Článek
Moderní výzkum navíc ukazuje, že zvířata mohou trpět stresem, úzkostí i depresí. Otázka, zda jsou schopna skutečné sebevraždy, však zůstává jednou z nejzáhadnějších kapitol moderní biologie.
Představa, že sebevražda je výhradně lidským fenoménem, se v posledních desetiletích začala postupně rozpadat. Stále více pozorování z přírody totiž naznačuje, že i zvířata mohou vykazovat chování, které nápadně připomíná vědomé ukončení života. Vědci sice zůstávají opatrní a zdůrazňují, že motivy zvířat nelze s jistotou interpretovat stejně jako u lidí, přesto existuje řada událostí, které vyvolávají otázky o hlubších emocích a psychice živočichů.
Delfíní samice jménem Kathy, která se proslavila rolí ve známém televizním seriálu Flipper, podle svědectví svého trenéra Richarda O’Barryho přestala dobrovolně dýchat. Delfíni totiž na rozdíl od lidí nedýchají automaticky – každý nádech je vědomým rozhodnutím. Trenér později popisoval, že mu zvíře vplulo do náruče, podívalo se mu do očí a jednoduše se už nenadechlo. Tento příběh dodnes patří mezi nejcitovanější příklady údajné „zvířecí sebevraždy“.
V roce 2005 šokovala svět zpráva z Turecka, kde se stádo asi patnácti set ovcí vrhlo z vysoké skály. Zhruba třetina z nich pád nepřežila, zatímco další zvířata dopadla na jejich těla a vyvázla jen s lehčími zraněními. Dodnes není jasné, proč se ovce k takovému chování uchýlily. Někteří odborníci spekulují o panice nebo instinktivním následování vůdce stáda.
Podobně záhadný incident se odehrál i ve Švýcarsku, kde během několika dní spadlo z horského svahu 28 krav a býků. Ačkoli se v Alpách občas stane, že zvíře uklouzne, takto vysoký počet pádů na jednom místě je mimořádný. Místní lidé událost spojovali s extrémně silnými bouřkami, které v té době oblast zasáhly.
Existují i příběhy z minulosti, které naznačují vědomé sebepoškozování u zvířat. Jeden z nejpodrobněji popsaných pochází z roku 1845, kdy novofundlandský pes podle dobového tisku opakovaně skákal do vody a nechával bezvládně viset končetiny, jako by se chtěl utopit. Po několika pokusech se mu to nakonec podařilo. Historické zdroje sice nelze považovat za zcela spolehlivé, podobné příběhy o psech, kteří po smrti svého majitele odmítají jíst nebo žít dál, se však objevují dodnes.
Ještě přesvědčivější je případ samice medvěda v Číně, která se podle ochránců zvířat vyhladověla k smrti. Zvíře bylo drženo v krutých podmínkách na farmě, kde se medvědům odebírá žluč používaná v tradiční medicíně. Aktivisté tvrdí, že stres a utrpení mohou u takto chovaných zvířat vyvolat extrémní formy chování, včetně dobrovolného odmítání potravy.
Moderní věda přitom potvrzuje, že psychické potíže nejsou výhradně lidskou záležitostí. Nový obor označovaný jako zvířecí psychiatrie studuje projevy úzkosti, depresí nebo obsesivního chování u různých druhů. Tyto symptomy byly pozorovány například u psů, koní, ptáků nebo mořských savců. Některá zvířata v zajetí vykazují dokonce příznaky podobné posttraumatické stresové poruše, která se může rozvinout po dlouhodobém stresu či týrání.
Otázkou však zůstává, zda zvířata skutečně chápou smrt tak, jak ji vnímá člověk. Filozofové a biologové upozorňují, že sebevražda v lidském smyslu vyžaduje určitou míru vědomí vlastní smrtelnosti. A právě to je u zvířat obtížné prokázat. Někteří vědci však tvrdí, že mezi lidskou a zvířecí myslí existuje evoluční kontinuita – jinými slovy, rozdíly mohou být spíše otázkou stupně než zásadní propasti.
Pozorování z přírody naznačují, že mnohá zvířata dokážou truchlit nad ztrátou blízkých. Sloni se například vracejí k místům, kde uhynuli členové jejich stáda, a delfíni byli pozorováni, jak podpírají těla mrtvých mláďat na hladině. Takové chování naznačuje, že smrt není pro zvířata jen biologickou událostí, ale může mít i emocionální rozměr.
Zda jsou však schopna vědomé sebevraždy, zůstává nezodpovězenou otázkou. Některé případy mohou být důsledkem stresu, dezorientace nebo sociálních instinktů, jiné mohou naznačovat hlubší psychické procesy. Jisté je pouze to, že hranice mezi lidskou a zvířecí psychikou není tak ostrá, jak jsme si kdysi mysleli.
A právě tato nejistota dělá z tématu zvířecích „sebevražd“ jednu z nejvíc fascinujících záhad moderní vědy. Čím více totiž zkoumáme emoce a chování zvířat, tím častěji narážíme na skutečnost, že svět jejich prožívání může být mnohem bohatší – a možná i podobnější tomu našemu – než jsme si kdy dokázali představit.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/environment/2014/jun/08/ric-obarrey-dolphin-project-interview
http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4447088.stm
https://www.animalsasia.org/
https://www.hachettebookgroup.com/titles/laurel-braitman/animal-madness/9781451627000/
