Článek
A zlobiví žáci většinou beztak dobře věděli, za co sem tam schytali pohlavek.
Ne, nepodepsalo se to na mně. Žádné trauma z toho nemám a domácí úkoly jsem považoval za samozřejmost. Ti nejpřísnější učitelé mě toho beztak vždycky naučili nejvíc.
Když si ale na někoho takzvaně zasedli, dotyčný se do školy těšil asi jak na vlastní pohřeb. Docházelo k urážkám i ponižování. „Ty špatně dopadneš, Fialo!“ „Ty stejně jednou skončíš v kriminále, Rakušane!“ Dokonce jsem jednou zažil i: „Ty jsi blbej jak puk, Nerudo!“
A to bylo, prosím pěkně, na gymplu, kde je přecejen prostředí jaksi kultivovanější. Tenkrát se to tak nebralo a všichni jsme se tomu smáli ještě po letech. Dneska by za totéž vyhodili ministra školství a rodiče by demonstrovali na Václaváku.
Na vyrušující grázlíky soudružky učitelky a soudruzi učitelé běžně házeli houby i klíče, za což by šli dneska nejspíš do tepláků. Soudružky nadržovaly holkám a bylo standardem, že je oslovovaly křestními jmény, někdy i zdrobnělinami, zatímco kluky častovaly většinou příjmením.
Na toho, kdo nechodil do takzvaného Pionýra, se kantoři dívali skrz prsty a byl u nich velmi neoblíbený, stejně jako žáci, kteří měli nesocialistickou vizáž. Jeden můj spolužák cca v roce 1987 přišel zčistajasna do školy ostříhaný na pankáče a od té doby ho soudružky prudily, jak mohly, ve stylu: „Čemu tím prospějete, co?!“
Dětští funkcionáři pionýrské organizace měli protekci a výhody. Já například byl vyslán na 14denní zájezd do Bulharska v rámci celorepublikové školní soutěže, která se jmenovala „Za sběr k moři“. Tehdy žáci nosili do školy starý papír, který se odevzdával do sběrných surovin k recyklaci. Pro nejlepší sběrače z celé země byly připraveny ceny v podobě atraktivních zájezdů do zahraničí, jenže naše škola neodměnila ty, kteří by si to zasloužili, ale vzorné pionýry.
Bylo docela obvyklé, když se kantoři šťourali v soukromých záležitostech žáků a sledovali jejich mimoškolní život. Za to, co jste provedli venku ve svém volném čase, jste mohli být potrestáni školou. Například jsme jednoho dne s klukama hráli fotbal v takové úzké uličce v Olomouci na Hradě. Bylo to prakticky před budovou školy a kolem šla zrovna zástupkyně ředitele, která nás seřvala na tři doby a promptně nám všem zajistila ředitelské důtky. Nikoho z rodičů tenkrát ani nenapadlo, aby se proti tomu ozval. Spíš jsme doma ještě dostali vynadáno.
Náš tehdejší tělocvikář šel ještě dál. Ten za nevhodné chování rovnou rozdával rány. A to tak, že zlobivého žáka otevřenou dlaní pleskl do ramene. Většinou tak silně, až měl hříšník na lopatce rudý flek s otiskem jeho ruky, který se ještě dlouhé minuty červenal vedle výstřihu bílého nátělníku. Tílko bylo součástí povinného cvičebního úboru spolu s červenými trenýrkami. Holky, pokud si to dobře pamatuji, povinně nosily jakýsi bílý vršek a k němu cosi jako modré kraťásky, nebo jak to nazvat. Mnohem více se to totiž podobalo kalhotkám zvaným bombarďáky než kraťasům. Takzvané jarmilky myslím povinné nebyly, mohli jsme nosit i tenisky. Později na gymplu už byl cvičební úbor volnější, zřejmě i proto, jak se koncem osmdesátek rozvolňovala celá společnost v rámci takzvané přestavby a nového myšlení.
Zažít chvíle hanby a ponížení nebylo ve škole nic výjimečného. Učitelé nijak zvlášť neskrývali, co si o svých svěřencích myslí, a leckdy vám dali najevo i určité opovržení. „Ty to v životě dotáhneš leda tak na popeláře, Pekare!“ Nebo „Ty na tu průmyslovku rovnou zapomeň, budeš rád, když se dostaneš na učňák, Blažku.“
Někdy si ze žáků dělali i legraci. Třeba fyzikář na gymplu byl jednou v jakémsi dobrém rozmaru, a když vyvolal Petru Zouharovou (zdravím, Petro!), přidal k tomu i básničku: „Zouharová Petra, vypadla nám z metra“. Dneska by se kvůli něčemu podobnému rodiče soudili až ve Štrasburku, případně by žáci učitele rovnou zmlátili, ale my jsme se tenkrát náramně bavili a celá třída z toho prskala smíchy, včetně Petry Zouharové. Nijak se jí to nedotklo, nijak ji to neponižovalo, netraumatizivalo, nešikanovalo, nešokovalo ani nediskriminovalo. Byla jiná doba, kdy host ještě nevyhazoval vrchního.
Časy se holt mění a někdo se tomu radostně kření. Já ne. Já jsem stará konzerva a tou už asi zůstanu. Na školu za totáče vzpomínám rád a nedám na ni dopustit. Jak velkou roli v tom hraje nostalgie a sentiment, to netuším, a je mi to jedno. S láskou vzpomínám na všechny ty Spartakiády, pochodová a branná cvičení i na Partyzánské samopaly. Že jsem jel zadarmo do Bulharska na úkor někoho jiného, mě sice mrzelo, ale dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím. Soudružka učitelka mi vysvětlila, že z toho v podstatě nelze vycouvat, jakmile jsem namítl, že ve sběru rozhodně nevynikám a že by měl jet ten, kdo si to zaslouží. (Mimochodem, tenkrát se sbíraly i kaštany, železný šrot, bylinky a další věci, a to i bez Green dealu.) A když mi později prozradila, že ostatní pionýrští funkcionáři jedou třeba i do Holandska, což bylo vlhkým snem 99 procent občanů tehdejší Československé socialistické republiky, byla ruka v rukávě.
S láskou vzpomínám na školní brigády v olomoucké Sempře, na pěstitelské práce, občanskou výchovu, prvomájové průvody i nástěnky k VŘSR a dalším komunistickým výročím. To je ta nesnesitelná lehkost bytí, kterou ve stejnojmenném románu popisuje Milan Kundera.
S láskou vzpomínám na pionýrské tábory, lyžařské zájezdy, školní družiny, školní výlety, školní lásky, školní průšvihy i na přísného školníka. Dokonce i na ty hnusné obědy ve školní jídelně, které nás nutili dojídat, nebo na nesnesitelně chrčící školní rozhlas. Bylo to všechno krásné, protože jsem byl mladý a v televizi běžel Sandokan. Dokonce i na ty pracovní soboty vzpomínám rád.
Autorský text, jména byla změněna
