Článek
V momentě, kdy lidé potřebují jasný vzkaz a funkční řešení, sledujeme jak pravá ruka vládního hnutí netuší, co dělá ta levá. Na jedné straně stojí Ministerstvo financí s tabulkami, které se snaží situaci uklidnit odbornými daty, na straně druhé pak premiér, který do veřejného prostoru vypouští emoce a čísla, jež s realitou nemají mnoho společného.
Schillerové „vítězství“ bez vítězů
Ministryně financí Alena Schillerová si vybrala roli neohrožené ochránkyně spotřebitelů. S pompou sobě vlastní prezentovala výsledky bleskového monitoringu marží u více než 2 500 čerpacích stanic jako jasný důkaz vládní akceschopnosti. Její závěr byl jednoznačný: „slovní intervence“ státu zafungovala, pumpaři se zalekli kontrol a marže u nafty srazili z původních tří korun až k hranici jedné koruny.
Jenže toto vítězství má jeden zásadní háček – existuje pouze v tabulkách Ministerstva financí, nikoliv v realitě provozního deníku běžné benzínky. Majitelé velkých sítí, jako je Jiří Ondra z Tank ONO, kontrují: „Marže máme stále stejné.“ Právě zde se ukazuje propast mezi ministerskou teorií a praxí v terénu. Zatímco úřad operuje s tzv. „indikativní hrubou marží“, která vzniká prostým odečtením nákupní ceny na rotterdamské burze od ceny na stojanu, realita zahrnuje i logistiku, mzdové náklady a především energetickou drahoninu, která marže reálně požírá.
Ekonomičtí experti navíc upozorňují, že onen „pokles marží“, kterým se ministryně tak ráda chlubí, nebyl výsledkem žádného „bububu“ z Letenské ulice, ale prostou setrvačností trhu. Při tak extrémně prudkém skoku nákupních cen, jaký vyvolal konflikt na Blízkém východě, prodejci technicky nestíhají – a často ani nechtějí – okamžitě promítnout plný nárůst do koncových cen pro řidiče. Dočasné „smrštění“ marže je tak přirozeným ekonomickým polštářem, nikoliv pokáním pumpařů před státním dozorem.
V konečném důsledku tak Schillerové kampaň působí jako snaha přivlastnit si zásluhy za procesy, které by se na volném trhu staly i bez jejího přičinění. Marketingové prohlášení o úspěšné intervenci sice může dočasně uspokojit voliče hnutí ANO hledající silného zastánce, ale v očích odborné veřejnosti a majitelů stanic jen podtrhuje fakt, že ministerstvo buď nerozumí mechanismům tvorby cen, nebo je vědomě ohýbá pro potřeby politického PR.
Babišova desetikorunová matematika
Jestliže kampaň Aleny Schillerové působila jako pokus o mírné ohýbání reality, následný výstup premiéra Andreje Babiše už připomínal čelní náraz do zdi. Premiér se rozhodl nasadit nejtvrdší kalibr a ve své vlastní kampani, šířené zejména přes sociální sítě, bez obalu osočil tuzemské pumpaře z „nehorázného parazitování“ na krizi. Klíčovým argumentem se stalo magické číslo: marže ve výši 10 Kč na litr.
Tady narážíme na strukturální problém, který nelze přejít pouhým mávnutím ruky. Jsou totiž jen dvě možnosti, a obě jsou pro obraz českého státního aparátu tristní. Buď premiér vědomě a cynicky manipuluje s fakty, aby u své voličské základny vytvořil obraz nepřítele, nebo – což je pro stabilitu země možná ještě děsivější scénář – dostává od svých nejbližších poradců naprosto chybné podklady. Pokud předseda vlády operuje s daty, která jsou v přímém rozporu s čerstvými analýzami jeho vlastního Ministerstva financí, nejde už jen o drobný šum.
Ekonomičtí experti i reportéři z oboru se shodují na jednom: desetikorunová marže je v českém prostředí naprostá ekonomická sci-fi. Aby se Andrej Babiš k takovému číslu dopočítal, musel by ve své rovnici „přehlédnout“ hned několik zásadních položek. Do výpočtu pravděpodobně zapomněl zahrnout 21% DPH, kterou stát z každého litru inkasuje, pominul drasticky rostoucí provozní náklady na mzdy a energie, a dost možná si (ať už omylem, či záměrně) popletl čistě maloobchodní marži s marží rafinérskou.
„Desetikorunová marže je naprostý nesmysl,“ potvrzuje analytik Boris Tomčiak. Realita u běžných stanic se i v dobách největších výkyvů pohybuje kolem 2–3 Kč. I na těch nejlukrativnějších místech u dálnic, kde jsou ceny tradičně nejvyšší, marže stěží olízne hranici 5 Kč.
Strategie troskách
Zatímco hnutí ANO dlouhodobě staví svůj obraz na kompetenci a efektivním řízení, aktuální krize u čerpacích stanic tento mýtus nemilosrdně dekonstruuje. Sledujeme totiž fascinující rozkol: ministryně Schillerová v médiích krotí emoce a tvrdí, že marže jsou pod kontrolou a díky jejímu tlaku dokonce klesají. Jen o pár dní později však premiér Babiš hřímá o jejich „nehoráznosti“ a nutnosti tvrdé regulace. Výsledkem není pocit akceschopné vlády, která má situaci v rukou, ale spíše dojem totálního chaosu, kde levá ruka netuší, co publikuje pravá.
Tento komunikační šum odhaluje, že v útrobách hnutí ANO fatálně drhnou základní informační kanály. Pokud klíčová ministryně řekne „A“ a předseda vlády vzápětí kontruje písmenem „Z“, neznamená to jen názorovou pluralitu, ale naprostou absenci jednotné strategie. Pro veřejnost je to matoucí – komu mají věřit? Tabulkám ministerstva, které situaci vnímají jako stabilizovanou, nebo premiérovi, který bije na poplach s vymyšlenými čísly v ruce?
Korunu všemu nasazují navrhovaná neúčinná řešení. Plán na zastropování marží na úrovni 3,50 Kč u nafty a 2,50 Kč u benzínu působí v kontextu tržních dat jako prázdné marketingové gesto. Jak upozorňují ekonomičtí experti, drtivá většina trhu se pod těmito hranicemi pohybuje už nyní. Vláda se tedy snaží „zakázat“ něco, co se v reálu neděje. Paradoxně by takový státní zásah mohl vyvolat opačný efekt: nízkonákladové pumpy, které dnes operují s minimální marží v řádu haléřů, by mohly získat pocit, že vládou posvěcený strop je vlastně „normální“ marže, a své ceny k němu preventivně přiblížit. Místo zlevnění by tak Babišův strop mohl přinést plošné zdražení u těch nejlevnějších prodejců.
Andrej Babiš chtěl pravděpodobně opět sehrát osvědčené divadlo o lídrovi, který „přišel, viděl a zkrotil zlé korporace“. Tentokrát však jeho pověstná marketingová mašina narazila. Místo obrazu silného zachránce tak veřejnost sleduje spíše pomateného kapitána. Pokud to hnutí ANO myslí s pomocí občanům u stojanů vážně, mělo by přestat s výrobou PR bublin a začít u práce s reálnými podklady a u zprovoznění funkčního telefonu mezi premiérem a ministryní financí.
