Článek
Už jsem jim chtěl něco říct, ale nerad se hádám, a kdyby se odněkud vynořil rodič některého z nich, byl by oheň na střeše, co si to dovoluju - učit jeho spratka slušnému chování. Nicméně tenhle článek dlužím všem veteránům s bolavými klouby, které vysmátí spratci s mobily nepouštějí sednout.
Nás to učili ve škole, že to máme dělat a taky jsme to s jistými grázlovskými výjimkami poctivě dělali. Nepotřebovali jsme žádné hlášení v tramvaji. Každý to věděl. A kdyby na to snad náhodou zapomněl, bleskově by mu to někdo připomenul. Rodiče, kteří tenkrát ještě byli rodiči, a ne protivzdušnou obranou, učitelé, nebo prostě kdokoliv dospělý. I ten chudák stojící důchodce v MHD by se sám ozval. Ale dneska ne. Všichni se bojí, aby odněkud jak čertík z krabičky nevyletěl agresivní fotřík nebo hysterická matka a neztropili brutální scénu, nebo dokonce aby na vás malý grázl nepoužil nějaký chvat a la MMA. Všeobecně známá videa s bestiálními spratky, kteří řežou své spolužáky a troufnou si i na učitele, určitě nemusím připomínat.
Příčinami nárůstu spratků a harantů v dětské populaci se tu asi nejvíc zabývá kolegyně blogerka EMMA33 a je v tom sakra dobrá, takže jí nehodlám fušovat do řemesla a spíš se vrátím do tramvaje č. 1 jedoucí směrem k Fakultní nemocnici Olomouc. Situace je obdobná, jakou líčila paní Formáčková v článku, na který reaguji, respektive, který doplňuji o svou zkušenost, jež se - troufám si tvrdit - stala odpornou normou.
Máme plno novodobých odporných norem. Každý den se například musím prodírat mezi cyklisty na chodnících, kde nemají co dělat, a musím se bát, aby mě někdo nezranil. Jak je to možné, když je to zakázané? Policie to nevidí? Nebo mi něco uteklo a změnil se zákon?
Kdosi evidentně překopává společenské konvence, jelikož „komfortní zóna“ je dneska nad zákon a mládí má zelenou nejen na oranžové, ale i na červené. A za všechno můžou ti blbí důchodci, co je bolí kyčle i kolena a neovládají aplikace a technologie. Jak jinak. Rodiče harantů na tom nemají sebemenší podíl a důchodci nechápou, že jejich děti jsou osobnosti se zdravým sebevědomím. Proč se ovšem tyhle osobnosti bojí objednat si jídlo v restauraci a jsou jich plné pracáky, to nám zatím nikdo nevysvětlil.
V inkriminované tramvaji jsem napočítal pět sedících harantů ve věku někde mezi 10-15 lety na úkor asi 8 stojících důchodců, kteří, přestože jim musela bublat krev v žilách, neodvážili se ozvat. Hlášení s prosbou o uvolnění míst starším spratci buďto neslyšeli, anebo ignorovali. Zato se zvedl jeden cca 60letý pán a nabídl své místo cca 70letému, který to ale odmítl se slovy, že snad ještě není tak starý. Jakási babička s nákupní taškou postávala přímo nad harantem s čepičkou (viz foto), který výjimečně nečuměl do mobilu, ale oknem pozoroval Olomouc; ten možná ještě nebude tak úplně ztracený. Zdůrazňuji, že to nebyla harantova babička, ale i kdyby byla, měla by sedět ona a ne on.
Kochající se bezohledný harant s čepičkou zcela ignoruje starou paní
Ostatní cestující do sebe navzájem strkali, vráželi a neuměli nebo nechtěli jeden druhému uhnout, domluvit se, či říci „s dovolením“. A to i přesto, že tramvaj rozhodně nebyla narvaná k prasknutí. Hrubosti se dneska přizpůsobujeme všichni bez rozdílu věku, což je zatraceně špatně. A já s velkými obavami očekávám, kdy slovutná EU vymyslí nějaký COMFORT ZONE DEAL nebo Komfortní pakt. Ať to mají haranti a jejich rodiče do budoucna aspoň černé na bílém.
