Článek
Dokazuje to tweet Petra Honzejka z Hospodářských novin. V něm označil za jeden z možných zdrojů příjmu do rozpočtu navrácení zdanění před zrušením superhrubé mzdy.
Superhrubá mzda je koncept, se kterým přišla vláda Miroslava Topolánka. Zavedl ji v roce 2008 po tom, co voličům slíbil 15% daň ze mzdy. Protože by mu ale rozpočet nevyšel, vymyslel koncept, který mu umožnil vypočítávat vyšší daň pomocí uměle zvýšeného daňového základu. Ve výsledku tak zaměstnancům zdanil i část odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které fakticky nejsou vlastním příjmem. Tím se nakonec dostal na daň ve výši 20 %.
Sociální demokraté tento koncept nikdy nepodpořili. Šlo o pouhý marketingový trik. Stejně tak jsme se ale museli ozvat ve chvíli, kdy se sněmovní strany ANO, ODS a SPD rozhodly tuto daň zrušit. Tento populistický krok totiž způsobil roční výpadek až 130 miliard korun. Ani jedna ze stran tehdy žádné řešení, jak najít chybějící zdroje, nenašla. Bolelo to o to víc, že daňové úlevy nejvíc pomohly těm nejbohatším. To byl důvod, proč jsme v roce 2020 připravili návrh, jak minimalizovat negativní rozpočtové dopady.
V listopadu 2020 jsme obdrželi studii nezávislých analytiků z IDEA CERGE. Studie tehdy vyčíslila roční rozpočtový výpadek způsobený zrušením superhrubé mzdy na 82,4 miliardy korun. Alternativní expertní varianta počítala s možností úspory 40 až 50 miliard korun. To znamená, že zvolením citlivějšího přístupu bylo možné ztrátu z příjmového výpadku snížit o víc než polovinu.
Základní princip myšlenky byl poměrně jednoduchý. Spočívala v mírnějším snížení daní zaměstnancům, ale výrazném navýšení slevy na dani, kterou by vyčerpali i nízkopříjmoví. Na základě dodaných dat bylo zřejmé, že tato varianta dává smysl a z hlediska budoucích rozpočtů by byla o mnoho přijatelnější.
Na návrhu ANO, ODS a SPD totiž vydělali nejvíc zaměstnanci s nejvyššími příjmy – 3 tisíce měsíčně. Nejchudší pětina si přilepšila jen o 274 korun. Návrh expertní skupiny, který jsme se SOCDEM podporovali, byl mnohem spravedlivější. Úspory všech příjmových skupin zaměstnanců se pohybovaly mezi šesti sty a devíti sty korunami měsíčně.
Co se skrývá za těmito čísly? Je to vyšší podpora těch, kteří se svými příjmy pohybují poblíž minimální mzdy. A také fakt, že nejchudší pracující by prakticky celou úsporu převedli do spotřeby a stát by získal na spotřební dani.
Princip celé debaty je stále stejný. Zrušení superhrubé mzdy opět vychýlilo daňový systém ve prospěch těch nejbohatších. Realita je, že k jejímu znovuzavedení bude chybět tzv. politická vůle.
Jenže tento stav má celou řadu negativních důsledků, na které roky upozorňujeme. Je to rozšiřující se chudoba, neřešené exekuce, rozdílná dostupnost vzdělání i zdravotní péče. Ale je to i vtahování pracujících do systému státní sociální podpory, kde sami být nechtějí. A neměli by být.
Férové daně znamenají, že nikdo, kdo pracuje, nebude muset živořit. Nebude muset přemýšlet, jestli uživí své děti, jestli bude mít na léky nebo dopravu do zaměstnání. Řešením je daňový systém, který na Západě funguje už desítky let.
