Článek
Naštěstí je to už minulost, vztahy mám vyřešené, moje současná partnerka mě dělá v rámci možností šťastným a věřím, že spolu zůstaneme už napořád. Na předešlém vztahu mi nevadilo, že nejsem biologickým otcem partnerčina dítěte, ale spíš jsem si doma připadal jako kus nábytku.
Říká se, že dřív měl jeden tatínek třeba tři čtyři děti, a dnes má jedno dítě tři, čtyři tatínky. Takhle to je, vidíme to všude kolem, nejen ve Výměně manželek. Pro potenciální druhé až desáté „tatínky“ v pořadí je tento článek určen asi nejvíce.
Aby dobře zvážili, zda do vztahu s ženou a nevlastními dětmi vůbec jít. Nechci je od toho odrazovat a ani si nedělám iluze, že bych mohl, jen chci poskytnout svou zkušenost a názor.
Partner nebo partnerka s dětmi opravdu není pro každého
Má vůbec cenu začínat takový vztah? Pokud jste, milí pánové, zamilovaní až po uši a vaše vyvolená, se kterou chodíte, ale zatím ještě nesdílíte společnou domácnost, má děti, musíte počítat s tím, že až spolu budete bydlet, nebudete už jednička, jako jste možná zdánlivě byli během randění. Pravděpodobně si dostatečně neuvědomujete, jak moc budete upozaděni. Naštěstí jsem tu já se svými postřehy a poznatky.
Pokud je žena rozumná, bude se vám snažit věnovat tak, aby váš dojem, že jste tak trochu do počtu, byl co možná nejmenší, ale pocitu, že jste na druhé koleji, se úplně nezbavíte nikdy. Proto vy, kteří jste zvyklí být v popředí zájmu, vyhledávejte raději ženy bezdětné, s nevlastními dětmi to dlouhodobě nemáte šanci ustát. A to ani s partnerkou, která se snaží vztah mezi vámi a dětmi relativně vybalancovat. Jiné je to samozřejmě v situaci, kdy děti jsou už odrostlé a z domu.
Přes dítě nejede vlak
Chápu, že dítě je pro dobrou matku vždycky na prvním místě, a přes to nejede vlak. To je asi v pořádku. S tímto se bohužel či bohudík musejí smířit i otcové vlastních dětí.
Jenže v mnoha rodinách je to dnes dost pomíchané. Partneři si kupříkladu do nového vztahu přivedou ratolesti z předchozích vztahů a spolu pak mají ještě třeba jednoho či více potomků. Do takovýchto vztahů nevidím, ale troufnu si odhadnout, že je to lepší varianta, než když má děti z předchozího vztahu pouze jeden z páru.
Což jsem zažil a opravdu jsem se necítil nic moc
Zpočátku to ještě docela šlo a partnerka se snažila své city i pozornost dělit snesitelně nerovnoměrně ve prospěch jejího syna, ale jakmile přišla o ty nejrůžovější brýle, všechno se začalo podřizovat chlapci.
Pokoušel jsem se být tolerantní a nepřipouštět si, že nejsem muž číslo jedna, což bych ostatně nebyl ani v případě, že by syn byl můj, ale stejně se mě to dotýkalo a mrzelo mě to, jakkoliv jsem chápal, že je to přirozené.
Přehnaně starostlivá maminka
Kdyby to maminka až tolik nehrotila, možná bychom našli způsob, jak by to mohlo fungovat. Jenže ona své princátko hýčkala v míře neobvyklé i na dnešní poměry. Tudíž jsem si občas nemohl neodpustit nějaký ten nesouhlasný názor nebo poznámku. Poněvadž pokud přijde kluk ze školy, hodí tašku do kouta a do půlnoci hraje hry na počítači, přičemž ve škole skoro propadá, nejde se k tomu nevyjádřit.
Zpočátku jsem to jakoby přehlížel, ale jak jsem maminčinu výchovu poznával víc, nešlo k tomu již mlčet déle. A rázem jsem začal být ten špatný. Nepřítel, který nemá rád jejího syna. Tím, že jsem chtěl, aby z něho něco vyrostlo. Ale podle matky to nebyla moje věc a neměl jsem se do toho co plést.
To však ještě nebylo všechno. Náš společný život, kde já byl „společný“ čím dál tím méně, se začal stále více točit kolem princátka. I když se kluk prakticky neodlepil od počítače, kebabu a energeťáku, jeho vliv na „rodinné“ soužití byl zásadní. Podle něj se řídily i hodinky. Za měsíc například roztrhal nové adidasky, ale samozřejmě se mu hned bez mrknutí oka musely koupit nové. A tak dále, a tak dále. Dopodrobna to nechci rozebírat, abyste si nemysleli, že tady peru špinavé prádlo.
Nešlo jen o to, že jsem se cítil odstrčený a zbytečný, ale takováto výchova mi vadila z principu a nesnesl bych ji ani u vlastního dítěte. Jenže s tímhle svým názorem jsem se mohl jít leda tak vyfotit. V rodině, jakou popisuji, by nevydrželi ani mnohem otrlejší samci.
Toto byl poněkud extrémní případ, ale do jisté míry se s něčím podobným bude muset potýkat každý „nový muž v domě s dětmi“. I když nakrásně matka bude rozumná, partnerův hlas i dobrý úmysl zůstanou často nevyslyšeny. Pánové totiž kolikrát nesmějí mluvit ani do výchovy vlastních dětí. Ale tam už je to jejich boj a problém, právo na to mají.
Matce s dětmi se možná nevyhnete, tak hodně zdaru!
Existují i matky, které se o své děti moc nestarají a věnují se více svému novému „objevu“, jenž se objevuje cca třikrát do roka, a vesměs jde vždy o ty samé typy zoufalců, ale těmito ženami se zabývat nechci. To by bylo na samostatný článek a já nejsem žádný Victor Hugo.
Je však potřeba zmínit, že při dnešní 50procentní rozvodovosti a nejčastější životnosti vztahu 5-9 let se někdy v budoucnu soužití se ženou a jejími potomky, pánové, nevyhnete, nechcete-li zůstat sami. Je totiž velká pravděpodobnost, že v pětačtyřiceti budete rozvedení či bez přítelkyně, a volné ženy, které by o vás eventuálně měly zájem, již budou děti mít.
Buďte proto při výběru opatrní. Pokud váš výhledový nevlastní potomek nebude konzumovat nic jiného než kebab a pizzu, máte téměř stoprocentní jistotu, že vztah s jeho matkou nemá budoucnost.
Zdroj: autorský text a https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/449431-kolik-let-spolu-vydrzi-cesi-v-manzelstvi-data-hovori-jasne
