráví o tom, že ve Francii roku 1783 zcela opilý kat omylem oběsil kněze doprovázejícího odsouzence na poslední cestě. Tato historka patří mezi mimořádně působivé a zmiňuje ji i uznávaný český spisovatel literatury faktu Václav Pavel Borovička v knize Velké kriminální případy na straně 304.
Bývá vyprávěna jako „autentická“ událost z období před Francouzskou revolucí a je doplněna tvrzením, že právě kvůli tomuto incidentu vznikl zvláštní zákon: kat měl být povinně přítomen na místě popravy už 24 hodin před jejím vykonáním, aby se předešlo opilosti nebo záměně osob, aby zkontroloval šibenici a další technikálie.
Náhodná záměna kněze za odsouzence je krajně nepravděpodobná, nikoliv však nemožná. Tato legenda možná vznikla smícháním několika skutečných historických motivů. Prvním byla velmi špatná pověst katů. Ve druhé polovině 18. století byli kati ve Francii často zobrazováni jako hrubí, nevzdělaní a morálně pochybní lidé. Alkoholismus mezi nimi skutečně nebyl výjimkou. Popravy byly psychicky náročné a mnozí kati pili před exekucemi i po nich. Dochovaly se stížnosti na katy, kteří při popravách selhali, sekali několikrát po sobě nebo se chovali chaoticky. Veřejnost tehdy podobné excesy milovala a rychle je přetvářela v senzační historky.
Druhým zdrojem legendy mohl být obecný odpor osvícenské společnosti vůči brutalitě starého trestního systému. Konec 18. století byl obdobím, kdy filozofové jako Voltaire nebo Cesare Beccaria ostře kritizovali veřejné popravy, mučení i svévoli justice. Příběh o opilém katovi, který omylem zabije nevinného kněze, dokonale zapadá do tehdejší představy zkaženého a absurdního ancien régime. Je možné, že právě proto se legenda tak dobře uchytila.
Třetím důvodem může být lidová fascinace katy samotnými. Kat byl v lidové představivosti téměř démonickou postavou. Přisuzovaly se mu magické schopnosti, brutalita i spojení se smrtí. Lidové pověsti často přeháněly skutečné události a vytvářely z katů groteskní nebo hororové figury. Historka o opilci, který nedokáže rozeznat kněze od odsouzence, odpovídá přesně tomuto folklórnímu typu vyprávění.
Zajímavé je, že podobné legendy existují i v jiných zemích Evropy. V Německu, Rakousku i v českých zemích se vyprávěly historky o katech, kteří omylem usekli hlavu nesprávnému člověku, popravili dvojníka nebo zpackali exekuci tak strašlivě, že je musel chránit oddíl vojáků před lynčem rozzuřeného davu. Většina těchto příběhů je však historicky nedoložená nebo výrazně zveličená.
To ale neznamená, že se při popravách nikdy nestávaly chyby. Stávaly – a někdy velmi brutální. Kat mohl být nervózní, nemocný nebo opilý. Existují doložené případy, kdy kat potřeboval několik ran k setnutí hlavy nebo kdy odsouzenec při oběšení dlouho umíral. Jenže záměna kněze za odsouzence by byla natolik mimořádná, že by téměř jistě pronikla do dobového tisku, soudních záznamů nebo církevních dokumentů. Absence jakéhokoli věrohodného pramene proto silně naznačuje, že jde spíše o legendu než skutečnou historickou událost.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Robert-Francois-Damiens?utm_source=chatgpt.com
https://www.encyclopedia.com/history/modern-europe/french-history/lettre-de-cachet?utm_source=chatgpt.com
https://www.novinky.cz/clanek/historie-kati-nejen-stinali-hlavy-dokonce-i-lecili-40341267
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrdeln%C3%AD_pr%C3%A1vo
Borovička, J. P., Velké kriminální případy III
