Článek
Klára Antošová je 42letá mladá dáma, původem z Mělníka, která když se dobře vyspí, víc jak pětadvacet byste jí nehádali. Vyučila se kadeřnicí, ale donedávna pracovala jako pečovatelka v domově se zvláštním režimem. Tvrdí, že ji náročná péče o ležící pacienty a nemocné demencí nijak zvlášť psychicky neždímala. Tak proč si tedy tu a tam v práci potřebovala přihnout? Kořeny její psychické nevyrovnanosti jsou mnohem hlubší.
V první řadě se nabízí ne zrovna ideální vztah s matkou. Klára se od ní cítila být ponižována. Otec od rodiny odešel, když byly Klárce 4 roky, což se na ní také muselo podepsat.
„Moje máma byla alkoholička,“ otevírá Klára svůj neradostný příběh. „Když pila, střídala se v ní přísnost s výbuchy. Mě i bráchu často fyzicky trestala, někdy i za věci, které jsme vůbec nechápali. Pamatuju si i nátlak kolem jídla – musela jsem sníst věci, ze kterých se mi dělalo špatně. Naučilo mě to přetrpět všechno a nic necítit. Doma jsem se necítila v bezpečí, spíš ve střehu. Postupně jsem si vytvořila obranu – neukazovat strach, necítit, neplakat. Tyhle zdi jsem si pak nesla i do dospělosti. Když přišla bolest nebo tlak, neuměla jsem s tím být a alkohol se stal úlevou. Až v léčbě vidím, jak hluboko mě ten vztah ovlivnil. Učím se, že bolest nemusí být potlačená, že mluvit o ní neznamená slabost. Závislost mě dohnala k tomu, co jsem celý život odkládala – k pravdě. K poznání, že jsem vyrůstala v prostředí, kde láska často bolela, a že teď mám právo to změnit. Dnes už vím, že uzdravení neznamená zapomenout na minulost, ale pochopit ji. A dát sobě to, co jsem tehdy nedostala – bezpečí, přijetí a klid.“
V osmnácti letech se začala pořezávat nožem. Tehdy v sobě měla hodně bolesti a zmatku, které neuměla nikomu vysvětlit. Fyzická bolest pro ni byla jednodušší než ta v hlavě. „Ta bolest měla jasné hranice, dala se snést. Na chvíli mi přinesla klid, i když jen falešný,“ vysvětluje Klára. „Byla jsem zamilovaná, poprvé naplno, a když mě ten kluk odmítl, svět se mi sesypal. Cítila jsem se zbytečná, neviditelná, bez hodnoty. Nedokázala jsem to trauma pojmenovat ani unést, tak jsem to začala obracet proti sobě. Fyzická bolest byla snesitelnější než ta v srdci. Na chvíli přehlušila všechno, co jsem cítila uvnitř.“
Pak to na delší dobu přešlo. Klára si myslela si, že už si ubližovat nebude, ale později se sebepoškozování vrátilo — spolu s alkoholem, výčitkami a pocitem, že zklamala. Nejvíc ji tížilo, že opustila dceru a odstěhovala se k matce, protože už nezvládala život. Alkohol ji víc a víc topil ke dnu a řezání na rukou a po těle se vrátilo coby zoufalý pokus vypnout hlavu, něco cítit. Nebo necítit vůbec nic.
„Dnes to vidím jinak. Už vím, že to nebyl rozmar ani volání o pomoc, o pozornost. Byla to bolest, která hledala způsob, jak se dostat ven. Učím se ji teď nekrájet do kůže, ale pojmenovat. Mluvím o ní, i když je to těžké.“
I když byste do Kláry na pohled řekli, že by mohla mít na růžích ustláno, přemíra potlačeného citu člověku dokáže zničit život, sám o tom vím dost. Jestliže jste tak zranitelní, že kolem sebe postavíte zeď tak tlustou a neproniknutelnou, až se ocitnete ve vězení sebe sama, pak na svém vnitřním papiňáku utahujete další šrouby a další poklice. Chvilkový ventil a útěk z vězení je nasnadě.
Pokud vám do života navíc hodí vidle covidová pandemie, o to hůř. Před jejím vypuknutím si totiž Klára půjčila nemalou částku na rozjezd soukromého kadeřnictví, jenže následné lockdowny její plány zhatily hned v zárodku a paní Antošové tak zbyly jen dluhy a oči pro pláč. Peníze, které vyhodila oknem na zařízení provozovny, už má naštěstí splacené, ale stálo ji to mnoho úsilí, nervů a přesčasů v práci. To se na psychice podepíše a nemusíte si to ani uvědomovat.
„Přišla jsem o své kadeřnictví, což nebyl jen zdroj příjmu, ale i místo, kde jsem nacházela radost a sebeúctu. Najednou byly dluhy, které rostly rychleji než moje možnosti, a já se cítila bezmocná. Tou největší ranou ale byla neschopnost postarat se o svou dceru. Největší pití začalo právě tehdy, když jsem se rozhodla dceru opustit a nechat ji u jejího otce, abych se mohla vymotat z dluhů a přestěhovala se k matce na Moravu. Bylo to těžké rozhodnutí, které jsem si dlouho vyčítala. Z dluhů jsem se sice postupně vymotala, ale pak přišel stesk po dceři. Ten mě spaloval zevnitř, přidaly se výčitky a pocit, že jsem selhala jako matka. Alkohol se stal mým únikem – krátkodobým zapomenutím na prázdnotu a bolest. Když už ani to nepomáhalo, začalo sebepoškozování. Bylo to zoufalé volání po úlevě, po tom, aby ta vnitřní bolest aspoň na chvíli utichla. Dnes vím, že alkohol i sebepoškozování byly jen jiné cesty, jak utéct před sebou samou. Ale člověk před sebou neuteče. Teď se učím znovu žít, odpouštět si a budovat vztah se svou dcerou i sama se sebou – bez útěků, bez lží, s pokorou a nadějí.“
Proč Klára nikdy neměla vážný, hluboký a opravdový vztah? Zpoza zdi se takové budují jen stěží. Nějaké sice proběhly, ale málokterý měl hloubku. Partner pro Kláru byl často spíše záchranný kruh než milovaná osoba. A záchranné kruhy se nemilují, protože jsou jen prostředek, ne cíl. „Dlouho jsem neuměla být sama. Když se objevila samota, rychle jsem ji přehlušila – někým, něčím, nebo i alkoholem. A kde chybí klid v sobě, tam těžko vznikne dobrý a klidný vztah. Přitahovala jsem podobně ztracené lidi, kteří taky hledali spíš úlevu než spojení.“
Pane jo, jak já ti, Klárko, rozumím! A lépe než ty bych to nevyjádřil. Za otevřenost ti skladám poklonu a patří ti můj velký obdiv a poděkování. Vnímám u tebe obrovskou změnu k lepšímu od té doby, co jsme se viděli naposledy. Drž se!
Autorský text se spoluautorstvím Kláry Antošové, která laskavě poskytla i svou fotografii
