17letou Lepu nacisté veřejně popravili. Příběh dívky, která změnila dějiny

V temných a beznadějných dobách druhé světové války, kdy se stín fašismu rozprostřel nad Evropou, se v horských oblastech Jugoslávie, zrozených z chaosu první světové války, rodil neobyčejný příběh. Nejednalo se o příběh velkých generálů nebo mocných politiků, ale o příběh vzdoru, odvahy a čistého, nefalšovaného hrdinství. Řeč je o dívce jménem Lepa Radić.

Bylo jí pouhých sedmnáct let, když se s neuvěřitelnou hrdostí a odhodláním postavila proti nacistickému teroru, čelila muži se zbraněmi a nebála se podstoupit tu největší oběť. Její příběh je mementem, že i v těch nejtemnějších dobách, kdy je lidstvo vystaveno té největší zkoušce, dokáže jeden člověk, pouhá dívka, změnit osud světa.

Lepa Radić se narodila 19. prosince 1925 v poklidné bosenské vesnici Gašnica. Už od dětství byla vychovávána v rodině, která hluboce věřila v komunistické ideály a sociální spravedlnost. Její strýc, Vladeta Radić, byl aktivní v ilegálním dělnickém hnutí a právě on v ní probudil zájem o pokrokovou literaturu a revoluční myšlenky. Už jako náctiletá se stala členkou Svazu komunistické mládeže Jugoslávie (SKOJ) a v pouhých patnácti letech vstoupila do Komunistické strany Jugoslávie.

Když nacisté v dubnu 1941 napadli Jugoslávii, Lepa a celá její rodina se okamžitě zapojily do odboje. Její otec a dva strýcové se stali aktivními partyzány. Jejich činnost však brzy přitáhla pozornost fašistického loutkového režimu Ustašovců. V listopadu 1941 byla celá rodina Radićů zatčena a uvězněna ve věznici Stara Gradiška. Přestože se Lepě a její sestře Daře podařilo po dvaceti dnech za pomoci partyzánů uprchnout, osud jejich otce a strýců byl tragický. Nacisté je popravili. Tato událost se stala pro tehdy patnáctiletou Lepa zlomovým bodem. Místo, aby se zhroutila žalem, naplnila ji touha po pomstě a odhodlání. Ihned po záchraně se spolu se sestrou připojila k 7. partyzánské rotě a začala bojovat za svobodu svého lidu. Bylo to statečné, ale také zoufale nebezpečné rozhodnutí pro tak mladou ženu.

Když se Lepa připojila k partyzánům, její cesta nebyla lehká. Byla plná nebezpečí a těžkostí, které by zlomily i dospělé muže. Přestože byla sotva patnáctiletá, nezalekla se a okamžitě se vrhla do víru boje. Nejprve sloužila jako zdravotnice, plazila se pod palbou a neustále riskovala život, aby odtáhla zraněné druhy do bezpečí. Její oddanost a starost o ostatní byly v armádě, kde se s raněnými nejednalo se slitováním, klíčovou součástí strategie.

Mladá Lepa se však nespokojila jen s touto rolí. Vzala do ruky pušku a bojovala v první linii, bok po boku se staršími, zkušenějšími bojovníky. Využívala svého mládí a přirozeného talentu k navazování kontaktů s mladými lidmi v okolních vesnicích, které pak přesvědčovala k boji proti okupantům. Její odvaha byla legendární a brzy se stala polní aktivistkou a politickou vůdkyní. Zúčastnila se všech hlavních operací ve své oblasti, včetně mnoha bojů. Jednou dokonce vedla skupinu mladých lidí sklízet obilí blízko nepřátelských pozic, aby zajistila jídlo pro partyzány.

V lednu 1943 zahájili nacisté a jejich spojenci operaci Case White, masivní ofenzívu proti jugoslávským partyzánům, která měla odboj zničit. Lepa dostala za úkol evakuovat zraněné do polní nemocnice. Právě během této operace se stalo něco, co navždy změnilo její osud. Jednotky z 7. divize SS,Prinz Eugen, obklíčily Lepu a 150 uprchlíků, mezi nimiž byly ženy a děti. Lepa se odmítla vzdát. Vzala do ruky pušku a střelbou na postupující nacisty poskytla civilistům čas na útěk. Vystřílela veškerou munici, neustoupila ani o krok, a nakonec, když jí došly náboje, padla do zajetí.

Po svém zajetí byla Lepa odvlečena do malé bosenské vesnice Bosanska Krupa, která se brzy stala dějištěm jejích posledních, hrdinských činů. Tam ji nacisté podrobili nelidskému mučení. Po celé tři dny a noci ji vyslýchali, bili a týrali, snažíce se z ní vymámit jména a úkryty partyzánských vůdců. Chtěli získat informace o jejích kamarádech a velitelích, o lidech, které Lepa brala jako svou rodinu. Nabízeli jí svobodu a život, pokud zradí. Ale Lepa mlčela. Její vůle byla nezlomná. Každé slovo, každý projev mučení v ní jen posílil nenávist k okupantům a odhodlání neprozradit své druhy.

Když nacisté pochopili, že se jim nepodaří zlomit jejího ducha, rozhodli se ji veřejně popravit. Věřili, že tato poprava bude sloužit jako varování pro ostatní odbojáře. Dne 8. února 1943 se na náměstí v Bosenské Krupě, pod dohledem ozbrojených vojáků SS, shromáždil dav. Místní lidé, s vyděšenými tvářemi, byli donuceni přihlížet. V roztřeseném chladném vzduchu se tyčila provizorní šibenice – hrubý provaz přehozený přes silnou větev stromu. Před tímto improvizovaným popravištěm stála Lepa Radić. Ačkoliv jí bylo jen 17 let, její tvář neukazovala strach, ale hrdé a neochvějné odhodlání. I v této chvíli si zachovala svou důstojnost a hrdost.

Jak jí kat pokládal oprátku na krk, nacistický velitel, stojící opodál s arogantním úsměvem, jí nabídl poslední, cynickou šanci na záchranu života. „Řekni nám jména svých velitelů a my ti dáme milost,“ zopakoval slova, která Lepa slyšela už mnohokrát. Ale Lepa se nenechala zviklat. S hlavou vztyčenou a hlasem silným a jasným, aby ji slyšeli všichni přítomní, zvolala: „Nejsem zrádkyně svého lidu. Ti, na které se ptáte, se sami představí, až se jim podaří vyhnat všechny zločince z této země, až do posledního muže!“ Tato slova se nesla vzduchem a otřásla svědomím přihlížejících. Ztělesňovala čistou, nefalšovanou statečnost a absolutní víru ve vítězství. Bylo to hrdinské prohlášení. Rozzuřený důstojník, zjevně šokován její odvahou, nečekal, až Lepa dokončí svůj proslov, a s nenávistným výrazem kopnul do bedny, na které stála. Lepu Radić tak připravil o život. Z nacistického policejního záznamu o její popravě je patrné, že i oni si uvědomovali její výjimečnost: „Banditka, která visí v Bosenské Krupě, ukázala nebývalou nezdolnost, “ stálo v záznamech.

Nacisté se mylně domnívali, že poprava Lepy Radić bude mít zastrašující účinek. Pořídili fotografie, které měly uvrhnout jugoslávský lid do beznaděje a posloužit jako odstrašující výstraha. Věřili, že obraz mladé oběšené dívky na náměstí v Bosenské Krupě zlomí ducha odboje. Ale jejich krutý plán se obrátil proti nim. Příběh o nesmírné statečnosti mladé ženy se stal inspirací. Její poslední slova se stala heslem, které se šířilo od úst k ústům a posilovalo odhodlání bojovníků za svobodu.

Lepa Radić zemřela, ale její odkaz žil dál v srdcích těch, kteří pokračovali v boji. Její smrt nebyla marná. Po skončení války, kdy se Jugoslávie osvobodila, se její jméno stalo synonymem pro hrdinství a nesmrtelný odboj. V roce 1951, v době, kdy byla komunistická Jugoslávie na vrcholu moci, byla posmrtně vyznamenána Řádem národního hrdiny, nejvyšším jugoslávským vojenským vyznamenáním, a stala se tak jeho nejmladší držitelkou.

Zdroje: Historic Mysteries, Dotyk, Wikipedia, Lost in History