Článek
Už jsme sice nevěřili sametovým heslům „marka za deset korun“, ale i tak jsme čekali rychlejší přibližování. Po dvaceti letech zjišťujeme, že se od tohoto snu naopak začínáme vzdalovat. Utíkají nám i země, které jsme považovali za slabší. Polsko nebo Estonsko vstoupily do EU s námi a v řadě ekonomických ukazatelů nás už předběhly.
Poslední dva roky jsme se ocitali na čele smutných žebříků. Byli jsme mezi zeměmi s nejvyšší inflací, s největším hospodářským poklesem nebo s nejvyšším propadem reálné hodnoty mezd. Západoevropské státy nejenže nedoháníme, ale naopak se od nich ještě více vzdalujeme. Jsme zemí, kde velké a zahraniční firmy hromadí zisk na úkor zaměstnanců.
Pokud bychom zohlednili skutečnou produkci našich pracujících a standardní evropskou odměnu, byla by naše průměrná mzda o polovinu vyšší. Tedy zhruba 60 tisíc korun namísto dnešních 40 tisíc. Jsme v situaci, kdy si těch 20 tisíc měsíčně nechává pár vítězů rulety roztáčené mocnými. V podobě zisku nebo dividendy odklání tyto peníze do zahraničí.
Abych byl ještě konkrétnější. Když srovnám příjem prodavačky, která pracuje dva kilometry za hranicemi v německém městečku Furth Im Wald, a tou, která je zaměstnaná v supermarketu v Domažlicích, tak se dostaneme na propastný rozdíl. Zatímco paní v Německu bere v přepočtu zhruba 64 tisíc, v českém supermarketu je to 28 tisíc, tedy méně než polovina.
Rozdíly ale nejsou jen ve mzdách, ale i v sociálním zabezpečení. U nás je přídavek na dítě maximálně 1580 korun měsíčně, německý Kindergeld je 250 eur, tedy přes 6 tisíc korun. K tomu ale mohou chudší rodiny navíc získat stejnou částku v podobě další dávky Kinderzuschlag. U nás se má přídavek spojovat s dalšími dávkami a podléhat majetkovým testům.
V poslední době se skloňuje dánský model pracovního trhu. Vláda si ho bere jako fíkový list pro zavedení výpovědi bez udání důvodu. Zapomíná ale dodat, že ten, kdo je vyhozený z práce, dostane od státu po dobu dvou let až 90 procent platu.
A už vůbec se od strůjců tohoto zlepšováku nedozvíme, že Dánové si přes státní rozpočet přerozdělují na sociální zabezpečení mnohem víc než my. Zatímco daňová kvóta je v ČR pod 35 procenty, v Dánsku je to přes 46 procent. Pokud tedy chce jít Fialova vláda na ruku podnikatelům v pracovním právu, měla by jim poctivě říct, že tento luxus musí zaplatit z daní.
Porovnání důchodových systémů je složité, ale můžeme nalézt objektivní kritérium. Česká společnost je se skřípěním zubů ochotná na oltář svých rodičů a prarodičů obětovat za jejich práci zhruba 8 procent hrubého domácího produktu. Evropský průměr je nad 10 procenty. Současná pravice přitom v panice dělá všechno pro to, aby důchodcům dávala ještě méně. Západní státy hledají cesty, jak financovat důstojné důchody. Snaha vlády přesunout odpovědnost za stáří na občany, je opět jen mlha nad záměrem přihrát v rámci důchodového systému další obchody komerčnímu finančnímu sektoru.
Co s tím? První ze všeho je potřeba přijít s daňovou reformou. Ta by neměla spočívat jenom v drobných změnách parametrů, ale měla by být skutečnou modernizací. Od 90. let, kdy daňový systém prodělal poslední velkou změnu, se svět výrazně změnil. Je potřeba snížit zdanění lidské práce, a naopak více zatížit kapitál a digitální svět.
Současná vláda se diví, že v rozpočtu nemá peníze, ale stačilo by se podívat do zahraničí a důvod by byl nasnadě. Spousta v Evropě běžných daní u nás totiž úplně chybí. Koneckonců, Sociální demokraté už mají připravený reformní balíček, který by přinesl každoročně 200 miliard korun.
Není náhodou, že růst životní úrovně a přibližování se k evropskému standardu probíhalo rychleji za vlád levicových než pravicových. Tradicí pravice je dát vydělat oligarchům, korporátům a bankám s minimálním daňovým zatížením.
Sociální demokraté jsou si vědomi toho, že bez solidarity, kvalitních veřejných služeb, tedy dobrého daňové, důchodového, zdravotního, vzdělávacího a sociálního systému, nikdy nedosáhneme rychlého růstu životní úrovně. Sociální demokraté prosazují lidskost místo sobectví. I ve společnosti totiž platí, že je řetěz silný jen tak, jak je silný jeho nejslabší článek.
