Článek
Vláda o rozpočtu nejedná ani se zaměstnavateli a odbory na tripartitě. Ministři si užívají „klidu na práci“. S výjimkou ministra Ivana Bartoše, kterému hrozí odejití. Kromě nezvládnuté digitalizace stavebního řízení se za měsíc můžou objevit další nepříjemná překvapení. Až vláda předloží svůj návrh rozpočtu pro rok 2025 parlamentu, uvidíme, nakolik to ministr financí Stanjura i premiér Fiala mysleli s rozpočtově odpovědným vládnutím vážně.
Podle webu Českého rozhlasu opět hrozí, že vláda bude škrtat výdaje v rozpočtu školství v řádu několika miliard, a to ještě během dobíhání inflační krize. Zběsilé škrty v sektoru klíčovém pro naši budoucí konkurenceschopnost jsou obzvláště trestuhodné. Ukázalo se, že školství jako priorita byla pouhá marketingová předvolební hesla. Krize může nastat také ve financování sociální péče, důchodů a podpoře dostupného bydlení.
Veškerá dosavadní vyjádření vlády týkající se fiskální politiky se omezovala na pár strohých čísel: deficit rozpočtu, vývoj HDP a počet zaměstnanců veřejného sektoru nesprávně prezentovaný jako počet státních úředníků. Vláda si vybrala těchto pár ukazatelů, aby zakryla svou neschopnost oživit českou ekonomiku modernizací hospodářského modelu, který se u nás vyčerpal.
Fialova vláda jako jediná v EU nedokázala navázat na ekonomickou úroveň před covidovou pandemií. Česká národní banka v srpnu snížila svůj odhad růstu HDP v letošním roce na slabých 1,2 % HDP. Přes veškeré fráze o „rozpočtové odpovědnosti“ je na letošní rok naplánován deficit 252 miliard korun a na příští rok prý „jen“ 235 miliard.
Současná vláda odmítla vybírat daně od velkých korporací, které jsou v ekonomicky vyspělých státech pro příjmy státu zásadní. Za reformu českého daňového systému proto nelze označit změnu několika parametrů DPH, plošné zvýšení daní z nemovitostí, zvýšení sociálních odvodů, ani znovuzavedení nemocenského pojištění zaměstnanců. Tyto změny provedené Fialovou vládou negativně dopadají především na střední třídu a pracující s nízkými příjmy.
Česká republika dlouhodobě trpí nízkou úrovní daní z příjmu právnických osob. Přiznává to i Ministerstvo financí v rozpočtové příručce pro rok 2024, kde uvádí, že efektivní výše sazeb daně fyzických i právnických osob je pod průměrem jak zemí EU, tak i pod průměrem zemí OECD. Vedle toho však píše, že Češi měli v roce 2022 druhé nejvyšší odvody na sociální a zdravotní zabezpečení v rámci OECD.
Co z toho vyplývá? Na jednu stranu stát české pracující významně daňově zatěžuje, na stranu druhou se nedokáže přiblížit daňovým příjmům prosperujících zemí. Vysvětlení se skrývá v daňové struktuře. V roce 2010 snížila ODS daň z příjmů právnických osob na 19 % a zrušila progresi u daní z příjmů fyzických osob. Opustila daňový systém, který funguje na západ a vlastně i na sever a na jih od nás.
Většina z českých komentátorů a žurnalistů jisté ví, že vyšší korporátní daně se platí v Německu, Británii, Francii, Itálii nebo v Nizozemí. Málo už se ale mluví o daňových změnách ve Spojených státech. Listopadové prezidentské volby silně polarizovaných kandidátů vyvolávají debatu orientovanou více na osobní útoky a detaily z každodenního života než na skutečná témata.
Věděli jste ale, že Spojené státy se po sedmi letech vrátily k odstupňované federální korporátní dani? Od roku 2017 platila 21% daň zavedená Donaldem Trumpem, ale současný prezident Joe Biden se rozhodl vrátit k původnímu systému daňové progrese. Firmy s vysokým ziskem budou danit 28 %. To je zdanění, která odpovídá i výše zmíněným evropským zemím.
Česká společnost trpí utkvělou představou, že progresivní zdanění firem je komunismus, a proto je nepřijatelné. Proto posledních 30 let výše daně především klesala a s tím i podíl vybrané daně v rozpočtových příjmech. Připravilo to český rozpočet o stamiliardy korun.
Fialova vláda pokles korporátní daně obrátila jen kosmeticky. Vláda mohla výherce inflační krize – energetické a potravinářské koncerny – zdanit mimořádnou daní, a to v souladu s právem EU i zpětně. Fialova vláda zavedla mimořádnou daň v podobě naprosté parodie, jejíž přínos státnímu rozpočtu byl směšný. A především z ideologických důvodů odmítá progresi – při tom velké korporace se mohou podílet na daních více než třeba malá místní firma.
Je na čase zahájit společenskou debatu o tom, v jaké míře budeme muset největší firmy výrazněji zdanit. Bez toho se další úvahy o odpovědných rozpočtech neobejdou.
