Článek
Když policisté poprvé překročili práh třípokojového bytu, který Anatolij sdílel se svými rodiči, neudeřil je do nosu zápach smrti, ale tíživá vůně starého papíru a prachu. Moskvin byl chorobný sběratel informací, chodby i pokoje byly lemovány regály sahajícími až ke stropu, v nichž se tísnilo přes 60 000 knih a vědeckých spisů. Mezi těmito stěnami vědění, v úzkých uličkách, kde se stěží vyhnuli dva lidé, však „žila“ Anatolijova druhá rodina.
Na pohovkách, křeslech a dokonce i na policích mezi odbornou literaturou o keltské historii seděly postavy. Na první pohled působily jako nepovedené, nadměrné starožitné hračky. Byly oblečené do křiklavých barev, měly na sobě dětské punčocháče, šatičky s volánky a zimní boty. Jejich tváře však vylovávaly značné znepokojení, které se vyjasnilo ve chvíli, kdy jeden z vyšetřovatelů chtěl jednu z postav posunout, aby získal přístup k dokumentům za ní. Očekával lehkost polystyrenu nebo tuhost plastu, ale pod prsty ucítil nepoddajnou, těžkou a mírně pružnou hmotu. Když poodhrnul rukáv jedné z postav, zděsil se. Pod dětským oblečením nebylo dřevo ani plast, ale mumifikovaná lidská tkáň obalená v gáze.
Mechanická duše zašité v hrudi
Když vyšetřovatelé začali ohledávat jednotlivé postavy, narazili na technické detaily, které hraničily s vědeckofantastickým hororem. Moskvin nechtěl, aby byly jeho panny tiché. Do dutin, které vznikly po mumifikaci a odstranění měkkých tkání, vkládal mechanismy vykuchané z mluvících panenek a dětských pohlednic. Některé mumie měly v hrudním koši zabudované senzory pohybu nebo tlakové spínače. Když policista nevědomky stiskl ruku mumie, z vnitřku jejího těla se ozval plechový hlas: „Mami, mám tě ráda.“
U dětí, které považoval za své nejoblíbenější, zašil do vycpávek mechanické hrací strojky na kličku. Tyto „panenky“ pak v tichu bytu vydávaly jemné, cinkavé melodie, které měly simulovat tlukot.
Moskvinovo šílenství bylo neuvěřitelně detailní. Aby „panenky“ neztratily spojení se svou původní identitou, vytvářel uvnitř jejich těl jakési kapsy nebo schránky. Uvnitř mumií policisté našli předměty, které dívky měly v hrobech, jako byly například oblíbené sponky do vlasů, náramky přátelství nebo drobné hračky. Moskvin věřil, že tyto předměty drží duši dítěte blízko těla. V hlavách některých mumií pak byly nalezeny srolované lístky s datem narození, úmrtí a okolnostmi tragédie, která dívku připravila o život. Byl to zvrácený katalog, který mu umožňoval slavit i jejich narozeniny.
Jedním z nejvíce zneklidňujících nálezů byla těla, jejichž přirozená hlava byla již příliš poškozena časem nebo procesem exhumace. Moskvin tento „estetický nedostatek“ řešil s děsivou pragmatičností: nahradil lidskou hlavu hlavou velkého plyšového medvěda, či jiné hračky.
Otázka, jak mohli jeho rodiče v takovém prostředí žít, fascinovala vyšetřovatele i veřejnost. Byt byl extrémně stísněný, přesto v něm „přebývalo“ téměř 30 mrtvol. Moskvin rodičům tvrdil, že specifický zápach v bytě pochází z chemikálií, kterými konzervuje svou obří sbírku vzácných knih a historických listin. Rodiče byli staří a Anatolij byl pro ně génius. Když viděli postavu v šatech sedět v křesle, Anatolij jim řekl: „To je moje nová práce, vyrábím modely pro muzeum.“ Důvěra v jeho intelektuální nadřazenost byla tak silná, že je nikdy nenapadlo zpochybňovat jeho práci.
Když policie konečně začala vynášet těla ven, trvalo to hodiny. Sousedé na ulici sledovali, jak z vchodu vycházejí muži v bílých kombinézách a nesou jednu barevnou „panenku“ za druhou. Nikdo z přihlížejících tehdy netušil, že se nedívá na hračky, ale na průvod dětí, které se po letech vracely ze zajetí zpět do klidu hřbitovů.
Génius v objeté hřbitovů
Anatolij Moskvin nebyl jen znalec. Byl to člověk s kapacitou mozku, která brala dech. Jako absolvent prestižní Moskevské státní univerzity (MGU) se specializoval na keltskou kulturu, což je obor vyžadující extrémní cit pro archaické jazyky a zapomenuté rituály. Ovládal 13 světových jazyků, psal odborné články a jeho znalosti historie Nižního Novgorodu byly považovány za nepřekonatelné.
V akademických kruzích byl respektovaným člověkem. Moskvin o hřbitovech nepsal jako o místech smutku, ale jako o historických mapách. Jeho schopnost dešifrovat osudy lidí z polozapomenutých náhrobků byla tak precizní, že za ním policie v roce 2010 přišla jako za expertem, aby jim pomohl vyřešit případy vandalismu na hřbitovech. Ironií osudu tak vyšetřovatelé žádali o radu člověka, který se na vandalismu podílel.
Mezi lety 2005 a 2007 se Moskvin vydal na svou největší vědeckou misi, která se později ukázala jako systematický průzkum pro jeho budoucí exhumace. Pěšky procestoval Nižněnovgorodskou oblast a navštívil neuvěřitelných 752 hřbitovů. Jeho denní režim připomínal středověké mnichy. Ušel až 30 kilometrů denně, odmítal alkohol i cigarety, živil se jen minimem jídla a pil vodu z kaluží. Aby maximalizoval svůj čas na hřbitovech, odmítal se vracet do civilizace. Spal na opuštěných farmách, pod stohy slámy, nebo dokonce v čerstvě vykopaných hrobech či přímo v rakvích, které byly připraveny na ranní pohřby. Tvrdil, že jedině tak může „nasát“ atmosféru místa a pochopit esenci smrti.
Zatímco navenek své cesty prezentoval jako sběr dat pro unikátní encyklopedii nekropolí, v jeho nitru se odehrával úplně jiný dialog. Moskvin věřil v nekromancii – magickou schopnost komunikovat s mrtvými. Inspirován starověkými druidy a sibiřskými šamany praktikoval rituály, které měly otevřít jeho duše.
Věřil, že každé dítě, které zemřelo předčasně, zůstává v hrobě uvězněno a trpí. Popisoval, jak k němu tyto děti promlouvají, Tvrdil, že když leží na hrobě, slyší slabé volání. Děti si mu prý stěžovaly na tmu, na to, že je jim zima, a že jejich rodiče na ně zapomněli. Moskvin u soudu trval na tom, že nikdy neukradl tělo „násilím“. Vždy čekal na znamení. Pokud měl pocit, že se mu duše dítěte otevřela a požádala o pomoc, teprve tehdy vzal lopatu.
Sůl, soda a hrací skříňky
Moskvinovy metody byly mrazivě systematické. Vyhlédl si oběť v nekrolozích – nejčastěji šlo o dívky, které zahynuly při nehodách nebo tragédiích. Šel na jejich hrob, a jak sám tvrdil, spal na něm, aby získal „souhlas“ duše k exhumaci. Pokud mu duše „odpověděla“, tělo vykopal. Ostatky pak odnášel v igelitových pytlích domů. V koupelně bytu, který sdílel se svými nic netušícími rodiči, prováděl proces mumifikace. Používal směs soli a sody, těla vysoušel a následně je vycpával hadry, aby jim vrátil objem. Aby dívky nebyly „jen“ mrtvolami, dodával jim to, co považoval za život. Tváře jim formoval z vosku, laku na nehty nebo papíru. Do hrudních košů všíval, jak už bylo zmíněno, mechanické hrací skříňky.
Nejděsivější na celém případu není jen samotná manipulace s těly, ale každodenní život v Moskvinově bytě. Anatolij své „panenky“ miloval. Pořádal pro ně narozeninové oslavy, pouštěl jim v televizi pohádky a četl jim knihy. Považoval se za jejich zachránce a otce.
Jeho rodiče, kteří v bytě žili, o přítomnosti „panenek“ věděli. Moskvin jim namluvil, že výroba těchto obřích figurín je jeho koníček. Dokonce měli jednu z nich přímo ve svém pokoji. Nikdy je nenapadlo nalédnout pod masku z vosku.
Vše začalo v roce 1979
Kde se vzalo toto temné nutkání? Obhajoba i sám Moskvin ukázali na jeden konkrétní moment v roce 1979. Tehdy dvanáctiletého Anatolije na pohřbu jeho jedenáctileté kamarádky Nataši dospělí donutili k rituálu: musel políbit mrtvou dívku na čelo. Moskvin popsal, jak cítil chlad její kůže a vůni vosku. Právě tam se v jeho mysli zřejmě propojila smrt s intimitou a péčí. Když se mu později v dospělosti nepodařilo adoptovat dceru kvůli nízkým příjmům, jeho mysl se definitivně obrátila k „sběratelství“.
Proces s Moskvinem šokoval ruskou veřejnost. Prokurátoři požadovali vězení, ale diagnóza byla neúprosná: paranoidní schizofrenie. Moskvin byl prohlášen za nepříčetného a umístěn do přísně střežené psychiatrické léčebny. Jeho postoj u soudu zůstal neoblomný. Rodinám obětí do očí řekl: „Vy jste své dcery nechali v mrazu, já jsem je vzal domů a zahřál.“ Nikdy neprojevil lítost v běžném slova smyslu. Cítil se jako nepochopený vizionář, který pouze zachraňoval krásu dívek.
